The Comeback CZ (Liam Payne)

Kapitola 6 - Top Gun

Kapitola 6 – Top Gun

Nevím, jestli si Cassidy všimla, zda semnou něco je nebo ne, ale pořád se mě po cestě do tělocvičny snažila povzbudit. Nevadí mi fyzioterapie, je to vyčerpávající, ale vždycky mi cvičení šlo. Ačkoli pořád nemůžu přestat myslet na ten sen a jak vím věci, které vědět nemám. Mám strach, to uznávám. Mám strach, že začínám bláznit, že šílím a to kóma způsobilo něco v mé hlavě a to něco už nepracuje. Možná budu duševně nemocný a prostě mám halucinace.

Nemůžu přijít na to, jaký to má význam a to mě děsí. Nerozumět něčemu, co se ti děje je jedna z nejstrašnějších věcí, kterou jsem kdy zažil. Nebyl jsem takhle vystrašený ani, když jsem si uvědomil, že mě ten chlápek bodl. Jak dny plynou, vzpomínka na tu noc je jasnější, vím, že jsem nebyl takhle vystrašený, když jsem viděl nůž zabodnutý v mém břiše. Věděl jsem, že ten nůž v mé kůži je špatný a že to bolí jako čert, ale věděl jsem co se dělo. Teď nemám žádné vodítko a ani nevím koho se zeptat. Jestli to řeknu Cassidy, vyděsí se tak jako já, protože, jak o ní sakra můžu vědět tyhle věci? Proč sní o životě s ní, který jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu? Dávalo by to větší smysl, kdyby se mi zdálo o budoucnosti s ní.

Nicméně, trochu se mě snaží rozptýlit, tím že tlačí vozík tak rychle jak jen dovede, utíká od sestřiček, které nás viděly utíkat. Nejspíš nám trvá dvakrát déle se dostat do tělocvičny, ale je to zábava. Je to největší zábava od doby co jsem se probral, podporující ji běžet rychleji jinak nás chytí.

Možná je malinká s tělem holčičky, ale je silná. Tlačí můj vozík opravdu rychle a vážně zná nemocnici, protože já jsem ztracený. Nemám tušení, kde jsme.

„Vidíš ji?“ zeptá se mě a nepřestává tlačit a já se podívám za nás přes naše ramena. Nevidím tu sestru, co nás sledovala.

„Ne, myslím, že jsme ji ztratili.“ Řeknu ji a ona trochu zpomalí. Věnuji ji pozornost a až poté si všimnu jejího velkého úsměvu a jak se jí tvář rozzáří radostí. Hlasitě dýchá, ale směje se tak vesele.

Hádám, že má ráda adrenalin.

„Kvůli tomuhle se dostanu do potíží,“ řekne, ale stejně se pořád směje. „Ale byla to legrace, takže je to v pohodě. Jen doufám, že mi i nadále dovolí dobrovolničit.

Zpanikařím, když tohle řekne a ve vteřině vozík rukama zastavím. Je překvapená a zmateně na mě mrká. „Děláš si legraci, že jo?“ zeptám se ji a ona je pořád zmatená, ale potom se ji na rtech objeví úsměv.

„Jasně že si dělám srandu, není to tak strašné,“ řekne a zasměje se, já se pokusím udělat to samé, ale je to spíš nervózní smích. „Je to v pohodě, Liame. V nemocnici tohle dělám hodně s malými dětmi. Sestry jsou zvyklé, že my, dobrovolníci děláme takové věci.“ Dodá s jejím rozkošným úsměvem.

„Takže semnou zacházíš jako s dítětem?“ poškádlím ji a její tvář v sekundě zvážní, dokonce vypadá i znepokojeně.

„Ne, já jen… vypadal jsi tak sklesle tak jsem…chtěla jsem tě rozesmát a-“

„Cass,“ přeruším ji. „Jen tě škádlím. Ta jízda byla super, jsi vážně rychlá.“

Znovu se usměje, její oči se ještě jednou rozzáří, když začne tlačit ten vozík, tentokrát do tělocvičny. Doufám. „Byla jsem v trekkingovém týmu, když jsem byla na střední. „ řekne mi a i přesto, že se na ni nedívám, si všimnu, jak její hlas nezní, tak nadšeně jako předtím.