The Comeback CZ (Liam Payne)

Kapitola 4 - Poslání

Kapitola 4 – Poslání

Po fyzioterapii se mě Cassidy zeptá, jestli nechci jít na chvilku ven, nadechnout se čerstvého vzduchu a já okamžitě přijímám. Je pořád chladno, tak si ještě zajdeme pro kabáty a potom mě veze do nemocniční zahrady. Jsou tu i další lidé, pomalu se prochází nebo tu a tam sedí na lavičkách.

„Chceš se projít?“ zeptá se mě, stojící vedle vozíku.

Operace byla před 4 týdny, když se ta nehoda stala a rány už jsou v podstatě zahojené, i když mé tělo se pořád snaží zvyknout být vzhůru a používané. Stejně musím být opatrný. Nemůžu jít běhat ani dělat těžkou práci, ale chození je dobrý nápad. Nejspíš mi to pomůže se rychleji zotavit.

Přesně proto odpovím jen jednoduché „ jasně.“ Cassidy mi pomůže se postavit a spolu opustíme vozík. Zavěsí, svou ruku kolem mé pro případ, že bych potřeboval podporu, ale já se snažím to udělat sám. Někdy mi mé vlastní tělo, připadá zvláštní, jako by nebylo moje. Někdy cítím jako kdyby semnou část mě bojovala, ale já mohu jen předpokládat, že je to jen následek bytí v komatu po 4 týdny.

Vlastně je moc fajn mít Cassidy hned vedle mě, krok za krokem semnou. Její dotek mi dodává znalost místa, které neznám. Nikdy jsem neměl rád nemocnice, ale je to snesitelné když je okolo. Pořád nevím, proč cítím jako bych ji znal, ale ještě nikdy předtím jsem ji neviděl, dokud jsem neotevřel před pár dny oči.

„Takže, na měřítku od jedné do desíti, jak moc chceš opustit tohle místo?“ zeptá se, když se pomalu procházíme. Je opravdu zima, ale neprší nebo nesněží, takže je to dobré.

„Jedenáct.“ Odpovím a ona se zahihňá. Jsem si jistý, že tuhle odpověď čekala.

„Všichni jsou vždy dychtivý odejít, nedivím se jim. Nemocnice nejsou to nejšťastnější místo, uh? Ale mám je ráda.“ Poví mi, s jejíma očima upřenýma před nás. Nepřestávám na ni koukat, věnuji svou pozornost tomu, jak její vlasy skáčou s každým krokem, který udělá a jak si chladný vánek hraje s jejími kudrlinami a jak bojuje, aby je vrátila tam, kde byly.

„Studuješ lékařskou techniku, že jo?“ zeptám se a ona přikývne. „Takže plánuješ strávit hodně času v nemocnici.“ Bádám dál a ona znovu přikývne.

„Mám ráda nemocnici z mnoha důvodů. Hlavní důvod, všichni tu bojují, aby se lidé cítili lépe, aby jim pomohli. Všichni chtějí zachraňovat životy. Já nejsem dobrý materiál na lékaře, protože bych nesnesla ten tlak mít cizí život ve svých rukách, ale líbí se mi myšlenka rozvoje technologie, která jim pomůže. Navíc, nemocnice jsou vždy čisté,“ dodá a usměje se na mě, na moment se zavřenýma očima, v roztomilém gestu. Část mě se jako by se probudila. „Co ty?“

„Taky si myslím, že nemocnice jsou čisté,“ odpovím ji a ona se zasměje, ten melodický a půvabný smích.  Uvědomím si, že se mi její smích začíná líbit čím dál více.

„To jsem nemyslela,“ poví mi a já to vím, ale chtěl jsem ji slyšet se smát.

„Oh,“ předstírám a ona se znovu zasměje. „Um, mám rád letadla. Vždycky jsem je měl rád. Doma mám vcelku slušnou sbírku letadel a pár i na koleji na Univerzitě. Už jako malý jsem chtěl stavět letadla.“

„To je super.“ Odpoví a já pokrčím rameny.

Nemám žádnou další motivaci, abych dělal to, co dělám, jako ona, já mám prostě rád letadla. I když ona opravdu přemýšlela o jejích rozhodnutích a proč tohle studuje, studuje lékařskou techniku, protože to je její poslání. Cítím se jako bych ji zklamal a vím, že o něčem přemýšlí, protože se dívá na své nohy a nevypadá vůbec šťastně. Znovu je kolem ní ta aura smutku a já si přeji, abych věděl nad čím přemýšlí.