Strážci labyrintu

3. První cesta do Labyrintu

Newt seděl na lavičce sám už dneska s druhou lahví Gallyho speciálního nápoje, který jednou měsíčně šel na dračku. První prázdná láhev se válela kousek o Newta, který se zamyšlením díval do ohně na ostatní, jak se baví. Sám měl několikrát chuť se k nim přidat, ale pokaždé, když na to pomyslel, se na něj Jeff podíval, jako věděl na co myslí, takže z toho nic nebylo. K půlnoci se o jeho nataženou nohu přerazil Ezra, už byl dost opilý. Newt málem vykřikl bolestí, ale jeho bolestný výraz mluvil za vše. na neštěstí to viděl Alby, který Ezru málem vynesl v zubech. Nejdřív chtěl na zrzka křičet, ale věděl že by to nemělo význam. Ezra byl skoro hluchý, tak mu jen něco za gestikuloval, on se omluvil docela nahlas, jak neslyšel svůj hlas, tak se mu to špatně regulovalo. Newt mu to odkýval, že se nic nestalo. Alby si k němu přisedl a vzal si od něj láhev, aby se taky napil. Chvíle se společně dívali na ostatní. Nezeptal se ani jestli je v pohodě, věděl že by mu to stejně neřekl.  "Myslíš že existuje cesta ven?" Zeptal se Newt. Hledal nějakou naději, potřeboval povzbudit, že odtud existuje nějaká cesta. Alby byl ale duchem nepřítomný a svůj pohled přesunul opět na zdi labyrintu. "Bereš smrt jako cestu?" Zeptal se. Tohle Newt nechtěl slyšet. "Odpovídat na otázku otázkou je na nic." Povzdechne si.  "Myslíš jsi že jsou pravidla špatná?" Narážel na tresty, které za ně byly. Zejména vyhoštění z placu, které znamenalo smrt. Ale ne jen tak ledajakou, děsivou, a dlouhou, před kterou jsi mohlo i docela dlouho bloudit měnícím se labyrintem, než tě to dostalo. "Díky nim jsme na živu." Odvětil, ale neřekl, jestli jsou správná nebo špatná. "Možná jsme špatní mi." Dodal ještě. "Proč by nás sem jinak někdo posílal." Pokračoval dál ve svém myšlenkovém pochodu nahlas. Alby mu už neodpovídal, kdo ví jestli ho vůbec poslouchal, protože jeho pohled se opět zatoulal k tajemnému světlu na stěně labyrintu, které nepocházelo z placu. "Už jsem měl asi dost, půjdu." Rozloučil se Newt s nepřítomným Albym, opřel se o něj, aby vstal a odcházel si lehnout. Ještě že toho Gallyho nápoje měl v sobě tolik, díky němu měl otupěné smysli a mohl vůbec jít. Dorazil k sobě, plácl sebou do postele a spal. Byl natolik unavený a vyčerpaný, možná i opilý že mu vůbec nevadil hluk z venku.

Kolem táboráku se dál tančilo a zpívalo. Kousek dál se spalo a ještě o pár metrů dál se zvracelo, po Gallyho nápoji. Woren byl jeden z těch zvracejících, dneska to dost přehnal, ale i tak se pořád smál, nemohl si pomoci. Chuck to opět zapíchl někde na lavičce mezi tančícími placery, měl docela štěstí že ho nezašlápli. Zábava se jak se měsíc přehupoval přes oblohu mírnila a odcházelo se spát. Nakonec tam zbyl jen Alby stále zírající na stěny Labyrintu. Všichni ostatní spali buď ve svých sítích nebo kolem. Alby si mezi těmi chrápajícími těly třídil myšlenky a snažil se najít řešení. Měl ho na dosah ruky, možná ho to už i napadlo, ale odmítal si to přiznat. Tak hledal dál odpověď, kterou znal, jen se mu nelíbila. 

Začalo vycházet slunce a osvětlovat plac, ale i házet stíny masivních zdí. V jednu chvíli měl pocit že vidí stín člověka na zdi, ale když se podíval byl to jen placer co ležel na zemi. Z kuchyně už byly slyšet nějaké zvuky přípravy snídaně. Někteří běžci už přicházeli na snídani, aby mohli vyrazit hned po otevření bran do labyrintu, hledat cestu z tohohle proklatého místa. mezi nimi byl dneska už i Thomas. alby došel do kuchyně. "Nějaké ranní ptáče?" Rýpl si Minho. Alby se nad jeho poznámkou jen usmál a došel k Thomasovi. "Ještě než tě pustím do labyrintu čeká tě jedna povinnost." Podal mu nůž a kývl ke stěně, která byla kousek odtud se jmény. Thomas to pochopil, vzal si nůž a došel ke stěně, aby tam vyryl své jméno a byl tak součástí tohoto místa. Když svou práci dokončil chvíli si ještě ostatní jména prohlížel. Některá byla přeškrtnutá, jiná skoro zarostlá břečťanem. "Jdeme." Houkl na něj Minho. Thomas nechal zeď zdí a vydal se k bráně po boku ostatních běžců.