X-men oneshots

The prankster (já fakt nevim jak to mám pojmenovat)

Peter bydlel v Charlesově škole od doby co ho jeho matka vyhodila z domu. Víte je to pro dítě špatný zážitek když se ho žena vzdá svého aby se mělo lépe, ale jen tak mu sbalit kufry a vyhnat ho, zvlášť když je mu 11 let, z toho může mít dítě klidně deprese. Naštěstí to se Petera netýkalo, věděl, že jeho matka má mnohem raději alkohol než jeho a vlastně byl i docela rád. Když na to tak vzpomíná, nechápe jak mohl být v jedenácti tak vyrovnaný, ale co už.

Po asi půl hodině toulání ve tmě, si Petera všiml strážník, který byl na hlídce. Na stanici se  dozvěděli, že Peterova matka se o své dítě nedokáže postarat a aspoň z ní dostali adresu Peterova otce.

A tak skončil tady, ve škole plné mutantů s hustýma schopnostma. Většině z nich bylo 16 a víc, pro 14 letýho kluka nic moc, ale pár lidí který se s ním bavili se našlo.

Jeho otec se tam zastavil tak jednou za měsíc a zdržel se sotva týden. Jejich vztah byl docela dobrý, až na to že Erik byl někdy až moc přísný.

"A co tady s náma vlastně dělá on?"
Zeptala se při hodině nějaká nová studentka a ukázala na Petera.
"Pokud dobře vím tak tady mají být jen mutanti a u něho se žádná mutace neobjevila."
"Judith, mutace se ve většině případů projeví v období 16 až 19 let. Tady Peter má ještě čas."
Řekl jí na to Charles.
"To nevysvětluje co tady dělá."
Ozvala se znova.
"Prostě moje máma ví, že jednou se projeví a tak mě sem poslala."
Vysvětlil jí to Peter, zrovna se mu nechtělo rozebírat drama s jeho otcem, kterého se tu všichni bojí.

O pár dní později se Peter normálně vzbudil, jeho spolubydlící ještě spal, poslední dobou Peterovi stačilo o dost míň spánku. Šel do koupelny až k umyvadlu, prohrábnul si vlasy a zívnul. Pak se na sebe podíval do zrcadla a okamžitě ztuhl, v jeho hnědých vlasech se objevilo pár stříbrných pramínků, vzal jeden znich do rukou a zadíval se na něj.
'Sakra! Jsem starej, šedivý mi vlasy. Nebo je to moje mutace. Ale Charles říkal, že mutace se projevuje v období 16-19 let. A mně je 14! Ne Petere, řekl že mutace se ve většině případů projeví v období 16 až 19 let a že já mám ještě čas. Jak to, že si to tak přesně pamatuju?! A proč myslim tak hrozně rychle??'
Tak nějak zněly Peterovy myšlenky. Potom se snažil uklidnit tím, že si vyčistil zuby, oblékl se a dal si na hlavu čepici. Za tu dobu se další část jeho vlasů změnila na stříbrnou.

Za dalších pár dní Peter zjistil, že může fakt rychle běhat, jako fakt rychle. Nebo okolo sebe může všechno nechat zpomalit, bylo to super. Bohužel taky zjistil, že jeho vlasy asi zůstanou stříbrné, snědl toho mnohem víc a v noci spal jen 5 hodin, ale to mu ani moc nevadilo.

Nikomu o své mutaci zatím neřekl, mnohem víc ho bavilo je provokovat. Zpomalil se pro něj čas, přiběhl k člověku, něco mu udělal, odběhl pryč a v normálním čase se podíval na následky. Sice se ho lidi už párkrát ptaly na to, jak se vedle nich z ničeho nic objevil nebo proč pořád nosí na hlavě čepici, ale vždycky je odbil nějakou výmluvou.

