Nejsi jediná ani poslední /Stein27/

2

Zrovna vystupuju z autobusu. Tímto autobusem jsem vždy každé ráno jezdila do školy a ze školy která byla v Brně takže nebyl ani takový problém se zorientovat i přes to že jsem vlastně až to teď "bydlela" v Praze.

První moje cesta míří k večerce do které jsme vždy s Petrem chodili potají kupovat cíga. Vlastně teď tam jdu za úplně stejným účelem.

Beru pro jistotu dvě kráby kdyby náhodou a své kroky směřuju na mnou velice známý chodník který vede právě k baráku otce a matky. Vlastně ani nevím jestli o mně vědí protože mamka nic nenapsala. Ale to vlastně za těch šest let taky ne takže se o to ani nijak nestarám.

Jdu kolem mnou velice známého rybníku a hned se mi ukáže obrovský flash back ketrý jsem tady s Petrem zažila.

FLASH BACK

,,Hele tak já to zkusím ale je to poprvé a naposled." Řekla jsem když jsme si sedli na lavičku vedle rybníka a Petr si jako vždy zapálil cigaretu.

,,Na tady si vem, a musíš do plic." Podal mi jedno cígo a já se pokusila splnit to co mi řekl.

,,KURVA!" Vykřikla jsem a začala se dusit. Petr se začál taky dusit ale smíchy. ,,Tak toto je naposledy co jsem to měla v hubě."

Tak určitě.

THE END OF FLASH BACK

Petr byl od jakžikživa můj vzor. Vždy jsem vhtěla být jako on. Ve všem co dělá, jak se chová... On je taky ten kvůli kterému mám od třinácti závislost na nikotinu.

Vše co jsem kdy dělala tak bylo vždy pod jeho dohledem. Byl to vlastně takovej můj druhej táta. Ve všem mi vždy pomohl a vždy mě ochránil.

Ale potom co jsem odjela do Prahyvtak jsme po pár týdnech úplně stratili kontakt a já pochybuji že si na mě ještě pamatuje. Vlastně, kdybych teď nebyla tady-v Telnici, tak bych si na něj asi taky nevzpomněla.

Popravdě docela mi ty chvíle chybí. No málem bych zapomněla... Taky co si pamatuju tak často skládal básničky a později i texty které mi vždy ukazoval. Pořád mi vyprávěl o tom jaké to musí být super stát se známým hudebníkem a dostávat peníze za dělání něčeho co tě fakt baví.

Snad se mu jeho sen splnil.
.
.
.
,,Jsem tady." Otráveně zařvu na celej barák když do něj vejdu. Nic se tu nezmněnilo. Pořád je to ten samej barák na který mám ty nejhorší vzpomínky.

Teď už to ale snad bude jiné. Teď už nejsem malá holka která má jako jedinou oporu o pět let staršího kluka ke kterému jí rodiče zakazovali chodit. Teď jsem plnoletá a můžu kdykoliv vypadnout. Sice nevím kam ale můžu...