Was it really a coincidence? [CZ]

6.

Život vás občas zavede divným směrem a říká se, že všechno má svůj důvod. A i náš falešný vztah s Charlesem měl důvod. Jenže nechápu, jak nás život mohl táhnout tak, že dnes jdeme na večeři k mým rodičům. Zrovna parkujeme před jejich domem a já se nervozitou můžu propadnout do země.

Ne, že bych nevěřila Charlesovi, že by nezvládl hrát dokonalého přítele. Spíš se bojím, že moji rodiče na něco přijdou.. že tu celou hru pokazím. Navíc jsem se s Charlesem od čtvrtečního rána, kdy v tichosti vypadl z mého bytu neviděla a ani jsme si nepsali. A pořád je to jen jeden den. Nestihla jsem to, co se stalo ve středu večer pořádně ani zpracovat a už toho krásného muže vidím znovu.

Jako gentleman mi otevřel dveře od auta, čímž mě probral z mých hlubokých myšlenek. A udělal dobře, jinak bych mu řekla, ať mě hodí zpátky domů a že moji rodinu nemá cenu poznávat. Podal mi ruku, aby mi pomohl vystoupit a já rozvážným krokem došla ke dveřím, abych zazvonila.

Moje sestra nás hned nadšeně začala vítat. Tedy.. mě obejmula, ale pak se přesunula k Charlesovi, kterému s úsměvem na tváři podávala ruku.

„Jsem Cora, její straší sestra.“

„Charles...“ stále mu třepala s rukou a vypadalo to, že jen tak nepřestane. A tak se do toho vložil Patrick, který ji vždycky dokáže dokonale uklidnit. Moje sestra je střela, co je ve vteřině úplně na jiném místě, než stála před chvílí. A ačkoliv je taková rozpustilá, vždycky dělala méně problémů, jak já... Charles si podal ruku i s Patem a vešli jsme do jídelny. Máma ještě kralovala v kuchyni u plotny a táta chystal pivo. Sestra se hned vrhla za maminkou a my osiřeli.

„Pate? Jak jsi pomohl ty, co? Zeti?“

„Nech si ty kecy, Zoe! Pomáhal jsem pořádně, viď Venice?“ znělo to spíše jako otázka než přesvědčující věta.. až mi to přišlo vtipné, a proto jsem se zasmála.

„Spal tady na gauči.“ uchechtla se maminka a na stůl položila polévku.

„Nečekaně.“ se smíchem jsem protočila oči a když už všichni byli v jídelně, zahájila jsem seznamování. „Takže rodinko, tohle je Charles. Charlie, máma, táta, Pata a Coru už znáš“

„Jsem Venice. Zoeina maminka.“ natáhla k němu ruku a on ji s úsměvem přijmul. Táta se taktéž zvedl a potřásl si s ním rukou, i když ne tak moc s přátelským pohledem. Máma si to všimla a ihned ho pod stolem kopla do kolene. Vždycky to dělala, když táta řekl něco špatně.

„Jo, já jsem Clark.“ Věnoval mu jemný úsměv na kterém bylo vidět, že by byl radši, kdyby s námi u stolu seděl někdo jiný. Kromě toho, že bylo úplné ticho a nikdo nic neříkal, bylo pak slyšet jen cinkání příborů o talíře. Neskutečně mě to znervózňovalo a začala jsem propadat panice, že rodiče Charlese nemají rádi.

„Zoe a kdy půjdeš zase za Marcovou maminkou?“ Vydala máma a mně zaskočilo. Rozhodně by mě v životě nenapadlo, že se před mým "klukem" začne bavit zrovna o tomhle. Že to vytáhne u klidné rodinné večeře.

„Asi příští týden..“ špitla jsem

„Promiň.. neměla jsem se na to ptát.“ Dodala, když si všimla, jak moje nálada klesla

„V pohodě, neřeš to“

„Nee vážně zlatíčko, omlouvám se.“

„Říkám, neřeš to.“ Zopakovala jsem znovu frustrovaně a doufala jsem, že už máma nebude nic říkat

„Příště o tom nebudu mluvit, slibuji“

„Přestaň.“ Řekla jsem pomalu a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy „prosímtě, nemluv o tom. Říkala jsem ti, že to nemáš řešit! Několikrát jsem ti říkala, že je to pro mě citlivé téma a ty se na to zeptáš před mým přítelem? To si děláš srandu? O víkendu jsem tě prosila, vás všechny jsem prosila, ať o tom nemluvíte, pokud o tom sama nezačnu mluvit.“ dořekla jsem tenhle srdcervoucí proslov a zvedla se napjatě od stolu. Musela jsem se jít vydýchat na chodbu, protože jinak bych se tam před všemi rozbrečela..