Bratr

1. Šance

"Ewe, na tohle si čekala celý život!" Upozornila mě Talia. Polkla jsem. Byla to pravda, až moc velká na to, abych ji ignorovala. Pracovat v redakci - to byla moje vysněná práce už úplně od mala. A teď se mi naskytla možnost. Ale já se bála. Úplně strašně moc. Bála jsem se, že mě tam nebudou mít rádi jak kolegové, tak šéf. Děsila jsem se vždycky jakékoli změny.

"Ewe!" Naléhala Talia.

"Dobře Talio, máš pravdu, měla bych tam jít. Vlastně nevím, co tady řeším." Talia mě objala a obě jsem začaly bulet jako želvy. I když nás od sebe budou dělit jen vchodové dveře mezi dvěma budovami a na oběd budeme chodit do stejného bufetu, bylo to velice dojemné loučení. Hned zítra půjdu oznámit, že to místo beru.

#

Druhý den jsem se probudila s pochybnostmi a především s pocitem, že do žádné redakce rozhodně nepůjdu. Bůh ví, co tam bude za lidi, a co teprve, jestli bude nepříjemný i můj šéf. Hned oznámím Talii, že holt smůla, ale že nadále budeme pracovat spolu. Ale tam prostě nepudu!

#

"To si děláš srandu." Sjížděla mě Talia rentgenovým pohledem.

"Ne, Talio. Chápeš že se třeba bojím že tam budou nepříjemní kolegové a strašnej šéf?!" Vyhrkla jsem.

"Chápeš že ty lidi z toho oddělení jsou stejný jako všichni jinní? Šéf je naprosto v pohodě, to se neboj. A jedna tvoje kolegyně tam je taky moc fajn."

"Jak moje kolegyně? Snad jsem řekla že nikam nejdu!"

"I kdybych tě tam měla dotáhnout za tyhle vlasy tak tam půjdeš! Přeješ si to celý život!"

"Nikam nepůjdu!" Vykřikla jsem.

#

"Nemůžu uvěřit že jsem sem šla." Ucedila jsem skrz zaťaté zuby. Talia stála vedle mě a spokojeně se usmívala. On jí ten úsměv přejde, až šéfovi oznámím, že tu práci neberu.

"Slečna Shalterová?" Vykoukla ze dveřích nějaká sekretářka.

"Tady!" Zvolala Talia a strkala mě do dveří. Sekretářka to diskrétně ignorovala, ale mám pocit, že se jí malinko zvedly koutky. Lidi tu třeba fajn budou... Tak vezmu tu práci, nebo ne? Z kanceláře vyšel šéf. Vážný, starší, sympatický muž. Najednou se začal smát. Vůbec mi nesedělo, jak se ten důstojný člověk může takhle hlasitě smát. Smál se asi deset minut. "Jdete na pohovor obě?" Chrochtl. Tentokrát jsme vyprskli smíchy my dvě. Talia se smíchem opouštěla kancelář, dveře trefila až na druhý pokus. Šéf mi nabídl židli a pak se sám usadil. "Takže slečno Shalterová... Slyšel jsem že pracovat v redakci je vaše vysněná práce." Usmíval se. Pokývala jsem hlavou. "No, a sny by se měly plnit, nemám pravdu? Berem vás hned!" Vychrlil na mě. "Ale... Já.." Koktala jsem.

"Žádné ale! Rovnou můžeme jít do kanceláře, ať se poznáš se svými kolegy." Chytl mě za paži a táhl mě ke kanceláři. Choval se jako hodně lidí, jen ne jako šéf a mě to vyhovovalo. Jen jsem nějak nestihla říct to "ne."

#

Vešli jsme do kanceláře, ve které seděly tři ženy. Žádný chlap? To bude peklo! "To jsou Betty, Briony a Julie." Představil je šéf. Všechny se zvedly a začaly si se mnou povídat. Talia měla pravdu, byly moc milé. "Kde je Bob?" Zeptal se šéf. Tak že by přeci jen nějaký chlap?

"Tamhle." Ukázala Briony k automatu. Tam stál asi padesátiletý výstředně vypadající chlápek. Aha. No, ale alespoň nějakej chlap, kterej bude uvolňovat atmosféru a dělat vtipy. "A Max?" Zeptal se šéf. V tu chvíli se otevřeli dveře a dovnitř vešel nádherný světlovlasý brunet, u kterého mi bylo jasné, že by stál nejmíň za postel, možná i za vztah. Usmál se. "Tak nová kolegyně?" Zasmál se. "Jsem Max Folcen." Představil se. "Já Ewe Shalterová." Představila jsem se taky.

"No, tak ženský ti vysvětlí co tady budeš dělat a... Ať se ti daří." Usmál se šéf a odešel. "Sedíš tady." Ukázala mi Julie na místo vedle sebe. Sedla jsem si tam. "Děkuju. Jste všichni super!"

&
Tak názory na tenhle nápad? :D