Rychlá jízda • Charles Leclerc •

1.

„Aaaaa, já už na to nemám. Kde je ta pitomá chyba. Jo to kdybych věděla. Kruci." Jebla jsem hlavou o stůl.

Už chci domů, pomyslela jsem si. Fajn zkusím to ještě jednou, ale už opravdu naposledy. To dám. Zapla jsem snad všechny své mozkové buňky, moje pozornost byla stoprocentní. Prsty my běhali rychlostí blesku. Nakonec jsem zastavila. Soustředěně se kouknu na moji práci a.......

„Mám to!" vykřikla jsem možná trochu víc nahlas, než jsem měla v plánu. Naštěstí už tu nikdo není. No taky je po pracovní době. Každý je dávno doma, jen já jsem tu přesčas. Ale už né na dlouho.

Uložila jsem poslední práci, vypnula ten zpropadený počítač, do kterého celý den jak blbec čumím, popadla všechny věci, naházela je do kabelky, vzala jsem z věšáku kabát a šla z kanceláře, konečně, pryč.

Cestou po schodech dolů jsem potkala uklízečky. To už je tolik? Bezva to zas nic nestihnu. Hlavně jsem se modlila, abych nepotkala jeho.

„Vidím, že už to máte." Sakra, proč mi žádný den nepřeje aspoň trošku toho zatraceného štěstíčka. Otočila jsem se, abych se střetla se svým nadřízeným, který místo toho, aby vám koukal do očí, vám tak akorát kouká do výstřihu. Což je taky důvod proč půlka zaměstnanců v této firmě, je totálně neschopných holek, který řeší, jestli mají dostatečný výstřih, aby se o ně šéf zajímal. No jo ty peníze nás jednoho dne zničí.

„Ano mám, je to v systému," snažila jsem se alespoň o milý úsměv na konci, ale spíš to vypadalo dost otráveně. „ Takže se uvidíme zítra. Nahledanou.." Dořekla jsem narychlo, aby nemohl nic říct. Nepotřebuji poslouchat ty jeho kecy o jeho bohatství a pohodlném životě. No jo on prostě nesnese, že mu nepadám k nohám.
Taky kvůli němu nosím svetry, což není vážně můj styl. Vážně ne. Svetry jsou hned po punčochách to největší existující zlo na světě.

Když jsem se, už otáčela zas promluvil: „Vy někam pospícháte?" Ne jen už je skoro devět hodin večer a já jsem extrémně unavená. Projelo mi hlavou.
„Ano... ano za... psem. Už potřebuje vyvenčit. Chápete?" Vlastně jsem mu nelaha. Psa mám, takže není důvod mít špatné svědomí.

„No ták já jdu. Nashle." Řekla jsem rychle cestou k východu. Myslím, že něco říkal, ale nevím co, a ani mě to nezajímalo. Utíkala jsem rychle na parkoviště, kde jsem nasedla do auta a jela domů.

První co jsem udělala, když jsem otevřela, dveře od svého mini panelákového bytu bylo, že jsem se pořádně pomazlila se svým pejskem. Nejhlavnější věc. Ostatní může počkat.
„Ahoj ty můj malý kluku. Jak ses tu měl?" Když jsme se s Caesarem pořádně pomazlili, odhodila jsem věci a šla ho vyvenčit. Caesar je tříletý dobrman. Dostala jsem ho k narozeninám a byl to ten nejúžasnější dárek, který jsem kdy obdržela, ale ještě lepší je to jeho jméno. A neptejte se mě, jak mě napadlo, sama to nevím.

Když jsme přišli z tak hodinový procházky domů tak jsem se přezula a padla rovnou na gauč. Ale můj mozek mi to překazil přemýšlením nad povinostmy. Ale jo má pravdu, měla bych něco dělat mám toho dost.
Koukla jsem se na Caesara, který na mě kouká se soucitným pohledem. Teda vypadalo to tak. Jakoby semnou soucítil. No jasně že, jo jsme jak propojení. Patříme k sobě. Kdybych nebyla já, trpěl by on a naopak. Jsme pro sebe jak stvořeni. A navíc mi nahrazuje moji jedinou lásku.
Jo kluka jsem měla naposledy v šestnácti a to se tomu možná ani nedalo říkat vztah.
No to je jedno. Vstáváme! Rozkázala jsem si a následně jsem to i, kupodivu, udělala.

Když jsem, to co jsem potřebovala udělat, udělala byl už večer. Vážně supr. Abyste měli představu, co jsem celou tu dobu dělala tak vám to řeknu.
Jako první jsem umyla nádobí, které tam zůstalo od rána, zametla, vyklidila pračku, naplnila pračku a pověsila prádlo. Možná byste to neřekli, ale byla to docela fuška. Takže..... si zasloužím sprchu!
Po sprše jsem si ještě udělala skin care rutinu, vzala si pyžamo a ulehla do své milované postele.
Ještě jsem si teda nařídila budíka na pátou hodinu ranní. Ach jo. Zase budu spát asi pět hodin.
Nakonec jsem dala mobil na nabíječku a společně s Caesarem, který přišel, jsem spokojeně usnula.