sunrise // oneshot

<3

Za čtyři minuty má odbít půlnoc. Já ležím ve své posteli, v pozadí mi hraje hudba, a přemýšlím nad důvodem existence lidstva. V tom najednou cítím zavrnění mého telefonu. S nechutí se chystám podívat na to, kdo v tuto denní dobu ničí mé myšlenkové pochody, avšak v momentě, kdy spatřím jméno, úplně zapomínám, proč bych měla být mrzutá a má tvář se začne rozjasňovat. Otevřu tedy zprávu a v ní stojí pouze: ,,Ve 12 u kašny..."

Neváhala jsem ani vteřinu, a co nejrychleji jsem se náležitě oblékla. Také mi začala pracovat moje představivost, protože jsem neměla naprosté tušení, co tu v tento čas, a tak daleko od svého domova dělá. Připravena vyrazit ke kašně, která je naštěstí jen pár metrů od mého domu, beru z věšáčku klíče a chvíli na to se ztrácím ve tmě jarní noci, osvícené miliony hvězd.

Ke kašně přibíhám na čas, hodiny v dáli zrovna začaly oznamovat půlnoc a já už stojím před ní. Rozhlížím se, ale stále nikoho i přes neskutečnou zář měsíce nevidím, pro jistotu kontroluji zprávu. Ve chvíli, kdy zvedám hlavu, vidím na protější straně tmavou postavu. V ten moment, jako by se mi zastavilo srdce a hned na to začalo bít neskutečnou rychlostí. Je to tak dlouho, tak dlouho co jsem ji neviděla. Rozbíhám se naproti, cítím, jak se mi radostí plní oči slzami a nadšeně jí skáču do náruče.

Spokojená v pevném obětí přestávám vnímat čas, naposledy jsme se setkaly dva měsíce zpět, a to jen díky tomu, že projížděla s rodiči naším městem. Bohužel, doba si žádá přinášet oběti v podobě minimálního setkávání. Po hodné chvíli vzájemného objímání plného emocí usuzujeme, že je čas prolomit ticho. Snažím se najít nějaká slova hodna situace, ale nakonec jen sama sebe slyším překvapeně říkat: ,,Co tu probůh děláš?" Jediné odpovědi, které jsem se dočkala, byla formou jejího tichého smíchu. Na oko uraženě jsem se zamračila, to sice způsobilo další nával smíchu, ale také očekávanou odpověď: ,,Stýskalo se mi, ale také jsem kousek odsud něco potřebovala zařídit. Nevěděla jsem, ale jak časově náročné to bude, tak jsem ti nechtěla dělat plané naděje. Dokonce mi i ujel poslední vlak a další jede až ráno, doufám, že alespoň Alena ho stihla. Každopádně teď pro tebe mám malé překvapení a měli bychom vyrazit, abychom všechno stihli. Doufám, že máš hlad, protože to bude naše první zastávka." Hned jak se zmínila o hladu, tak se ozvalo kručení, a to byla jasná odpověď.

A tak jsme vyrazily. Cesta nám díky neúnavné konverzaci a vykonávání různých ,,chytrých" nápadů ubíhá rychle. Konečně jsme před, mně, velmi známou budovou, kde se nachází restaurace mé tety. Už zvenku vidím, jak je to uvnitř osvícené světýlky a po překročení prahu zůstávám úžasem stát. Stůl uprostřed místnosti je prostřen k romantické večeři, a dokonce hraje i jemná hudba, která dodává třešničku celé atmosféře. Jakmile spatřím jídlo na stole, tak se rozesměju - špagety s rajčatovou omáčkou a masové kuličky na jednom společném talíři, přesně jako z pohádky. Společně jsme usedly a pustily se do toho úžasně vypadajícího jídla. Po dvou krásně strávených ranních hodinách vyrážíme dál na naší cestu, jejíž konec mi je stále neznámý.

Je 5:30. Cesta nám s malými přestávkami utekla, občas jsme se posadily na lavičku a jen si užívali vzájemnou společnost a pohled na hvězdy, nebo jsme se naopak rozeběhli vstříc osudu. Teď stojíme před několika nejvyššími opuštěnými budovami v okolí, střecha jedné z nich byla dříve využívána jako zahrada, která se díky dobrovolnické činnosti zachovala. Tuším, že právě na tuto střechu máme namířeno. A taky že ano, Beth mě chytla za ruku a společně jsme se rozesmáté rozběhly po schodech do nejvýše umístěného místa v budově - střešní zahrady.

Pomalu se blížíme ke konci naší cesty, většinu pater jsme již statečně zdolaly. Nebylo jich zrovna málo, ale už není nic, co by nás zastavilo. Vycházíme posledních pár schodů, ruku v ruce, úsměvy na rtech. Venku pomalu začíná svítat a my obdivujeme uhlazenost zahrady, která nám dodává pocit klidu a míru. Stejně jako celý večer si užíváme každé společné chvíle a tvoříme si nové a krásné vzpomínky. Tady nahoře máme celý svět jako na dlani, můžeme snít a doufat v lepší budoucnost, a hlavně trávit drahocenný čas spolu.

Sedíme kousek od okraje budovy a kocháme se výhledem na město a přírodu, všímám si, jak se na mě dívá, naše oči se střetnou a s prvními slunečními paprsky mě políbí.