Pohled třetí osoby:
Když dívka s vyděšeným zjištěním ležela ve svých peřinách, zmijozelský chlapec naopak bdělý seděl u krbu ve společenské místnosti. Ale takhle dlouho nevydržel, vstal a rázným krokem obcházel celou místnost, a zamyšleným pohledem upřeným k zemi propaloval podlahu pod jeho nohama.
To, co dneska vedl za konverzaci s učitelkou lektvarů, mu dokonale připomnělo ten den, kdy si odchytil na chodbách Maranayu Kellyovou a obvinil ji z přátelení se s tím mrzkým tupcem Potterem. A po dnešku měl pocit, že mu brzy vybuchne hlava.
Je možné, aby se ten dnešní rozhovor tolik podobal tomu minulému? Je možné, aby mu někdo cizí řekl skoro totéž, co před rokem ta zmijozelská studentka, co mu neskutečně pila krev jen tím, že dýchala?
Sám neměl ponětí, proč ho to tak štvalo. Možná protože ačkoliv byla ze stejné koleje, nevnímala ho tak, jako všichni ostatní. Ona ho záměrně provokovala. Nepřidala by se k těm, co se mu klaní, a už vůbec ne k těm, co se ho bojí.
Napadla ho naprosto šílená myšlenka.
Co když je to Maranaya? Co když se jen vydává za Mariu Collinsovou?
Tak ho tahle nová teorie užírala, že kvůli ní nebyl schopný zamhouřit oči.
Netušil, s kým si o tom promluvit, nebo jestli by vůbec měl. Aby si o něm nemysleli, že zešílel, až jim poví, svou domněnku o tom, že učitelka v zácviku je ve skutečnosti jeho bývalá spolužačka, kterou zabil Pán zla.
Čím víc nad tím uvažoval, tím šílenější to bylo. Ale neustále sám sebe přesvědčoval o tom, že by to mohlo tak být.
Největším důkazem pro něj by mohl být ten dnešní rozhovor, ale je tu i spousta jiných faktorů, kterých si všiml za tu dobu, co se tu objevila.
Dvojčata Weasleyovi vypadají, jako by byli spolu staří známí. Na chodbách jí neustále zdraví a s úsměvy s ní mluví naprosto jinak, než s jinými profesory. A pak je tu ta trojice nebelvírů stejně starých, jako on. Grangerová, Weasley a Potter.
Grangerová se na ní pokaždé, co jí potkají, nepatrně pousměje, a Collinsová jí to oplatí. Weasley na ní vždy mírně kývne hlavou, a Potter jí nevěnuje jediný pohled. Jako by se spolu nějak pohádali.
Draco Malfoy si nyní dával dohromady veškerá fakta, až mu vše začalo dávat smysl a postupně do sebe zapadat.
Maranaya se s celou tou trojicí bavila, a s Potterem obzvlášť. Bylo by logické, kdyby jí Grangerová alespoň nepatrně zdravila. A pokud je jeho teorie správná, pak mezi sebou s Potterem vážně měli nějakou nesrovnalost a ještě jí nevyřešili.
To by ovšem znamenalo, že Maranaya ve skutečnosti nebyla mrtvá.
To jako by v něm nechalo vzplát naprosto nečekaný vír emocí. Ani sám nevěděl, co jsou zač a odkud se berou. Poznal jen některé z nich, ale byla to pouze chabá trocha z té změti.
Pocítil náhle ohromení, šok, nevěřícnost a zároveň prozření. Ale i vztek, neboť ho trápilo, proč cítil ještě něco, a nevěděl jak to popsat. Nikdy nic podobného nezažil.
Byl překvapený, a zděšený. Kombinace, jež se mu ani za nic nezamlouvala.
Zamračil se sám nad svým uvažováním, než se sebral a úprkem opustil společenskou místnost.
Jestli je tu na škole někdo, s kým by si o tomhle mohl promluvit, je to jedině jeho učitel lektvarů.
Cesta do jeho kabinetu mu netrvala dlouho, jednak díky tomu, jak blízko byl vchod do jejich kolejní místnosti, a i tomu, jak dlouhé kroky cestou dělal.
Celý nedočkavý a zmatený sám sebou prostě zapomněl na veškeré vychování a zběsile bušil do dveří.
Po chvíli se rázně otevřely a v nich stál nadmíru mrzutý Severus Snape. Ne, že by snad už spal. Co se týče jeho odpočinku, tak na ten nikdy moc nedbal, a ještě se zabýval opravováním esejí. Ovšem náhlé bušení na dveře skoro uprostřed noci mu na náladě, která byla vždy na bodě mrazu, nepřidalo.
