9. kapitola | Zahradník ve Windermere

376 52 82
                                    

/červenec 1995/

Windermere. Nádherná obec v Lake District známá především pro rozlehlé jezero, které skrývalo mnoho nevyřčených tajemství. Kouzelnická společnost ovšem znala toto místo především pro Armanda Dippeta, který se v něm skrýval.

Nikolaj Nabokov si tuhle obec pamatoval z doby, kdy do ní zavítal o jarních prázdninách s Violou. Moc dobře si vzpomínal, že ho bývalý ředitel Bradavic a Violin pradědeček neměl příliš v oblibě kvůli tomu, že byl upír. Dnes byl však ochoten ustát všechny případné urážky, které by mohl Dippet mít. Potřeboval informace a tušil, že právě tenhle starý mužík k nim bude mít přístup.

Zahlédl u břehu rozlehlého jezera menší domek z většiny porostlý psím vínem, takže kolemjdoucí tolika nebil do očí. Avšak Nikolaj si tu podobu pamatoval. Zvenku sice nevypadal nijak zvláštně, ale jakmile člověk měl možnost nahlédnout dovnitř, pochopil extravagantní vkus jeho bývalé majitelky.

Jakmile se k domku Hepzidy Smithové přiblížil, zahlédl v zadní zahradě shrbeného muže v montérkách a slaměném klobouku. Kdyby Nikolaj nevěděl, že takto se Dippet obléká běžně, aby zapadl mezi ostatní mudlovské obyvatele, považoval by jej za jednoho z mudlů.

„Dobrý den přeji!" ozval se upír sebevědomě a sebevědomě mířil směrem do zahrady za domkem, aby se ihned dal s bývalým ředitelem do řeči. „Doufám, že vás nevyrušuji."

Shrbený muž se narovnal a otočil směrem k příchozímu hostovi. „Buď zdráv," odpověděl automaticky a změřil si Nikolaje pohledem. „Merline, nejsi ty ten synáček Borise Nabokova?"

„Ano, to jsem já," přisvědčil mladě vypadající upír s úsměvem. „Před rokem a půl jsem tu byl s vaší pravnučkou Violou."

„Jistě, to si pamatuji," přikývl a nevypadal z návštěvy příliš nadšeně. „Co potřebuješ, chlapečku? Neříkej mi, že jdeš jenom tak kolem. Tomu bych ani za tisíc galeonů nevěřil," potom se cynicky ušklíbl. „Jestli mi jdeš sát krev, tak to děláš příliš slušně. S takovým přístupem musíš přeci hladovět."

„Nebojte se, pane Dippete," zasmál se jeho vtipu, aby si ho získal alespoň trochu na svou stranu. „Jdu vám možná sát krev, ale jenom metaforicky."

„Tak nechoď kolem horké kaše," pobídl ho nevrle Armando. „Ne všichni jsme nesmrtelní."

„Dobrá, budu stručný," odpověděl mu poslušně. „Jde o Violu."

Na to ovšem Dippet slyšel, nechal zahradničení a sundal si své rukavice z dračí kůže. „Zníš naléhavě," přivřel zkoumavě víčka a mávl na něj. „To probereme vevnitř, ať nedostaneš úpal."

I přestože ho novinky ohledně nově nalezené rodiny velmi zajímaly, poznámky na jeho upírství si odpustit nemohl. „Co by sis dal k pití?" nadhodil zdvořile, když vstoupili do světnice. „Krev ti nedám."

„Co dům dá," usmál se skromně Nikolaj, poněvadž chtěl vypadat slušně. „Ale abych vás nezdržoval... jak jsem již říkal, jde o Violu. V mém klanu se objevují zvěsti o Viole a nějaké věštbě. Dost mi na ní záleží a už nevydržím jenom sedět."

Armando před upíra postavil speciální širokou skleničku na bourbon a nalil mu stejně jako později sobě. „Pověz mi, ví Viola o tom, že tu se mnou teď sedíš?"

Nikolaj se zamýšlel nad odpovědí. „Ne," vypravil ze sebe nakonec popravdě. „Ona zatím o té věštbě nemá ani ponětí, pokud jsou mé informace správné."

„A jaké jsou tvé informace?" chytl ho ihned za slovo Dippet.

„Teď přijela na pár dní do Whitby a všichni se to snaží udržet pod pokličkou," vysvětlil. „Ale znáte, jak to funguje s tajemstvím."

Chvíle naděje | ✖️Where stories live. Discover now