Nejsi jediná ani poslední /Stein27/

6

Stojíme před studiem. Nechápu proč jsme museli jezdit takhle brzo když tam stejně ještě nikdo není.

,,Hej tak jdeme ne?" Řeknu už celkem otráveně když už tam půl hodiny jen tak sedím v autě místo toho abych byla doma v teple. ,,Čekáme na Davida kterej má jedinej klíče." Odpoví Calin s absolutním nezájmem a dál kouká do mobilu. ,,Tak proč si neseženete svoje? Teď tady musíme tvrdnout." Odpovím mu na to.

Ačkoliv tohle bude znít jakkoliv divně, tak ho chci vytočit. Už od mojí puberty stavím všechny před sebe a chci vše zvládnout sama. A i tak to mám s vytočením. Když jsem nepříjemná tak mi dělá dobře aby byl někdo nepříjemný se mnou. A mou dnešní obětí je právě úplně nevinný Calin.

,,Protože stačí jedny klíčky a víc nepotřebujem." Odpoví znovu znechuceně a protočí oči. Tohle se mi líbí.

Objeví se mi úsměv na tváři. Zase jsem vyhrála. ,,Bože co to je za debilní otázky?" Vyhrkne ze sebe na co se začnu okamžitě smát od ucha k uchu. ,,Nevím co je na mých otázkách tak debilního, podle mě jsou to úplně normální dotazy." Rýpnu si do něj naposledy protože najednou Petr otevře dveře a někam odejde.

Vůbec nevím kam šel ale jak mile se dveře zavřou tak já vybuchnu smíchy. Už dlouho se mi nepovedlo takhle někoho naštvat.

Skrz můj smích si užívám Calinova velice znechuceného výrazu.

To mi však nevydrží dlouho protože za chvíli se opět otevřou dveře v nich konečně Petr který nám oznamuje že je David tady.

David přichází s klíči v ruce a pohotově zamíří k vchodu. ,,Tak co, jdeme už?" zeptá se s úsměvem. S radostí vstoupíme do studia, které ještě voní novotou a očividně je připravené na dnešní nahrávání.

Calin pokrčí rameny a zamíří za námi, zatímco já si v duchu připomenu, že moje vítězství nad ním bylo spíše krátkodobé a jsem ráda, že jsme teď všichni na místě.

V studiu se rozhostí napjatá atmosféra plná očekávání. Petr se začne chystat k nahrávání, a já si najdu místo na pohodlném křesle, abych mohla sledovat celý proces. Calin zůstává v koutě s telefonem v ruce a evidentně není zrovna nadšený.

Během nahrávání si všímám, jak se Petr ponoří do světa hudby, jak se jeho obličej rozsvítí vášní a touhou tvořit. Začínám chápat, proč mu na tom tolik záleží. Moje původní odmítnutí tohoto zážitku teď pociťuji jako chybu.

Calin zůstává víceméně lhostejný, alespoň to tak vypadá. Moje snaha vytočit ho se zdá být marná. Přesto si najdu způsob, jak ho vtáhnout do hry.

"Calin, máš nějaký oblíbený moment z nahrávání?" zeptám se ho s lehkým úsměvem, pokoušejíc se narušit jeho klid.

Odpoví na mé otázky s povrchním zájmem, ale jakmile začne mluvit o konkrétních okamžicích, najednou se rozsvítí. Začne vyprávět o tom, jak se našli správné tóny, jak se vytvářel nový zvuk. Postupně se jeho odstupňovaný postoj mění v nadšení.

Překvapivě zjišťuji, že i on má svůj svět plný vášně a radosti. Možná jsem ho soudila příliš rychle. Petrovo rozhodnutí mě pozvat sem mělo smysl, a teď si to začínám opravdu užívat.

,,Kluci a nenalijeme si něco když už ste mě donutili tady být?" Navrhnu protože sedění a nic nedělání mě už opravdu nebaví.

Petr hned vyletí od počítače a bez jediného slova jde k baru který si tady kluci vytvořili něco nalít.

S Calinem ho jen pozorujeme. Vidím mu radost v očích. Jsem ráda že už nemá ty problemý který řešil dřív. Jenže tehdy sem já jeho problémy nechápala a on nechápal ty moje vzhledem k tomu jaký byl náš věkový rozdíl. Ale teď když se nad tím zamyslím tak to o čem on zpívá a to jak se prezentuje je jen odkaz a pomsta ku svojí minulosti. Jsem ráda že ho zase mám ve svém životě a že mu teď alespoň rozumím a můžu poznat toho Steina kterého nikdo nezná.

