Šepot kvítí [Eruri]

6. | Zlatá lilie

,,Láska se rodí z maličkostí, z nichž žije a pro něž umírá."

Uběhlo pár dní, ve kterých jsem byl pohlcen prací a létáním po doktorech. Ani nepříteli bych nepřál, aby na něj spadl tlustý chlap v MHD, zlomil mu nos, narazil ruku a pohmoždil kotník. Jednoduše to byla bolest a nejen ta doslovná. Normální člověk by v noci neusnul. Vzhledem k mému spánkovému deficitu jsem nebyl nucen dávat si bacha na to, jak ležím. Tolik pozornosti od okolních občanů zkoumajících moji fialovou tvář jsem dlouho neměl.

V tu dobu jsem neodpovídal na žádné telefonáty, emaily vyřizoval pouze pracovní a jediná možnost, jak mne kontaktovat bylo zaklepání na mé hlavní dveře.

Po mém prvním volnějším dni jsem hned odpadl únavou - následek několika probdělých nocí bez kapky spánku a přežívání jen na černém čaji. Probudilo mne až třetí zazvonění agresivní melodie spolu s boucháním na dveře.

Opatrně jsem se zvedl a již ze schodů jsem volal, že brzy budu u dveří. Když jsem otevřel, byl tam Erwin. Moje srdce poskočilo a v břiše se mi vyrojilo hejno motýlků. Po pár sladkých slovech se vetřel do mého obydlí. Byl jsem donucen pod jeho dozorem se převléct, upravit se a jít s ním do kina. Nevadilo mi jít za zábavou, ale byl jsem opravdu unavený. I přes moje fňukání mi nebylo dovoleno zůstat doma.

Pozval mě na nový romantický film. Zaregistroval jsem, že něco takového teď jede v kině podle stejnojmenné knihy, ale neměl jsem chuť zjišťovat, o co jde. Bylo to příjemné překvapení, které mne vytrhlo z obyčejného stereotypu mého každodenního života.

Cestou na mou adresu jsme vedli velice příjemný rozhovor a já jsem si ho užíval, přestal jsem být obezřetný a poprvé za život mi to vůbec nevadilo. Naše debata se točila kolem mé práce. Erwin o té své mluvit nechtěl ze dvou důvodů - některé informace byly tajné, a též plně respektoval, že si nepřeji nic slyšet. Mí blízcí byli zabiti ve válce, proto jsem se těmto věcem vyhýbal. Snažil jsem k blondýnovi přistupovat pouze jako k člověku a ignorovat druhou stranu mince. Bylo to těžké, ale ne nemožné. Užíval jsem si chvíle strávené s ním a udivovalo mne, jak se z náhodného člověka může za čas stát něco vyjímečného. Někdo, o koho nechcete přijít.

Jakmile jsme stanuli před mým domem, podíval se na mne azurovýma očima, ve kterých se zračil smutek. Bylo to protože jsme se museli odloučit? Nevyznal jsem se v jeho emocích. Nervózně jsem se usmál a obejmul ho. Než jsem ale překročil práh domu, chytil mne za ruku. Prudce, přesto opatrně si mne přitáhl k sobě. Jeho měkké rty spočinuly na těch mých. Byly hladké a příjemně horké. Ze začátku jsem byl vyděšený. Něco takového jsem nečekal, ale nakonec jsem se poddal, zavřel oči a nechal se unášet v tomto okamžiku. Když se naše rty oddělily, pár pramenů mých havraních kadeří mi dal za ucho, přičemž mi do nich vpletl zlatou lilii, která mi měla říct, jak vroucná je jeho láska.