Spider-woman (Avengers ff)✔️

•6•

Gwen
Jako v tranzu dojdu do třídy, vezmu si batoh, dojdu k učitelce a řeknu jí, co se stalo. "Běžte domů," řekne rázně. Jen s tichým poděkováním vyjdu ze třídy.

Doma se obléknu do obleku, na záda si dám batoh s novým mobilem, klíčema a peněženkou a vyskočím z balkonu.

Dohoupu se na jednu střechu a opřu se o zídku. Pak se rozbrečím i s maskou na hlavě. "Proč zrovna já," šeptám zlomeně. "Co sem komu udělala," vzlyknu tiše.

O několik dní později

Nikomu jsem neřekla, co se stalo. Ještě by se to dostalo k těm hajzlům s Flashem a ti by si že mě utahovali.

Obléknu se do obleku a s batohem na zádech jdu na své oblíbené místo.

Opřená o zídku pozoruju noční New York.

Někdo mi najednou zaklepe na rameno a já se prudce otočím. Za mnou stojí Spiderman. S nezájmem se otočím zpět k městu. "Co tu děláš takhle pozdě?" Zeptá se. "Pozoruju New York. V noci vypadá hezky a klidně," odpovím prostě. "To máš pravdu," přitaká a opře se vedle mě.

"Kdo vlastně jsi?" Zeptá se po chvíli. "Já přezdívku nemám. A své jméno ti říkat nebudu," řeknu. "Aha... A co umíš? Nebo máš jen převlek?" Zeptá se. Nad tím se jen ušklíbnu a skočím z té střechy.

Na pár pavučináchse zhoupnu a pak doskočím zpět na střechu. "Schopnosti jsem získala nedávno. Něco mě kouslo do zápěstí a od té doby jsem asi jako ty," vysvětlím. "Páni... Takže jsi vlastně nová superhrdinka," vydechne. "Heh... Je to těžší, než jsem si myslela," zasměju se.

"Kde sis sehnala oblek?" Zeptá se. "Ušila si ho. Navíc jsem potřebovala jen kuklu... ostatní jsem si jen poupravila," vysvětlím.

Od toho dne jsem se se Spideym scházela každý večer na tom samém místě.

"Už jsi slyšela novinky?" Ozve se za mnou. "Ne, neslyšela," zavrtím hlavou a otočím se na Spideyho. "Začalo se ti říkat Spider-woman," prozradí. "Vždyť jsme spolu pomáhali jen při malých problémech," podivím se, ale i když to přes masku nemůže vidět, usměju se.

"Pitomej budík... Člověk se ani vyspat nemůže," zamumlám, když hodím zvonící budík do rohu pokoje. "Vždyť už vstávám!" Zavrčím, když budík pořád zvoní.

Cestou do školy si koupím kafe, abych se alespoň trochu probrala. Ze smrti rodičů jsem se vzpamatovala překvapivě rychle.

"Nechcete dneska zajít do kina?" Zeptá se Ned. "Dneska nemůžu... Mám brigádu," omluvně se usměju. "Já jdu k zubaři," omluví se i Peter. "No... Já nic nemám," mikne rameny MJ. Na Nedovi je už delší dobu poznat, že se mu líbí MJ.

Po škole jdu do hospody, kde si vydělávám, jako servírka. Nikde jsem nic jiného nenašla a tady dostanu za jeden den 100 dolarů.

"Máš dneska čas, kotě?" Ušklíbne se slizky jeden ze zákazníků. "Omlouvám se, ale dnes už něco mám," usměju se a jdu od nich k dalším stolům. Tyhle lidi nenávidím.

"Dneska už běž," řekne šéf. Sundám si zástěru, vezmu si batoh a jdu domů.

Po umytí a převléknutí do pyžama sebou plácnu na postel a usnu. A to je teprve 17:00...