Flash back

,,A co že si zapomněl?" Zeptám se když si sednu za ním do vlaku který jede zpět do Telnic.

,,Nic to neřeš. Já ti říkal že na mě máš tady počkat." Odpoví a já na něm poznám že je nervózní. Takhle se chová opravdu jen když je nervózní a nejhorší je že já nikdy nepochopím proč i když se mi to snaží vysvětlit. Nechápu jak může řešit takovéhle problémy zatím co já se tu utápím po večerech v breku. Říká že má deprese ale já stejně moc nevím co to je. Taky kdo by to čekal když je mi 11 a nikdy se se mnou nikdo kromě Petra o ničem nebavil.

Když dojeme k Petrovi před dům tak už se chystám otevřít branku a jít s ním ale Petr mě zastaví

,,Zůstaň tady a nikam nechoď, já za chvíli přijdu." Usměje se na ně a pohladí mě po zádech. Bojím se o něj protože na něj jeho táta často křičí a to se mi nelíbí. Chtěla bych jít s ním abych ho ochránila ale nemůžu. Můžu tady jen stát a doufat že se nic nestane...

,,Haló mladá paní!" Třese se mnou Petr a tím mě vyruší z přemýšlení.  "Jo promiň trochu jsem se zamyslela." Ironicky se usměju a vezmu si od něj sklinku s něčím co vypadá jako gin s tonikem.

Po chvíli se všechno začíná skládat dohromady. Sedíme u baru ve studiu, popíjíme a smějeme se. Hudba zní z reproduktorů a já si uvědomuji, jak moc jsem tuhle chvíli potřebovala. Celý tento týden se zdá být jakýmsi uzdravujícím obdobím, a teď tady, s lidmi, které mám ráda, cítím opravdovou radost.

Petr mi podá další sklenku a říká, "Víš, jsem rád, že jsi tady. Ačkoliv to nebylo plánované, myslím, že to má smysl. Chyběla si mi." Usměje se ještě než se napije.

Přikyvuji a vzpomínám si na chvíle, kdy jsem odmítala jet sem a jak jsem se snažila vyhnout minulosti. Možná jsem příliš rychle soudila a měla jsem otevřít oči dřív.

Calin si sedne vedle mě a říká, "No, alespoň to tu není taková nuda jako vždycky." Usměje se a já mu vrátím úsměv. Možná jsem si ho nesprávně vyložila a možná i on soudil mě příliš rychle.

Hudba se začne pomalu vytvářet, a všechno kolem mě se mísí do jednoho působivého zážitku. Je to jako, když se barvy začnou mísit na plátně a vytvářejí něco nového.

Při pohledu na Petra za si uvědomím, že jeho vášeň a láska k hudbě mu dodávají smysl a účel. Ačkoliv se jeho minulost mohla zdát složitá, on našel cestu ven skrze hudbu.

Calin se na mě usměje a poznamená, "Možná bychom měli zkusit něco společně. Třeba písně o životě. Teď zrovna plánuju s Indigem album tak by si mohla mopoct." Navrhne. Připadá mi to jako dobrý nápad.

,,Tak to ne, Kája je moje a ty mi z ní neuděláš kurvu jako z těch ostatních." Přeruší Calina naštvaně Petr. Tomu se však já s Calinem musím zasmát. Jak je člověk jednou naivní tak zůstává naivním na pořád. To však ještě nevíš že jediný naivní člověk jsi tu ty. Ozve se najednou moje podvědomí čímž se přestanu smát.

A raději se nechám unášet hudbou. Můj pohled bloudí mezi těmi dvěma úžasnými lidmi, kteří přinesli do mého života něco nečekaného a krásného. Možná je to začátek něčeho nového, něčeho, co jsem potřebovala. Nebo mi taky třeba Petr úplně změní život. To teď však nevím.

-----

Ahojte zlata. Omlouvám se že nic nevyšlo, zkrátka se mi prostě nechtělo a potřebovala jsem najít inspiraci v jiné knížce.

Doufám že se vám tato část líbí a miluju vás. ❤️🥹

Klar★