Telnice. To je to místo. To místo které z celého srdce nenávidím. Však teď, teď se tam musím vrátit. Ne že bych chtěla, jenže já musím. Musím se znova vrátit do domu který jsem odjakživa nesnášela. Do domu mojí rodiny. Snad jediné co tady v Telnici mám ráda je jeden kamarád. Jeden jediný kamarád, jediný člověk kterého jsem tady pokaždé měla. Myslím si že pokud vám řeknu jeho jméno tak hned budete vědět o koho se jedná. Petr Adámek... Ano je to přesně ten Stein27. Možná se to bude zdát divné ale opravdu je to on, ten jediný člověk který při mně do mých třinácti let stál.
Ptáte se proč se sem teď musím vrátit? Důvod je jednoduchý. V mých asi jedenácti jetech mě začala matka mlátit a jelikož byl otec silnej alkoholik tak mu to bylo úplně jedno. Takhle to pokračovalo dál a dál. Samozřejmě jsem s tím nechtěla nikoho nikdy otravovat protože mi to prostě přišlo zbytečné a jen sem doufala že to někdy přestane. Jenže to se přesně nestalo.
Petr si začal všímat mých modřin a toho že jsem tedy byla nějaká divná. Nejdřív jsem nechtěla a jen se ho snažila přemluvit aby o tom nikde nemluvil. Ale nakonec když to o dva roky bylo opravdu špatný tak jsem konečně povolila a on na to upozornil mého třídního učitele. Začalo se to nějak řešit ale nakonec se nenašlo lepší řešení než aby mě sociálka dala do nějakého posranýho domova pro děcka se stejným problémem.
No a teď... Teď je mi devatenáct a já jsem zase tady a jen se modlím aby se co nejrychleji našlo lepší místo pro bydlení.
No a to je můj příběh. Jak to bude dál, netuším ale jen doufám že se nebude opakovat minulost... snad
__________
ahojte takže nový příběh. snad se bude líbit a nezapomeňte si přečíst můj starší který jsem mimochodem nedávno dopsala.
klar<3
YOU ARE READING
Nejsi jediná ani poslední /Stein27/
Fanfiction"říkali jsme tomu láska, říkali jsme tomu navždy" Byla to opravdu taková jedinečná náhoda že se jí najenou objevil v životě nebo se to stejnou náhodou i rozpadne? kdo ví, ale fungovat to nebude. -Nejsi jediná ani poslední- _________________________...
