Frank

Akt III. Garda

Mrzelo ho to. Aspoň, co jsem z jeho výrazu pochopil. Proto si dáme malé psychologické okénko, protože to je asi jedinej předmět, kterej mě ve škole i docela zajímal. Teď už ho mít asi nikdy nebudu, haha. Já to Frankovi neměl za zlý, protože sice působil jako drsoň, kterej by si strčil do kapsy i Bruce Willise, ale cosi uvnitř něj řvalo strachy z toho, že prostě umře a nebude moct pomstít všechny ty lidi, kteří bojovali za jakýsi kus svobody. Já vím, mele se mi to krásně, když teď vím víc, než tenkrát, ale i tak jsem asi nebyl jeden z těch, kterej by ho chtěl začít soudit. No jo, lidumil.

„Přemýšlel sem, co dělat. Týpek byl hodně nasranej a když vytáh pistoli, vystoupil sem vpřed. Někteří hosti si dovolili na mě hodně sprostě křičet, ale když se na ty dotyčný vojáci votočili, okamžitě zmlkli. Já byl úplně hotovej, ale nějak jsem postupně šel vpřed, protože smrt dalších lidí už sem prostě nechtěl dopustit. Bylo mi úplně jasný, proč tady sou a dost mě překvapilo, že mě vyhmátli tak rychle. Kdybych viděl, který hovado mě udalo, ten ksicht mu vo ten stůl omlátím sám. Když sem byl dostatečně blízko, velitel mě popad za límec a vytáhl nahoru. Byl to fakt nechutnej chlap. Jeho oči byly eště víc chladný a bezcitný. Bylo mi z něj zle. Křičel na mě nějaký slova o zradě, porušení nějakejch posranejch zákonů a já nevím čeho ještě. Jako... bylo mi to úplně fuk a chtěl sem něco něco říct, o tom proč sem ho vůbec zabil, ale na obhajobu se tu úplně nehrálo. Navíc bych s tím ani daleko nedošel, protože si představte, kdybych mu řek, že sem zabil týpka, kterej se dopustil vraždy dvou lidí a vo třetí se pokusil. No, vy se nesmějete, ale von bych smíchy asi umřel... kéž by. Ušetřil bych si práci.

Odhodil mě na zem, rovnou vedle tý mrtvý holky. Sakra, nemůžu to dostat z hlavy. Fakt ne. Když sem tak ležel na tý zemi a aspoň na chvíli nemyslel na to, v jakejch sem sračkách, smiřoval sem se s tím, že prostě chcípnu. Nebyl sem nějak smutnej, ale spíš pěkně nasranej, protože tohle byla ta moje pomsta? Nevočekávám nějakej aplaus, poněvadž si zasloužím leda tak hovno i teď, ale... to zase předbíhám. Tak tam moje nalitý, rozbitý a smířený tělo leželo a čekalo. Tejpek to dělal dost obřadně. Popad pistoli, přišel ke mně a začal něco vodříkávat. Asi mu to dělalo fakt dobře... zabíjet lidi. Zvlášť ty, který mu srali do zelí. Ale během toho, co vodříkával svou modlitbu, jsem využil situace. Ta hlaveň byla jen kousek od mý hlavy a každičkou vteřinu to vypadalo, že sklapne a zmáčkne spoušť. Moje srdce puklo, kdykoliv sem si myslel, že to přijde. Když puklo už asi po desátý, čistě díky pudu sebezáchovy, sem popad ukradenou pistoli a vystřelil. Mám pocit, že to fakt nečekal, protože jeho držka byla rozevřená dokořán. V jeho těle sice nebyla taková gigantická díra, ale byl mrtvej dřív, než se vůbec zřítil k zemi," dokončil Frank a sálem se ozval tleskot.

Frank dostal konečně nějakej aplaus, což ho dost překvapilo. Já teda tleskat nechtěl. Ne proto, že bych Franka neobdivoval. Popravdě sem ho začínal víc a víc milovat, ale spíš to narušovalo tu atmosféru. Chápete...?

Ne?

„Ti vojaci se z toho málem posrali a udělali to, co nemuseli. Kdyby rovnou voodstřelili mě, mohlo to dopadnout v klidu. Jenže ty hovada začaly střílet do všech a do všeho. Jak parta čuráků, prostě upe bezdůvodně. Myslím, že pingl to schytal hodně rychle. Všude stříkala krev a lítaly části těla. Naštěstí mi ta zbraň ještě postačila, než sem se vzpamatoval z prvotního šoku. Vystřelil sem několikrát na vojáky, ale... kurva! Tak rychle rozhodně nepadli. Začali střílet po mně a to byla chvíle, kdy bylo na čase fakt zdrhat. Za běhu sem jakž takž přebíjel, což nebylo vůbec příjemný, ale šlo to. Utíkal sem vokolo nich, přeskakoval ty mrtvý těla a cítil se jako hrdina, i když se to všechno stalo jen kůli mě. To byl takovej malej červ vzadu v hlavě, kterej mě samozřejmě upozorňoval na to, že bych si měl poslední kulku nechat pro sebe. Když sem byl skoro u nich, výstřel padl pro toho prvního vola rovnou do hlavy. Padl konečně k zemi. Díky bohu za to, ale vyhráno jsem úplně neměl. Ten druhej hajzl už stih vystřílet kompletně celou hospodu. Možná přežili jen ti, keří si instinktivně lehli na zem a dělali mrtvý. To hovado mě střelilo do posraný nohy. Teď už víte proč chodím vo týhle berli. Nikdy se to nezahojilo. Super, ne? Začal sem se plazit ven z hospody, protože už nebylo, co zachraňovat. Všichni byli mrtví. Ten hajzl si se mnou pěkně hrál. Střílel mi do nohy a já skoro až křičel. Na tohle jsem prostě nebyl kurva stavěnej, jasný?!" zakřičel a složil si hlavu mezi dlaně.

Frank se tenkrát před náma úplně poprvé rozbrečel. Nikdo moc nevěděl, co si o tom myslet, protože ti nejistí jedinci, kteří už vypadali, že se zvednou a nechají si to radši ujít, zůstali sedět a se skoro otevřenou pusou s Frankem soucítili. Nikdy se mi nevystřídalo tolik emocí v tak krátký chvíli jako v ten den.

„Zastřelil jsem toho hajzla! Vystřílel sem do něj všechno, co v tý pistoli zbylo a on se přede mnou složil jak kus hovna. To je všechno, co byl. Všechno tak nějak utichlo. Z hospody nikdo nevyšel a já věděl, že není úplně dobrej nápad se ukazovat na ulici. Zalez sem zase dovnitř a zavřel dveře. Tehdy sem netušil, jak dlouho tam ještě budu, ale nikam sem nemoh. Ležel sem tam na zemi. Na pohřebišti. Mezi mrtvejma, kerý zemřeli mou vinou. Doufal jsem, že to odpoledne budu mezi nima už navždy," dokončil větu a zůstal s prázdným výrazem koukat do lidí.

Nikdo netušil, co chce dělat. Ale Frank se najednou prostě jen zvedl a odešel dozadu. Skoro to vypadalo, že všichni začnou odcházet, ale nikdo nikam nešel. Všichni tam seděli a mlčeli. Několik dlouhých minut.