Černočerná Tma

Oprátka

  Když se smáli, smál se také. V jeho hlavě však smích nezněl. Když byli šťastní, tvářil se šťastně. V jeho mysli mračila se ale temnota. Když se ptali, je-li v pořádku, odpověděl, že naprosto. Jeho myšlenky však křičeli opak. Nikdo netušil, co se odehrává uvnitř, neboť se nedělil. Vztek. Smutek. Zklamání. Nenávist. Bolest.

  Nedokázal se soustředit, malování už nepomáhalo. Čmáranice se objevily napříč pokojem. Papíry, stěny, strop i podlaha. Tvary a obrazy, které kreslil aby vyjádřil své pocity, které se bál vyslovit. Nevěděl co dělat. Hlava mu třeštila, před očima temno. Možná by si měl někým promluvit. Ale co když ho nebudou brát vážně? Ne. Nemá to cenu. Jemu nikdo nemůže rozumět. Je na to sám. 

  A tak našel novou cestu, jak bolest projevit. Na rukou se začaly objevovat jizvy a rány, naplněné krví. Nebylo jich moc, ze začátku. Jedna, dvě týdně. Ale jak šel čas, přibývali a ostatní si začali všímat. Vyptávali se na ně, ale vždy je odbil nějakou jednoduchou výmluvou. Upadl, škrábl se a tak dále. Výmluvy jim postačily a tak se dál neptali. Někteří se dokonce smáli, že to vypadá, jako by si ubližoval. Smál se s nimi. Vždyť to byla naprostá hloupost. Ale jak ranky přibývali, smích ustal. Vtipy také ustaly. Otázky přibývali. Něco nebylo v pořádku. Chtěli mu pomoct.

  Ten muž, ke kterému ho poslali, se pořád ptal a pořád mluvil. Radil, co dělat a chtěl vidět jeho malby. Podporoval ho. Ale to všechno byla jen faleš. Věděl to. Ten muž za to dostával plat, jinak by to nedělal. Nerozuměl mu. Nikdo mu nerozuměl. 

  Uprostřed pokoje stála židle. Na těžkém, pevném lustru byl namotaný provaz. Na konci byla navázaná smyčka. Ta, které se někdy říká zakázaná. Bylo to poslední možnost. Už to neunesl dál. Vylezl na židli. Zatáhl za provaz, aby se ujistil, že drží. Navlékl smyčku přes hlavu a naposledy se podíval z okna. Pochmurně se usmál a kopl do opěradla židle. Smyčka se stáhla kolem jeho krku. Bytem se ozývaly chraplavé zvuky. A pak to nastalo. Ten okamžik, na který čekal. Nastalo to. Ticho.

Dodatek: Cítila to, něco je špatně. S ním. Určitě se to zhoršilo. Bála se. Měla ho ráda. Víc než ráda. Měla strach se o to podělit. Vyběhla nahoru, k jeho bytu. Klepala na dveře, ale nikdo neotevřel. Pak se ozvala rána, jak nějaké dřevo padá na zem. Pak se ozvaly dusivé a chraplavé zvuky. Rychle začala hledat klíče, měla od každého bytu klíč. Nemohla najít ten správný. Když se dveře otevřely, uvědomila si, že je ticho. Spatřila tělo, visící ve vzduchu, jen na provaze. Padla na kolena. Domem se ozval řev. Byl naplněný hrůzou a hysterií.