Viděla jsem pravdu...

12

   ,,Sáruše jdeme sakra, nemůžeš tu sedět věčně," popostrkovala mě Anička, já bych nejradši ještě chvíli seděla, všude se mačkali lidi a tak se mi úplně nechtělo zvedat. Na druhou stranu už spousta lidí od nás odešla, takže jsme tu z naší výpravy zbyly skoro poslední. 
   Lidí začalo zázračně ubývat a tak jsem konečně vyplnila Anči přání a zapojila jsem se do nekonečné strkanice. Při tom jsem se snažila Aničku neztratit z očí, což nebyl přímo lehký úkol, když se vezme v potaz asi tak deset lidí, kterým se prostě nechtělo čekat.
   Začala jsem postupovat uličkou směrem k východu a ještě jsem si zkontrolovala, jestli jsem na sedadle něco nenechala. Sama sebe jsem udivila, měla jsem všechno.
   Konečně jsem se dostala před letadlo, k mému potěšení jsme museli jet ke vchodu takovým tím malým autobusem. U něj stál dav lidí, samozřejmě naše třída. Hned jsme upalovala za Ančou, která mi trochu utekla. 
   ,,Super, už by jsme měli být všichni," snažila se Perinová překřičet hluk letadla a křik hodně lidí, vlastně většiny naší třídy. Vaněk nás všechny přepočítal a kývl na Perinovou, že jsme všichni. ,,Prosím nastupte všichni do autobusu!"
   První nastoupila Perinová, za ní se rvala celá naše třída. Já jsem si s Aničkou vyměnila pohled a bezeslov jsme se shodly, že bude lepší počkat až na konec, možná dokonce až na další, zpravidla prázdnější autobus.
   Přesně tak se i stalo, kromě Vaňka a nás s Aničkou tu zbyly ještě Natálka, Lils, Amina, Lednice, Jáchym s Ondrou a Kořenovci, Peška někde zapomněli. První autobus odjel a téměř ihned ho vystřídal další. 
   ,,Tak nastupujte," pokynul nám Vaněk a všech nás 13 se nahrnulo do autobusu. Jako poslední nastoupil Vaněk a dalších pár lidí co se nevešli do prvního busu. Ten se brzy rozjel a během minuty jsme byli u vchodu na letiště.
   Zkontrolovala jsem mobil a podle místního času bylo 20:33 a u nás doma (takže v Čechách) bylo 21:33. Vlastně mi čas mohl být úplně jedno, ale tak nevadí.
   Autobus nebyl moc plnej, většina lidí se namačkala hned do toho prvního. Bylo sice fajn projednou neject přeplněným MHD, ale ta jízda byla tak jako na půl minuty, jestli vůbec.
   Hned jak jsme vystoupili (Vaněk dal bacha, aby tam nikdo nezůstal), poznala jsem naší třídu. Jak už jsem určitě řekla, parta třiceti lidí se nehledá špatně.
   Když jsme byli všichni v jednom chumlu, Perinová nám začala dávat pokyny: ,,Takže, jestli se někdo ztratí, hned zavolá komukoli, na koho má číslo, samozřejmě z naší třídy.
   Nejprve si půjdeme vyzvednout zavazadla, kdo jste už letěl s odbavením, víte jak to chodí. Pro ty kdo nikdy neletěli, přijdeme k tamovému pásu, kde budou jezdit kufry. Když uvidíte svůj, prostě si ho vezměte.
   Až budeme mít všichni kufry, čeká nás asi tři čtvrtě hodiny dlouhá cesta na hotel. Opakuji kdyby se někdo ztratil, hned zavolejte někomu ze spolužáků.
   To je tak všechno, teď pojďte za mnou a za paní Konečnou, pan Vaněk půjde na konci a bude dávat pozor, aby se pokud možno nikdo neztratil."
   Perinová domluvila a my jsme se zformovali do jakoby zástupu (už jsem teda viděla i hezčí) a následovali jsem Perinovou s Konečnou až k pásům se zavazadly.
   Místy jsem si vzpomínala jak letiště vypadá, protože jak už jsem se asi zmínila, v sekundě jsme do Londýna letěla. Stejně, kdybych tady byla sama, neměla bych ani potuchy co a jak.
   ,,Omg to je úžasný,"rozplývala se zas Amča. Jakoby nic neříkám, moje reakce když jsem poprvý letěla do Londýna byla úplně stejná. ,,Prosimtě jsem na letišti, tos jestě neviděla všechny ty památky a muzea a obchůdky a parky-" vyjmenovávala jsem jí, na co se má těšit (neverending story).
   Těsně po tom, co jsem dopověděla všechny atrakce, dorazili jsme k pásům. Fajn bylo, že kufry už jezdily. Už ne tolik fajn bylo, že u pásů se mačkalo tak +- 30 lidí. No a nás tady bylo dalších 30+3 učitelé. Jó, tohle bude trvat.