,,Pane Malfoyi, nerad Vás na to upozorňuji, ale neměl byste se po chodbách toulat po večerce a také příště nebuďte tak horlivý s tím mlácením do dveří. Nejsem letos v tomhle kabinetě sám a profesorka Collinsová potřebuje o pár hodin více spánku, než já." pronesl s tou stále nicneříkající maskou Snape a Malfoy si až nyní uvědomil, že když je zde nová učitelka lektvarů, pravděpodobně jí přidělí pokoj někde poblíž kabinetu jejich původního profesora tohoto předmětu.
Teď mu na tom ale pranic nesešlo, a se vší naléhavostí hleděl na svého kolejního profesora.
,,Omlouvám se, ale tohle musím nutně s někým probrat. Můžete mi potvrdit, že slečna Collinsová není vzhůru?" potřeboval se alespoň trochu uklidnit, a prosebně vzhlížel na Snapea.
Ten si ho podezřívavě přejel od hlavy až k patě. Nezamlouvalo se mu, kam směřoval tento rozhovor.
,,S jistotou to říci nemohu, ale přepokládám, že ano." odpověděl odměřeně Snape.
Draco Malfoy se párkrát nervózně rozhlédl po potemnělé místnosti za profesorem, než se znovu podíval na něj a začal mu vysvětlovat vše, co ho dnes v noci napadlo po rozhovoru s Mariou Collinsovou.
Nečekal, že mu dá najevo nějakou reakci, ale bylo na profesorovi vidět, že jeho obvyklý výraz naprostého nezájmu trochu změnil svojí strukturu a vmísil se k němu i mírný šok. Zmijozelský hoch znal svého profesora dost dobře na to, aby rozeznal jeho výraz tak, jako nikdo jiný, a jen mu tím potvrzoval své domněnky. Nebo alespoň to, že by to tak mohlo být.
,,Nevím, proč zrovna nyní, a zrovna Vy, teď přede mnou mluvíte o slečně Kellyové, která měla na konci minulého školního roku pohřeb, ale ujišťuji Vás, že každý obyčejný mudla i kouzelník zasažen smrtící kletbou mrtvý zůstane. Ale pokud byste vskutku rád využil své energie na něco jiného, než hloupé domnívání se, můžete si pro mě na příští hodinu lektvarů připravit esej na téma kořen asfodelu a výluh z pelyňku, následně doplněnou o název lektvaru, kde se tyto dvě přísady používají." zamručel Snape, ale říkal to s velice zvláštním pohledem. Chlapec si vzpomínal na to, že podobně sledoval Pottera v prvním ročníku, když měli první hodinu lektvarů vůbec, a on už tehdy měl pocit, jako by to mělo nějaký zvláštní význam.
,,Běžte už." popohnal ho, protože už ho štvalo, jak tam stál u dveří jeho kabinetu.
Malfoy sebou mírně škubl, protože se zase ztratil v myšlenkách, a s tichým zamumláním dobré noci se otočil a, tentokrát pomalou chůzí, šel na svou kolej.
Snape ještě stál na prahu dveří a přemýšlel, jestli už nestačilo to, co mu zadal nyní a zda mu již žádnou další radu nedá. No nakonec stejně podlehl.
,,Pane Malfoyi?" zavolal za ním ještě mírně, a chlapec se za hlasem profesora překvapeně otočil.
,,Až budete vypracovávat tu esej, nechte si to pro sebe a zkuste číst mezi řádky. Pak Vám možná dojde odpověď na tyhle Vaše naprosto šílené myšlenky."
Chlapec nepatrně kývl hlavou. Zatím netušil, co si o tom myslet, ale tušil, že to zjistí.
Pak už se skutečně vydal pryč a profesor zavřel dveře do svého kabinetu.
Nebyl si jistý tím, co udělal. Severus Snape stál přede dveřmi s pohledem nepřítomně upřeným na druhý konec místnosti, a neustále si v hlavě přemítal otázku, zda raději chlapci neměl říkat vůbec nic.
Merlinužel, on jako jediný věděl, že se nevyhne vlivu jeho otce, a přidá se ke Smrtijedům. Věděl, že ač se snaží chlapec tvářit nezlomně a neohroženě, nebojácně, uvnitř byl vystrašený. Měl strach z toho, co bude, když neposlechne svého otce, a za žádných okolností to nehodlal zjistit.
Přál by mu, kdyby existovalo něco, nebo někdo, kdo by mu dodal trochu odvahy.
A věřil, že by to možná mohla být právě ona.
Ta dívka, co z naprosto nepochopitelných důvodů již dvakrát přežila svou smrt.
Bál se ovšem jedné věci.
A to té, zda se nakonec jeho plán nepokazí a ta informace se dostane k nesprávným lidem.
Musel věřit tomu, že Draco se zachová tak, jak by měl, a dokáže jemu i sám sobě, že se již nemusí krčit v koutě a může hrdě vystoupit na světlo a jít svou vlastní cestou.