Všechno, co mě napadne

Je to zvláštní

Je to zvláštní, že ten kluk, na kterého teď myslíš pořád v kuse, bude jednou vzpomínka, na kterou si pár týdnů ani nevzpomeneš. Že všechno, co teď prožíváš bude jednou jako záblesk z minulosti. Něco, na co si vzpomeneš, když budeš jednou pozdě večer venčit psa a zamyslíš se. Možná si vzpomeneš právě na tento moment, kdy tohle všechno čteš. 

Jednou ta paní, co ti každý den prodává rohlíky, bude mrtvá. 

Jednou budeš i ty. 

A jednou na tebe dost možná úplně všichni zapomenou. Jednou na světě nebude nikdo, kdo bude znát tvoje jméno. Možná jen, když projde kolem tvého náhrobku.

Tohle všechno si v poslední době pořád opakuju v hlavě. Že jednou ten skvělý kluk, kterého bych měla nejradši jenom pro sebe, bude mít rodinu. Manželku. Děti. Bude pořád jezdit na motorce, jako doteď. Bude chodit ven s dalšíma holkama, bude je rozesmívat, škádlit. Bude se na ně smát tím „svým" úsměvem, kterým se teď usmívá na mě, když mě vidí. 

Je to zvláštní že? Jak je všechno jenom teď.

Jak se všechno může změnit.

Jak se všechno bude měnit.

A jak se všechno změní.

A proto si radši užívám toho, že ten jeho smích je teď můj. Neřeším, co bude. Ale věřím, že i když jednou bude mít svůj život, tak si na mě párkrát třeba vzpomene.

Letní POLOláska.

Pro Lukáše.