I když pracuju v tomhle krámku s voskem strašně dlouho, tak pořád přemýšlím nad tím, jaká svíčka z tohohle vosku nakonec vznikne.
Jestli do vosku dají vanilkovou nebo nebo karamelovou vůni. Jestli ho zbarví do vyřvané neonové zelené. Jestli ten vosk nechají takový, jaký je. Ale to hlavní, na co pořád myslím, je to, při jaké příležitosti někdo, nebo něco zapálí knot té svíčky, ve které bude tenhle vosk.
Bude to ta tenká, barevná svíčka, která se dává na narozeninové dorty malým dětem?
Bude to ta svíčka, která spolu s tisíci dalšíma, osvěcuje v neděli kostel?
Ta svíčka, kterou nese ubrečená a zhroucená rodina někomu blízkému na pohřbu?
Nebo to bude ta svíčka. Ta čajová, kterou si bude stará paní svítit ve své dřevěné chatce, protože jí zase vypadl proud?
Nebo to bude ta svíčka, která způsobí požár, protože její majitel usne po náročném dni a zapomene ji sfouknout?
Došlo mi to. Svíčky jsou jako děti. Ne. Spíš naopak. Děti jsou jako svíčky. Vzniknou, jako miliarda dalších, ale podle toho, kde se upraví , a kdo s nimi bude pracovat, takové budou.
Na začátku máme dva kelímky vosku. A nakonec svíčka z prvního kelímku zdobí palác. A svíčka z druhého kelímku vosku leží vyhaslá na pustém hřbitově.
Pro Sandru
YOU ARE READING
Všechno, co mě napadne
Short StoryTohle není kniha. Ani náhodou. Je to sbírka. Všeho, co mě napadne. Povídky, úvahy, myšlenky. Každá kapitola o něčem jiném. Vzniklo to pro ty, kteří nemají rádi dlouhé příběhy, ale jen myšlenky zachycené v pár odstavcích. U každého příběhu bude věnov...
