,,... a ještě než odejdete, prosím věnujte mi trochu pozornosti!" Ze čtení mě vytrhl trochu jedovatý hlas učitelky Perinové. ,,Jak jsitě víte, do konce roku nás čeká dvoutýdenní zájezd. Nakonec jsem domluvila, že pojedeme na poznávací cestu do Anglie!" Celá třída se rozbouřila radostí. Dokonce i Lils, která ájinu rozhodně nemusela, byla nadšená.
Aby taky ne, právě nám oznámili, že pojedeme do Anglie! A ještě ke všemu jako celá naše třída. To bude teprve zábava. Na lyžáku učitelům z nás málem ruplo v bedněy tak jsme zvědavá, jak to zvládnou přežít ne jeden, ale dva tejdny.
Perinová počkala, než se jásot trochu utiší a pokračovala: ,,Všechny podrobnosti vám všem - i rodičům pošlu na mail. Zatím je jenom důležité, že poletíme a to z Prahy. Kdo nechce ject ať nejezdí, ale ať to nejpozději do konce týdne nahlásí v mém kabinetu. Pojedeme já, paní Konečná a pan Vaňek."
S holkama jsme zajásali. Vaňek, Perinka a Konečná, to je úžasná trio. Jednak nás maji rádi, a druhak je s nima hrozná prča. Alespoň teda většinou. Varuju vás: nechcete naštvat Konečnou, to fakt ne.
Zazvonilo a celá třída se vydala do prvního patra na češtinu. V našem roztroušeném zástupu jsem našla Aničku. ,,Lokisiii my jedeme do Anglie!" Lokisi jí říkám, protože na první velké oslavě naší partičky jsme dostali od holek přezdívky ,,marvelovky" a tak jsme si začali říkat jménama našich nejoblíbenějších postav, Anča je Loki a já Wanda.
,,To je prostě úžasný!" Rozplývala se Anča. Hned za náma se objevili Lenka s Ami. ,,Těšíte se?" Zeptala se Lenka. ,,Trochu blbá otázka," odpověděla jsem ironicky, ,,jasně že se těšim!"Anča se nad tím uchechtla a přikývla. ,,Jakoby kdyby jsme jeli alepoň do Ameriky nebo nejlépe do Soulu-," začala Ami ale odněkud se objevila Natka a zacpala jí pusu.
,,Díky Naty," poděkovala jsem jí upřímně a vydali jsme se po schodech do prvního patra. Celou dobu jsme kecali o Anglii a co budeme dělat a jestli uděláme párty a další takovýhle věci. No abych náš překrásný rozhovor pěkně utla v půlce, na posledních pár schodech jsme zakopla a zbytek schodů jsem sjela po zadku.
Všichni kolem mě se zastavili a koukali na mě jako na zjev. Holky se jenom silou vůle donutili se nerozesmát na celou školu. ,,Nu co," prohodila jsme nevrle, ,,jste nikdy neviděli někoho spadnout? Tu neni nic novýho." Vstala jsem a zapojila jsem se zpět do hovoru. Lenka zvědavě naklonila hlavu na stranu. ,,To ti vážně tak vadilo, když na tebe všichni koukali?" Rozesmála jsem se. ,,Vlastně mi to nevadilo vůbec, ale kolikrát za den dostaneš příležitost uzemnit takový kvantum lidí?"
Rozesmáli jsme se na celé kolo a konecně jsme dorazili do třídy. Už byl skoro konec přestávky, takže většina míst byla obsazená. Bohužel. Kluci si pořád přesedávaji, i když většina z nás vždycky sedí na jednom místě. Já jako vždycky šla do úplně poslední lavice u okna. Už tam ale seděl Mirek. V duchu jsem zanadávala. Jasně, zrovna takovej idiot si musi sednout na svatý volný místo nedle mě.
Bez komentáře jsem si sedla na svoje obvyklé místo a nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. On mě ale jo. ,,Hej Sáro tady má sedět Patrik,"protestoval. Pokrčila jsem rameny. ,,V první řadě tady ty sedět nemáš, tak si nestěžuj." Myslím, že by se dál hádal, ale do třídy právě vešla Konečná, naše učitelka češtiny.
,,Dobrý den třído," pozdravila nás. ,,Určitě už vám paní Perinová řekla, že pojedeme do Anglie. Proto bych tady s vámi ráda probrala- co chceš Míro?" Koukla jsem po něm, a on samozřejmě měl zvednutou ruku. ,,Paní učitelko, já nechci sedět vedle ní, můžu se prohodit s Brodskou?"