-

   Ve volné chvíli při čekaní na kufry jsme s Aničkou provedly drobný odhad. Vzhledem k tomu, že je nás tady 33, velká část kufrů bude naše, tudíž by čekání nemuselo být tak strašné.
   Houby s octem, trčeli jsme tam asi půl hodiny. Samozřejmě  když jsme s Anickou priváděli matiku, nedošlo nám tak trochu, že i když ze všech kufrů je našich 33, pořád je tě ostatních kufrů sakra hodně.
   Celkově na palubě letadla mohlo být tak cca 170, nebo tak nějak, z toho žejo někteří měli kufry na pslubě, ale pokud si správně pamatju (což není vůbec jisté) bylo jenom pár takovych lidí, třeba 30, možná 40.
   Což jednoduchou matikou vede k tomu, že kufry na odbavení má pořád třeba 140 lidí. Další jednoduchá matika incoming: krom našich 33 kufrů je tady pořád přes stovku jiných.
   BOHA UŽ DOST MATIKY! Takhle jsem nepočítala ani při přímačkách tyjo. Zkrátka a jednoduše, čekání BYLO dlouhé, bohužel pro nás.
   My s Anicí a pár dalšíma holkama jsme měli celkem štěstí, protože nám kufry přijeli mezi prvníma, i tak jsem samozřejmě museli čekat, než si ostatní vezmou svoje kufry.
   Největší událsot - vlasně dvě:

1) nejvíc cute moment po dlouhej době: Jáchym podla Leničce kufr! Kámo tady to tak nehorazně jiskří. My jsme z toho samozřejmě všechny začali brutálně jančit  ale Lednička nás okřikla jesli nám to jako přijde adekvátní a ať radši držíme pysky.
   Už ne tak cute byl Stepman, kterej se snažil Sofi pomoct s kufrem. Ta po něm hodila jeden pohled, usmála se a už by ho nechala jí pomoct, když kde se vzala tu se vzala, najednou tu byla Verča jak nějaká Wonder Woman a pomohla Sofi s kufrem.
   Jako sorry ale já se tlemila jak debil (obzvlášť, když Verča zjistila, že jí kvůli tomu těsně pod nosem ujel kufr).

2) zkuste hádat co jsem dokázala: to ani neni úplně záhada, samozřejmě  že jsem si málem rozbila držku. Kdo by nechtěl hodit hubu i s kufrem žejo.
    Aby jste se mnou trošku soucítili, já mam celkem starej kufr a oni se mu občas jaksi zasekávají kolečka a já si prostě táhla kufr stranou k Sofi a Anče kterě užty svoje měli a jedno kolečko se zaseklo.
   No já mám decentně klouzavý tenisky takže jak jsme to nečekala, hodial jsme záda na kufr. Celý letištv ru ranu vybuchlo smíchy a já se samo sebou taky tlemila. JO a hádejte co! Sofi to úplně náhodou natočila! Prostě topovka.

   Konečně jsme se dočkali a i takový individua jako Kirda si dokázali vzít svuj kufr, tak jsme mohli jít. Já si nedělám srandu, Mirdo málem hodil rybičku na ten pás a ten kufr mu třikrat ujel. Já se normálně dusila smíchy.
   Čekal na nás poměrně luxusní osobní bus, červený s velkýma oknama. Nastoupili jsme a asi rak po pěti minutách, co Perinová něco vyřizovala s řidičem jsme vyjeli.
   ,,Hele Anči," zamumlala jsem unaveně, už jsem rotiž skoro spala, ,,proč s náma vlastně nejel angilčtinář? Teda ne že bych tu chtěl Sedláka nebo nedej bože Kohoutovou, ale stejně."
   Anička po mě vrhla pohled jako wtf. ,,Hele nestěžuj si  taky s náma mohla ject třeba Nagyová nebo právě tyvado Kohoutová. Bch nedala."
   Možná mi ještě něco odpověděla, ale já už jsem si spokojeně spinkala. No jo, byla jsem strašně unavená. Sorry jako Anči.

Hele lidi chápu že tomu nezžete uvěrit jo ale já zas vydala kapitoluuuu! Oslavaaa🥳

Měla jsem poslední dobou absolutně vymyto a tak jsme se dala do psaní úplně jiných příběhu ALE jsem zpět🥳💅😻❤🔥

Každopádně, tahle kapitlka je hodně pro BangtanGirlyGirl a Lemurkavy protože tyhke dvě ženštiny mi porad a porad připomínali ať píšu-vlastně tři, ještě Callypso1 abych nezapomněla☝❤

(1299 slov)

Nebudu okecávat, doufám že jsem si kapitolku užili a btw Amino, jsme v Anglii!!!!

Mějte se krásně díky vam ženštiny, vy víte o kom mluvím😍❤☝😻🔥💅🥰🤗💕

Papá Sáruše🔥❤