Was it really a coincidence? [CZ]

13.

Celý týden jsem jenom proležela v posteli, ale jeden jsem se vydala na hřbitov, dát Marcovi svůj dopis. Seděla jsem u jeho hrobu celý den a jen k němu celou dobu mluvila. Říkala jsem mu o všem, co se děje..

Na víkend jsem odjela k rodičům. Chtěla jsem a potřebovala trochu rodičovské lásky.. potřebovala jsem utišit. Když jsem dorazila, mamka do mě hned cpala jídlo. A za to jsem jí vděčná, protože bez ní bych nejspíš byla další den maximálně o jednom suchém rohlíku a čaji. V obýváku jsem se zachumlala do deky a pomalu do sebe rvala teplý kuřecí vývar.

Když se na obrazovce objevil červený monopost, srdce mi poskočilo. Uviděla jsem ho, jak kouká do kamery a mrká.. když jsem se zaměřila za něj, stála tam holka. Menší bruneta s nádherným úsměvem. Nechápu, jak mi mohl udělat to, že můj lístek dal jí. Co je na ní tak lepšího než na mě?

„Neměla jsi jet do té Francie s ním?"

„Jo, ale.. nepohodli jsme se a já ho s tím poslala někam.." měli za sebou kvalifikaci a mu se absolutně nedařilo. Vypadal hrozně roztěkaně a pokaždé, když na něj mířila kamera, měl v ruce telefon. Když kamera zajela trochu blíž, na jeho obrazovce bylo mé jméno. Sice rozmazaně, ale vím, že jsem to já. Protože si mě tam pojmenoval jako "petite bulle", což je v překladu malá bublinka. Přesně tak, jak mi řekl v první den našeho setkání.

-------
Když jsem ráno došla za rodičema, už dávno se jel závod. Monačan měl výborně našlápnuto, ale pak v jedné zatáčce něco selhalo a on narazil. Jeho monopost se objevil v plamenech a já, ačkoliv jsem sama sebe přesvědčovala, že je mi to jedno, se strachem koukala na obrazovku. Přemítala jsem nad tím, jestli mu mám napsat, zda je v pořádku..

Zahlásila se červená vlajka a objevilo se safety car. Nejhorší na tom bylo, že pořád z té formule nevystupoval. Plameny už šlehaly na všechny strany a mně z toho bylo zle. I když jsem ho tak odporně nazvala a dělala, že pro mě neexistuje, i když na mém telefonu každý den vyjížděly jeho zprávy a pokaždé jsem od něj měla minimálně 15 zmeškaných hovorů, stejně se mi svíralo hrdlo a chtělo se mi brečet.

„Neztrácej naději, zlatíčko. Určitě bude v pořádku." Ujisťovala mě mamka, ale já neměla sílu poslouchat její slova. Měla jsem slzy v očích, protože za jeho naráz může určitě moje sobeckost a fakt, že jsem se tam neukázala, i když jsem mu to slíbila. Táta říkal, že Charlesovi se celkově tenhle víkend nevedlo moc dobře.. co když jsem opravdu na vině já? Nikdy bych si neodpustila, že za jeho odchod budu moct já. Začala jsem z toho chytat paniku, protože by to bylo podruhé, co mi přítel, i když v tomhle případě falešný, umřel při rychlé jízdě.

Kamera se objevila na stáji red bullu a poté se ukázal záběr na McLaren. Proč sakra neukazují tu nehodu? Potřebuju vědět, že je Charles v pořádku.. vytočila jsem proto číslo jeho bratra.

„Ahoj Zoe?" pravděpodobně nečekal, že bych mu mohla někdy zavolat a já upřímně taky ne.

„Arthure, jak je na tom Charles? Je v pořádku?" v telefonu bylo ticho, které mě naprosto znervózňovalo. „Tak řekni něco! Jak je na tom?"

„Mrzí mě to, ale nemůžu ti nic říct.. Charles mi řekl o vaší hádce a já ti o něm nic říkat nebudu."

„Arthure, poslouchej mě. Byla jsem vůči němu hnusná a chovala jsem se k němu zle, ale prosímtě.. na kolenou tě prosím.. řekni mi aspoň něco." Slzy už mi stékaly po tvářích. Tak strašně jsem doufala, že mi něco řekne.. potřebovala jsem slyšet, že se mi můj muž v pořádku vrátí domů..

„Ahoj, Zoe.."

„Arthe.. nepokládej mi to, prosím.." ozvalo se pípnutí a hovor se ukončil. Chytla jsem naprostý hysterák. Odebrala jsem se k sobě do pokoje a tam se nepřestala třepat. Chtělo se mi zvracet a to odporné klepání nechtělo přestat. Vím, že mám úzkosti, ale nikdy by mě nenapadlo, že dostanu jeden ze záchvatů kvůli němu..