Protočila jsem panenky. To by nebyl Mirda, kdyby neprotestoval. Ale mě to moc nevadilo, s Verčou je strašná psina, akorát učitelům z nás často šibe, protože jsme hrozně ukecaný a pořád se něčemu smějeme. Konečná si ale povzdechla a založila si ruce na hrudi. ,,Ale mě se tahle kombinace dost líbí." Zrudla jsem až po uši (a myslim, že Mirda na tom byl podobně), když na mě Lenka významně koukla a rukama naznačila jiskření - náž výraz pro lásku.
Celá třída začala nějak komentovat to, že Konečná si očividně myslí, že se mi Mirda líbí, nebo naopak. ,,Tak ale TICHO!" Když se Konečná naštve, jde z ní strach, jak už jsem se nepřímo zmínila. ,,Taky jsme mohli psát test, tak buďte rádi, že vám dám organizační pauzu." Má pravdu, už tejden nám připomíná, že si dneska napíšeme test.
Všimla jsem si, že Lenka s Ami si vytáhli mobili a pravděpodobně spolu chattujou, protože se pořád něčemu hihňaji. To bude zase zábava, až nebudou nic vědět. Dřív to bylo tak, že když někdo něco nevědel, to bylo hned ,Leni!' nebo taky ,Ondro!' Poslední dobou ale Lenka při takovýhle nudných hodinách dělá všechno, jen ne poslouchá.
,,Takže, kde začnu... no pojedeme 8. května, takže se vrátíme 22. května." Sakra, propásnu bráchovo narozky! Ale to neva, stejně asi z Prahy (kde studuje stavařinu) nepřijede. ,,Sraz toho 8. bude v 7 na Mariánském náměstí, odtud pojedeme autobusem do Prahy na letiště, odkud máme v 19:30 odlétant do Londýna."
Dobře, to už ani nemůže být lepší! Celá třída v letadle, to bude rachot! Upřímně je mi líto těch ostatních lidí, který si letí na dovču. Jestli si na nás nikdo nebude stéžovat, normálně budem s holkama oslavovat. A jestli si na nás nikdo nebude stěžovat na ubytku, asi uspořádáme párty pro celou třídu.
Konečná po krátké odmlce zase pokračovala: ,,Kdyby vás zajímalo, proč neletíme z Budějovic, tak jsme nenašli žádný vhodný let. V Londýně se musíme nějak dostat na ubytování, o kterém se víc dozvíte v mailu od paní Perinové, který Vám pošle. Ten den už nic na plánu nemáme, jestli budete chtít tak podle času dostanete nějaký rozchod."
Jak pokračovala s instrukcemi, čím dál víc jsme se těšila. ,,Poletíme něco málo přes 2 hodiny. První týden budeme převážně ve staré části města a budeme různě obcházet památky a druhý týden se přesuneme do novější části a zž bude takový volnější. Cesta zpět bude probýhat tak, že 21. května v 22:00 Londýnského času se vydáme na letiště. Náš let odlétá ve 23:45 tamního času a letí tedy 2 hodiny. V Praze by jsme mohli být okolo půlnoci a do dvou ráno nejdéle by jsme měli být v Budějovicích."
Já. Se. Tak. Těšim! To bude nejlepší zájezd se školou, na kterej jsme kdy mohli jet. Konečná nám ještě dala pár dalších instrukcí, a pak celou hodinu předběžně ukončila: ,,Dneska chvátám na poradu, takže jelikož jste byli v klidu a nedělali jste bordel, můžete jít na oběd. A prosím zvedněte židle!"
Poslední slova musela skoro zakřičet, protože se všichni zvedli a začali si balit věci včetně mě. Konečná radši odešla, protože asi fakt docela chvátala. Rychle jsem si zbalila, zvedla jsem svijú židli a zamířila jsem ze třídy do šatny a na oběd.

Taaaaak jo... po dlohým přemýšlení jsem se přidala k Callypso1 a Lemurkavy a rozhodla jsem se psát fikci o naší třídě... (určitě omrkněte příběhy holek)

(1166 slov)

Sáruše <3

Viděla jsem pravdu...Kde žijí příběhy. Začni objevovat