Kapitola 5 - Nachlazení

36 2 0
                                    

Z normálního pohledu (Z pohledu vypravěče):

Na střední škole Shiro, bylo jako vždy poklidno, jen ve třídě 3-D byl menší rozruch. Studenti se mezi sebou hádali a někteří se překřikovali. Ani učitelé s nimi nic nedokázali udělat.

"Dneska je tu nuda." povídá jeden ze studentů, kteří seděli v lavicích.

"Není divu. Dneska Asuna-chan chybí, tak se tu všichni nudí." odpovídá mu druhý ze studentů. Hned na to se Shin naštve a prudce bouchne do své lavice rukama.

"Není to snad dobře? Konečně tu máme klid, bez tý holky. Můžeme si dělat co chceme." rozzlobil se Shin.

"To máš sice pravdu Shin, ale Asuna-chan byla první kdo nás chápal."

"Dokonce se za nás přemlouvala u učitelů." Snažili se jí obhajovat. Shina to dost naštvalo a tak raději odešel. Všichni se na něj dívali jak odchází, ale neříkali nic.

"V poslední době má Shin pořád špatnou náladu." řekl z ničeho nic Shun.

"Za to ty jí máš pořád dobrou." odpověděl mu na to Sho. Shun se na něj otočil a pak se začal usmívat.

"To říká ten pravý. Od té doby co tu je Asuna-chan jsi v dobré náladě. Možná se to jeví jinak, ale mě neošálíš" usmíval se Shun. Sho ho raději ignoroval. Díval se z okna a přemýšlel co se tak mohlo Asuně stát, že nepřišla do školy.

Z pohledu Asuny:

Tak moc mě štve, že nemohu jít do školy. Jenže se mi ráno udělalo neskutečně špatně a tak jsem raději zůstala v posteli. Sakura za mnou přišla ještě než odešla do školy, aby se na mě podívala co mi je. Teď tu bohužel ležím v posteli s chladícím obkladem na čele. Tak moc bych chtěla být ve škole. Učit se Senpaii, obědvat s Erikou a Rui. Tak moc mi to chybí a to jsem v posteli jen dvě hodiny co začala škola. Zatím co tu ležím tak přemýšlím nad vším možným. O škole, dětství. Když jsem byla malá, tak jsem si s Rui hodně často hrála, stejně i se Sakurou. Byl tu i jeden kluk Rin se jmenoval. Bydlel tu kousek od nás a společně jsme vyrůstali, jenže jeho rodiče se pak odstěhovali do Ameriky a on s nimi, takže se vídáme jen o letních prázdninách. A abych to dala na pravou míru tak Rin je kluk který se Rui líbí. To o všem ona neví, že já to vím. Tak moc chci být s ostatními. Jdu spát.

Probudila jsem se asi někdy pozdě odpoledne, protože už zapadalo slunce. Pokoj vypadal jako kdyby byl přemalovaný na zlatou barvu, od západu slunce. Bylo to nádherné, ale smutné.

"Onne-chan jsi vzhůru? Přinesla jsem ti nějaké jídlo a léky." Vstoupila do mého pokoje Sakura. Nikdy by mě nenapadlo, že se o mě bude takto starat. Myslela jsem, že už jí moc nezajímám.

"Děkuju moc Sakura, ale proč? Proč se o mě staráš?" Nedalo mi to.

"Onne-chan ty máš velmi dlouhé vedení. Jsme přeci sestry a máme si vždy pomáhat. To samé by jsi přece udělala ty pro mě." a usmívala se na mě.

"Ale v poslední době si byla ke mě velmi odtažitá." upozornila jsem jí.

"To proto, že si měla plnou hlavu školy a jiných věcí. Nechtěla jsem tě od nich oddělit."Koukala jsem na ní jak na svatýho. Nikdy by mě nenapadlo, že by byla kvůli těmto věcem ke mně odtažitá. V tu chvíli jsem jí popadla do náruče a pevně jí objímala, jak jsem to jako její starší sestra vždy dělala.

"Sakura je hodná holčička." a mačkala jsem jí víc.

"Onne-chan jsi celá zpocená a to bolí." snažila se vyprostit. Nakonec jsem jí tedy pustila. Pomohla mi se převléct a pak mě zase nechala o samotě, abych nabrala víc sil a uklidnila se. Pomáhalo to, ale jsem vždy klidnější, když někoho mám vedle sebe.

"Onne-chan vedu ti návštěvu."

"Jaj to jsi ráda, viď Asuna." vtrhla do mého pokoje Rui. Málem jsem se udusila a tak mě musela Erika hned křísit.

"Co tu holky děláte?"

"Chtěli jsme se podívat na našeho maroda. Přinesla jsem ti nějakou knihu, aby jsi se nenudila a ovoce, které ti dodá hodně energie." Vše mi to Erika podávala. Tu knihu budu opatrovat, je to Eričina nejoblíbenější.

"Asuna proč brečíš?" zeptala se mě Rui.

"Co? Já brečím?" Sáhla jsem si na tváře a ucítila slzy. Nechápala jsem to. Z ničeho nic se sami spustily. Utírala jsem si je do rukávu od pyžama. Sakura mi radši podala kapesník, abych se mohla i vysmrkat. Bylo to velmi hlasité smrkání, rozléhalo se po pokoji. Všechny jsme se tomu zasmály. Holky tu na nějakou chvíli zůstaly a povídaly si semnou, ale pak už museli odejít domů. Doufám že už zítra mi bude líp a půjdu normálně do školy.

Delikvent a princeznaWhere stories live. Discover now