Nadprůměrný hacker //ff Avengers//POZASTAVENO

NA DNĚ

Pohled Alex

Nějakou tu chvíli jsem seděla na schodech a doufala v trochu klidu a odpočinku. Jak jsem byla naivní.

Zespoda se ozval rušivý zvuk. Koukla jsem se průhledem mezi schodištěm a v přízemí uviděla svit baterek a laserů. V hlavě jsem si povzdechla se pomyslnými slovy už zase, jsem se opatrně a hlavně potichu snažila dostat pryč z nápadného a evidentně rozestavěného schodiště.

Nebudete tomu věřit stejně jako já, ale mě se to povedlo! Dostala jsem se do rozdělané místnosti. Nepoložená podlaha, nenatřeno, okna nezasklená, prostě a jednoduše staveniště. Aspoň mě neprozradí parkety, jako v každém hororu.

Po mé levé ruce byla řada děr neboli budoucí okna. Vykoukla jsem z jednoho z nich, tak aby mě nemohl někdo zahlédnout. Spatřila jsem dvě černé dodávky. Kruci! Typuji, že v budově je teď asi 12 lidí. A na každé patro pošlou 3 lidi, což znamená .......

V mém počítání mě ovšem vyrušily zvuky od schodiště. Okamžitě jsem se natiskla ke stěně vedle díry na dveře.  Zadržela dech a čekala až z chodby někdo vystrčí čumák. To se o chvilku opravdu stalo, nenápadně jsem za jeho zády proklouzla zpět na chodbu.

Viděla jsem, že se svítí v místnostech na proti, a tak jsem pomalu šla dolů. Opravdu opatrně, né jen kvůli utajení, ale i kvůli mým zraněním. Já vím, že kdybych si nehrála na kaskadéra tak jsem asi v poho, ale vy nejste v mé situaci, takže nemoralizujte!!

Došla jsem do přízemí, kde byl až moc velký klid, který mě děsil snad ještě víc než aktivní střelba. Nikde žádná světla ani lasery. Co nejpotišeji jsem nahlédla do jedné z místností. Nikde nikdo.

Musím se odtud už konečně dostat! Křičelo na mě svědomí. Došla jsem k oknu, opět, přehodila jsem jednu nohu, druhou nohu a ladným seskokem dopadla na zem.

Celé se mi to nezdálo. Nikdo na mě už dlouhou dobu nestřílel. Nevadilo mi to, ale vzadu v hlavě mi něco říkalo, že je to jenom to známé ticho před bouří.

To něco se nemýlilo.

Poté co jsem prošla boční ulicí dostala jsem se na hlavní cestu, všude byli lidé. Je neuvěřitelné, že jenom pár kroků odtud máte pocit, že civilizace neexistuje. Přešla jsem silnici a po hlavní cestě jsem se snažila nenápadně dostat co nejdál od obchoďáku.

Moc nepozorovaně to nešlo, díky mým zraněním. A kvůli tomu mě také odchytla policejní hlídka. Dva fešáci v policejních uniformách, za jiné situace bych si možná dala říct. Co to melu? Sprašilo mě mé svědomí. 

"Jste v pořádku slečno?" Zeptal se mě ten který mě chytil za paži, abych nezdrhla. Ale to že jsem se cukala nebylo kvůli touze po útěku, jen mě ta paže bolela! Měla jsem chuť mu říct, kurva pusť mě, bolí to, to nevidíš že to tam mám rozříznuté?! Ale to by nezapadalo do mé výmluvy. Takže jsem nasadila falešnou tvář a lhala.

"Ano jsem, to je jen maska. Zrovna jdu ke kamarádovy na takovou krvavou párty. Haha chápete?" Řekla jsem s úsměvem, kterým jsem zakryla svou bolest. Oni na sebe nedůvěřivě koukli, ale potom mě pustili. 

Jenom jsem se rozešla a uslyšela z jejich vysílaček zprávu: "jestli uvidíte na Grand street zrzavou dívku s viditelným poraněním, okamžitě jí zadržte a přivezte na stanici. Je na ní zatykač za vraždu."

Koukla jsem se na policisty, kteří koukali na mě.

"Kurva." Řekla jsem a v tu chvíli se to celé spustilo. 

Rozeběhla jsem se pryč. Oni běželi za mnou. V dáli jsem slyšela policejní houkačky. Doběhla jsem na křižovatku u nábřeží, trochu jsem se sekla, a v hlavě mi vyběhla otázka: "Kam teď?!" Vpravo jela policie, za mnou běžela policie a vlevo zatím nic, opět jsem se rozeběhla. Sebevražedně jsem přeběhla vozovku, čímž jsem způsobila menší dopravní kolaps a chaos, doplněný troubením aut. V tom zmatku zanikl i zvuk policejních sirén. Běžela jsem dál a ocitla se na další křižovatce, přes hluk z té vedlejší nešlo nic moc zvukově rozeznat. Ti dva za mnou už neběželi a ulice popravé straně vypadala klidná. A tak jsme neváhala, ale jen zabočila, a v tom si všimla dvou mužů v černém, držící zbraň a auta podobné těm, které stály před tím rozestavěným barákem. Sakra!.

Okamžitě jsem se otočila o 180 stupňů a chtěla se vydat po nábřeží, ale tou ulicí už jela další policejní auta. Kurva!. Nezbývalo tedy nic jiného než přeběhnou ulici a vydat se na most. V tu chvíli jsem už jen naivně doufala v jejich debilitu a rozjekanost. Ovšem bohužel.

Zastavila jsem se v polovině mostu s tím, že jsem naproti jela další policejní auta. Přesněji asi pět policejních aut. Když zastavila blízko mě a někteří vystoupili s bouchačkami v ruce, obrátila jsem se v naději, že je ještě šance na únik, na druhou stranu, kde se k mému neštěstí děl stejný scénář.

Věděla jsem co musím udělat a nebyl čas na kontrolování terénu. Bezhlavě jsem se rozeběhla, v rámci mých zranění, vstříc zábradlí a noční oblohy. Oni stejně jako já věděli co mám v plánu, a tak začala opět má oblíbeně známá palba, která se mě párkrát dotkla. 

Vyskočila jsem, přeletěla zábradlí a mé tělo se promrštilo tvrdě vodní hladinou, klesajíc k temnému dnu řeky East river.

Lidičkové moji drazí, další díl!!!! 912Slov. Wau.

Ale vrátila bych se k tématu u předchozího dílu, a to k pravidelnému vydávání. Rozhodla jsem se (jak si můžete odvodit, podle toho, kdy jsem vydala toto pokračování) splnit vaše reálná přání.

Takže...... Prosím fanfáry!!!!! .............

 Každých 14 dní vyjde pokračování toho úžasného příběhu. (teda doufám že se vám líbí?) 

Uvědomuju si, že 14 dní zní strašně, tudíž si řekněme 2 týdny. To už zní líp, že?

Tak tedy lidičkové moji, další pokračování v neděli 18.12.

(Prosinec je pro mě dost náročný, proto je tato 14 denní pravidelnost, ovšem je možné, že díky delšímu času, si předepíšu pár kapitol, a tak by se mohlo stát to, že by třeba od ledna bylo každou neděli pokračování, ale uvidíme😉😏.....)

Na viděnou vaše Lucy ❤️