Elementy

Kapitola 4. V plné zbroji

Probudily mě sluneční paprsky proudící oknem na postel. Tělo jsem měla samou modřinu. Pomalu jsem se postavila. Byla jsem v cizím pokoji. Podlaha byla z mramoru a stěny pokryté rudou barvou. Trochu jsem doufala že to všechno co se přihodilo byl jen sen. Bylo to tak narychlo že se tomu ani nedalo věřit. Chtěla jsem co nejrychleji pryč z tohoto místa. Otevřela jsem na chodbu. Na chodbě panoval klid. Vyšla jsem z pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Proběhla jsem chodbou tak neslyšně jak jen to šlo. Chvíli jsem bloudila spletí chodeb a schodišť než jsem našla východ. Ale podařilo se.

Venku jsem se divoce rozhlížela. Okolo nebyli žádné hradby. Budova stála uprostřed něčeho neznámého. Uvědomila jsem si že jsem nikdy nebyla v lese. Neznala jsem nebezpečí které na mě číhalo. Ale v tento moment mi to bylo jedno. Seběhla jsem schody a zamířila rovnou do lesa. Běžela jsem tak rychle jak jen to šlo. Když mě začalo píchat v boku spomalila jsem. Dech jsem měla zrychlený a za chvíli jsem se zastavila úplně. Chtěla jsem se posadit když se na mě něco vrhlo a svalilo mě to na zem. Kopala jsem kolem sebe jak jen to šlo. Ale síly mě opouštěly. Pak sevření okolo mě povolilo a já cítila volnost. Tělo se svalilo na zem a já si všimla chlapce stojícího vedle mě. Celé tělo mu plálo. Oheň pokrýval jeho paže ,trup,nohy zkrátka všechno.
,,Chtěla jsi utéct co?" zamračil se na mě a já se zatajeným dechem pozorovala plameny. ,,Ne...já... Jo chtěla ,ale nemůžeš se mi divit." pronesla jsem na svou obranu.
Ukázal na zvíře vedle mě. ,,Medvědi jsou vcelku bezpeční ale tenhle se očividně už pár dní nenajedl. Nemůžeš si jen tak chodit lesem." Zakřenil se. Jeho černé vlasy mu spadaly do očí. ,,Nemám rád lidi jako jsi ty!"
,,Lidi jako já?" nechápavě jsem pootočila hlavou. ,,Myslím tím ty co ovládají dva elementy. Myslíš si že jsi hodně silná? Pleteš se." předstoupil ke mě tak blízko že jsem viděla v jeho hnědých očích modré skvrnky. ,,Já jsem silnější. Si jenom dítě." Tak tím mě opravdu naštval.
,,Já a dítě?! Kolik si Myslíš že mi je?! Pochybuju že si o něco starší než já!" zakřičela jsem na něj a on se jen zasmál. ,,Je ti sedmnáct Aureko. Mě je devatenáct. Mám mnohem vyspělejší schopnosti než ty. Byl jsem svědkem tolika povstání a soubojů ,z každého jsem se učil. Na to kolik ti je nejsi tak silná ...prostě jako dítě. Zasmál se znovu a tentokrát jsem si všimla že je nejistý tím kolik mi toho řekl. Měl strach. Něco ví ,ale co? ,,Všimla jsem si že si dáváš záležet aby jsi neřekl něco co nemám vědět." Pronesla jsem suše. Jeho oči se zůžili. ,,Ne nedá-"
,,Tak tady je ta odporná dvojíkrev?" za námi se objevil svalnatý muž kolem čtyřiceti let. Vlasy měl šedivé.
,,Quentine." pronesl chlapec. ,,Driene" pokývl muž.
,,Nečekal jsem že ji chceš zabít tak rychle Quentine. Myslel jsem že si je nejdříve ověříš."
,,Není čas na ověřování ,musíme ihned jednat. Ten blonďák ji hledá a není jediný. Chtějí ji na jejich stranu. Takže buď ji zabijeme nebo se podvolíme ostatním. Vyber si Driane. Buď ona ,nebo my!" Chlapec-Drian znervózněl. ,,Ty jsi na pochybách chlapče?"
,,Ne já...fajn co mám dělat?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Chtějí mě zabít. Baví se o tom přímo předemnou. Rychle jsem se na Driana podívala. Ten se podíval na mě. V jeho očích bylo poznat zoufalství. Rty mi naznačil "Nenechám ho ti ublížit."
,,Lidi jsou v plné zbroji a připraveni povstat. Rohle bude revoluce." Pronesl muž a vydal se dál do lesa. Polynul naším směrem ať ho Drian následuje spolu se mnou.
.
Asi po hodině chůze jsme došli na místo. Byla to stará zřícenina. Nebyla nějak veliká. Měla tvar kruhu. Quentin mě vzal za pravou paži a škubl se mnou do předu. ,,Jdi" poslechla jsem. Šikmo jsem pohlédla na Driana. Pohled měl sklopený k zemi. Řekl jí že nesnáší lidi jako je ona. A přesto jí nechce ublížit. Byla jím okouzlena. Byl hezký ,silný a...
,,Velmi nebezpečný" zasmál se na mou adresu Quentin.
,,C...cože?"
,,Ten chlapec ,je nebezpečný. Není pro tebe. Nemá žádné emocionální vazby. Je to tak Driane?" zasmál se.
Prudce vzhlédl. Tváře měl rudé stejně jako já. ,,Ehm...ano."Řekl jen a pohled upoutal na mě. Otočila jsem hlavu ke straně. Pohled opět odklopil k zemi. Cítila jsem se tak hloupě. Cítila jsem se divně. Jako bych měla každou chvílí vybuchnout. Začala mě mírně pálit hlava ,pak ruce ,nohy a pak celé tělo. začala jsem sebou škubat v domění že to přestane. Pálilo to víc a víc. Sevření okolo mé ruky povolilo a já se oddálila. ,,Aureko ty hoříš!" zavolal chlapecký hlas. Podívala jsem se na sebe. Celé tělo jsem měla v ohni ,doslova. Nešlo to zastavit. ,,Proboha to pálí!" vykřikla jsem na Driana. Ten se jen usmál a utekl. Quentin byl také pryč. Zůstala jsem tam sama ,v plamenech. ,,Aureko." někdo ke mě přišel a objal mě. Oheň postupně ubíral až zmizel úplně. Chlad prostoupil mím tělem. Podívala jsem se na svého zachránce. Byl to bělovlasý chlapec ,ten samí z minula. ,,Ty si mě našel." objala jsem ho. On mi objetí oplatil. ,,Neměla jsi utíkat z mého pokoje. Zasmál se ,vzal mě za ruku a odtáhl do bezpečí.

Po delší době nová kapitola. Chtěla bych říct že se mi moc nelíbí ale co. :D měnit už to nebudu. Také bych vás chtěla pozvat na můj ask který jsem si založila kvůli wattpadu. :) děkuji za votes a komentáře :)