"Ahoj Charlesi."
Řekl Erik hned jak ho našel.
"Kde je Peter? Obvykle už by na mě čekal."
"Poslední dobou se z ničeho nic objeví."
Odpověděl mu Charles.
"Čau Dadneto."
Usmál se na ně Peter.
"Vždyť jsem ti to říkal."
Usmál se i Charles.
"Ahoj Petere. Neměl bys jít na hodinu?"
Zeptal se Erik, když se podíval na hodiny.
"Jo, asi jo... Tak já běžím."
Zasalutoval a odešel pryč.

Po poslední hodině se všichni sešli, jednou za 3 měsíce Charles uspořádal takovou třídnickou hodinu s celou školou. Vždy se ptal nových žáků jak se jim daří, ptal se všech jestli nemají nějaký problém... Charles sice všechno už vše věděl, ale nemohl si to všechno zapamatovat.

Erik prostě jen seděl a nechápal proč tam je.

Peter se nudil, bylo to jako vždycky, musíte jen přečkat hodinu mluvení o něčem, co vás nezajímá a ani vám to k ničemu není. Tak jen vymýšlel, co by komu mohl udělat. Tak okolo sebe nechal všechno zpomalit, vzal první fix, který našel a napsal Erikovi na čelo: My name is Dadneto! Pokračoval by, ale nenapadlo ho co dál. Jeho nápaditost dneska nebyla přítomna. Odběhl zpátky na místo, kde předtím seděl a čas nechal zase zrychlit.

Pár vteřin se nic nedělo, pak si Peter začal všímat, jak se někteří žáci snaží zadržovat smích. Pak se začal usmívat i Charles. Postupně  se začalo usmívat čím dál víc lidí. Erik si všiml, že se něco děje, ale rozhodl se, že bude pokračovat v pouhém přihlížení.

"Ano, to je další věc, kterou bych tu chtěl probrat. Všiml jsem si, že pár lidem se stala podobná věc jako tady Erikovi a já stále netuším, kdo to má na svědomí."
Řekl Charles.
"Prosím podejte někdo Erikovi zrcátko."
Jedna studentka se zvedla, vytáhla zrcátko z kapsy a podala ho Erikovi.
Ten se nechápavě rozhlédl a pak se podíval.
"Myslím, že už můžete odejít."
Řekl Charles.
"Ne, jen ať tu zůstanou. Já vím kdo to udělal, co Petere."
Erik se zvedl a přešel ke svému synovi.
"Já nic neudělal."
"Jsi jediný kdo mi tak řekl a taky by si to nikdo jiný nedovolil."
"Jak bych to asi udělal?"
Bránil se Peter a uchechtl se.
"A proč máš na sobě tu čepici? Není tu zima."
Zeptal se ho Erik.
"No, ten někdo, kdo otravuje všechny ostatní, mi ustříhl vlasy a vypadá to vážně špatně."
"Zas tak špatný to nemů-"
Už to nedořekl, protože Peterovi tu čepici sundal.
"Ty sis obarvil vlasy?!"
"Jasně že ne. Ono to samo..."
Řekl Peter a taky se postavil.
"Samo! Jak jako samo?"
"No, prostě jsem se vzbudil..."
"Já to nechápu. Proč?"
Natáhl se a vzal pár pramenů Peterovo vlasů mezi prsty.
"Myslím, že byste si to měli vyřešit o samotě."
Vložil se do jejich konverzace Charles.
"Ano! To je výborný nápad."
Řekl Peter a odstrčil Erikovu ruku. Přeběhl ke dveřím.
"Ups..."
Vydal ze sebe Peter, když uviděl Erikův obličej.
"No nic tati... ehm... uvidíme se až se uklidníš.."
A zmizel.
"Petere!!"
Zakřičel Erik a vydal se za ním.

Já vím, je to strašný. Snad se to dá číst.
Pokud máte nějaký nápad, napište a já se pokusím to napsat.
Tak jo napište jak se vám to líbilo nebo nelíbilo. 🙃