Rychlá jízda • Charles Leclerc •

5.

Za chvíli, asi tak po čtvrté hodině, se začali scházet lidí. Většinou to jsou ti, kteří si chtějí jen pokecat nebo si odpočinout od práce. Naši milovaní štangasti chodí, až po šesté nebo sedmé hodině, a to se to tu prý začíná rozjíždět.

Nalévala jsem různé směsi. Jako například vodku s džusem či s colou, Piña Coladu, Bloody Mary, Mojito, Cuba Libre, Sex on the Beach, Mimosu a spoutu dalších. Už jsem vyleštila asi všechny skleničky. Až do doby, kdy začali chodili naši stálí zákazníci jsem se skoro ani nehla. Párkrát jsem zašla do skladu, abych doplnila, co mi chybí a nechodila tam v největším návalu. Bar se začínal plnit a s tím i začala hrát hudba, pěkně hlasitě, a už jsme se skoro vůbec nezastavila. Lítala jsem z jednoho konce baru na druhý a nalívala různé kombinace drinků, které byly k mání na seznamu. Taky jsem předvedla pár kousků, které umím a bavila se s lidmi, které jsem znala. Ale nejvíc jsem se těšila na Billyho.

Billy je, už šedesátiletý starý pán, který má šedivý culík a miluje metal. Zvláštní to mužík. Chodil jsem dřív, než jsem sem nastoupila a taky to byl jediný, který mi ukázal, jak to tu chodí. Ostatním, kteří si na mě dovolali jasně řekl, ať mě nechají a teď už si umím vydobýt respekt. Díky němu tu mám plno kamarádů a lidí, které ráda uvidím a ráda si je vyslechnu. Billy se doopravdy jmenuje Emil, ale přišlo mu to prý málo drsné a tak si začal říkat Billy. A neříká si podle toho Billyho Elliotta, ale podle toho amerického herce, přezdívaného jako drsný Bill, Billy Bob Thornton. A myslím, že člověku, který nosí kožený bundy a vesty, tmavé kalhoty a černé sluneční brýle, jezdí na motorce a miluje metal se to jméno chodí perfektně. „Billy!."

Vykřikla jsem a odhodila jsem utěrku, s kterou jsem utírala bar. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. Billy se začal smát a pustil mě chvíli si mě prohlížel než promluvil svým italským přízvukem: „Sí. Ta cesta do Kanady byla strašná, když jsem věděl, že tam semnou není moje oblíbená barmanka." Usmál se na mě a já šla mezitím zas za bar, abych obsloužila Billa a čekající pár, který už nemá co pít.

Když spokojeně odešli ke stolu znovu jsem se otočila k Billymu. Už od první chvíli mi říkal Sí sice nevím proč, ale říká, že Sára je moc nudný. Ha jak jinak pro Billyho je skoro všechno nudné. Žije v domnění, že bychom si měli užívat života na sto procent, protože nikdy nemůžete vědět, kdy vás zastihne ten s tou kosou.

Jo takhle mi promlouval do duše pokaždé když tu byl. „Ještě že už si tady. Bez tebe tu byla strašná nuda, nikdo mi tu nepromlouval do duše. Chceš další?" Zeptala jsem se, když jsem si všimla, že má prázdnou sklenku.

Na to se na mě jen podíval s nadzvednutým obočím, ale zároveň s pobavením výrazem. "Vážně se mě na to ptáš?" „No jo" Protočila jsem oči a dala mu další. "Ale jinak povídej, jak bylo v Kanadě? Co mě zajímá ale nejvíc je jestlis tam neměl nějaký skvělý tady neznámý drink. Jestli jo, chci slyšet postup!" ukázal jsem na něj prstem. "To bych si nikdy nedovolil! Tvoje drinky a všechno co namícháš je přece posvátné!"

Čas plynul jak voda (nebo jako máslo na rozpálené pánvičce:), a už bylo něco po deváté hodině. Většina hostů je opilá a sotva se udrží na nohou nebo tancují jak o život na pódiu. Nebo sedí přímo na baru a kopou do sebe jednoho panáka za druhým. Někdy taky mívám takovou sebevražednou náladu.

Ale nerada tak vidím ostatní. "Nemyslíte, že už jste toho měl dost?" Zeptala jsem se jednoho neznámého, který tady sedí už asi hodinu a nepije nic jiného než vodku. Nejradši bych s tím naléváním přestala, jenže jak nás šéf říká „náš zákazník náš pán!" To se mu říká lehce.

„Nemyslíte, že už jste toho měl dost?" zeptala jsem se ještě jednou a nadzvedla obočí. Že já se vůbec snažím. Ale fajn když nechceš nic říkat nemusíš mně je to vlastně jedno.

Když jsme chtěla jít na druhou stranu k baru, abych si vzala skleničky a peníze promluvil: „Říkala jste něco?"

Hned jak promluvil došlo mi proč mi neodpověděl. Mluvil anglicky. Neříkám bylo mi trochu trapně. „Ne nic, jen jestli jste toho neměl dost?" zeptala jsem se znova a teď už jazykem, kterému rozuměl, anglicky. Ani jsem si nevšimla, že tak mluví, když si poprvé objednal. Asi, už je toho na mě dneska moc.

„Nemyslím si. Střízlivej zatím ještě sem takže v tom nevidím problém," opáčil a zas do sebe kopl dalšího panáka. Jasně. Jestli je tento jeho stav střízlivost tak já  jsem britská královna.

Ale fajn, s tím co vypil by se tady někteří váleli na podlaze. Odpověděla jsme jen dobře, ale spíš pro sebe než pro něj a všímala si svého.

Už bylo po půlnoci a pan neznámý tady furt byl a pořád ládoval jednoho panáka za druhým. Skoro všichni, už odešli. Kupodivu i Billy, ale slíbil mi že zítra přijde dřív.

Jediný kdo tady zůstal byl ten pan neznámý. Zachmuřelý kluk, teda spíše muž, tipuji tak kolem 20- 25 něco takového. Má oříškově hnědé rozcuchané vlasy, které mu padají do očí, a to mi zabraňuje vidět jejich barvu. Jeho krásně tvarovanou bradu pokrývá jemné chmýří. To všechno ještě doplňovaly plné rty. Když nad tím tak přemýšlím je pěkný. 

Ovšem z mého "nenápadného" sledování mě někdo vyruší.

Děkuji za opravu Lucince lucymovie