Seděla u kýčovitě přezdobené štědrovečerní tabule a snažila se do sebe nacpat poslední sousta bramborového salátu a kapra. Moc jí to nešlo ale neměla na vybranou, další z Mirkových pravidel - dokud nedojíš, nejdeš od stolu, a rozhodně ne od štědrovečerního. Připadala si, jako kdyby jí bylo znovu deset a byla tak natěšená na Ježíškovu nadílku, že nechtěla ani jíst. Ale o to tu fakticky nešlo. Ano, jíst opravdu nechtěla, protože mamčin kapr jí nechutnal, nic proti jejímu kuchařskému umění, mohl za to Mirek. Umínil si, že všem dokáže, jaký je chlapák a kapra koupil živého, sám ho klepnul a taky naporcoval, a v tom byl nejspíš háček - ten kapr byl prostě cítit, zatuchlou rybinou a bahnem. Vzdala to, odsunula od sebe talíř s nedojedeným pokrmem.
"Pravidla znáš, Josefíno," procedil nekompromisním hlasem a významně se podíval směrem k jejímu talíři.
"Znám, ale už mi není pět, vím, kdy mám dost," nechtěla se hádat, už kvůli mamce ne.
"Dojez to!" nakázal a odložil svůj příbor, aby dohlédl, že udělá, co řekl.
"Ne Mirku, nezlob se, ale nedojím. Vážně jsem už teď přejezená a nechci, aby mi bylo špatně."
Ortodoxní dojídač začal brunátnět, nesnášel, když nedodržovala jeho pravidla. Měl ji za rozmazleného fracka, nánu bez rozumu. Jeho svírající se pěst teď překryla drobnější ženská ruka.
"Tak ji nech, miláčku. Však to určitě nedělá naschvál, že ne, zlato?" K její tváři se teď obrátily dvě velké hnědé oči, navlas stejné, jako měla ona sama. Kývla.
Mirek se trochu uklidnil a oba i s mámou pokračovali v jídle. Josefína seděla potichu na svém místě a nenápadně se rozhlížela. Byla tu samozřejmě už mockrát, za těch pár let, co tu máma s Mirkem bydlela, ale pořád ji to tu fascinovalo. Ten dům byl tak velký, vzdušný, krásný… a taky neuvěřitelně neosobní, sterilní a chladný. Ani přítomnost její mámy z toho nedokázala udělat nic, co by se jen vzdáleně blížilo její představě domova. Vždycky si tu připadala jako vetřelec.
"Josko?" ozvalo se náhle naproti ní.
"Ano, mami?"
"Pomohla bys mi, prosímtě, zklidit ze stolu a připravit kávu?"
Na rtech se jí objevil upřímný úsměv.
"Samozřejmě," odvětila a už skládala talíře do komínku.
S kávou v ruce se pak usadili v honosném obýváku, aby si navzájem předali dárky. Josefína žádné překvapení neočekávala, vždy dostala obálku sama víš nejlépe, co ti udělá radost a k tomu pár drobností, většinou nepříliš osobních. Ani ona jim nevezla žádné veledary, co taky vymyslet pro dva lidi, z nichž jeden je vám zcela cizí a ten druhý začíná být pomalu také.
Nejjednodušší to bylo s dárky pro Toma. Už delší dobu toužil po jedné akční hře na konzoli. Věděla, že takový dárek bude mít úspěch, i když tím byla dost sama proti sobě, už takhle u toho krámu trávil na její vkus dost času, ale chtěla mu udělat radost. A lístky na květnový koncert jeho oblíbené kapely byly taky dost jasná volba. K tomu ještě pár maličkostí a měla vystaráno. Spolu oslavili Vánoce už dvaadvacátého, protože následující den ráno už odjížděla sem, do Brna.
Pro mámu s Mirkem pořídila poukaz na wellness pobyt v Luhačovicích. Byla přesvědčená, že něco takového jim určitě přijde vhod.
"Páni, Josinko, tos-"
"Jo, nemusela," přerušila mámu, "ale chtěla jsem. Pořád jen pracujete…"
"A zrovna tam. Už dlouho plánujeme, že se do Luhačovic podíváme a vidíš, zatím se nám to nepovedlo," otřela si osamělou slzu dojetí, která se hrozila vydrat ven z koutku oka, a vstala, aby svou dceru objala. Josefínu to dost překvapilo.
Mirek vypadal, že i jeho dárek zaujal, to nečekala už vůbec. "Ehm, děkujeme Josefíno, vážně."
"Ještě pro vás mám něco," vyprostila se z mámina objetí a podala každému hranatý balíček. Mámě nejnovější díl její zamilované série a otčímovi Bibli bonsají, uznávanou příručku pro pěstitele pidi stromečků, zrovna totiž s tímhle koníčkem začínal. Knihy byly jejím oblíbeným dárkem, pokud jste dostali od Josefíny dárek, byla prakticky jistota, že to bude kniha. Občas si kvůli tomu dělala výčitky, že není originálnější, jenže kvalitní četby není nikdy dost, že.
Oba obdarovaní se zdáli spokojení a chvíli listovali, až se nakonec odtrhli a vyměnili si zvláštní pohled.
"Tohle máš od nás," proťal ticho Mirkův hlas a podával jí tradiční obálku. S úsměvem mu poděkovala a pohledem vyhledala mámu, i jí chtěla samozřejmě poděkovat, ale spatřila zvláštní úkaz. Mamka sem od stromečku vláčela nepříliš velkou, ale za to zřejmě dost těžkou krabici.
"Počkej Alenko," vyskočil Mirek z křesla, "pomůžu ti." A následně postavil krabici před Josefínu a na ní ještě mamka usadila menší měkký balíček, ten otevřela jako první. Byl v ní krásný temně petrolejový svetr.
"Díky mami, ten je fakt pěknej, moje oblíbená barva." Ani tu radost nemusela hrát, tentokrát se máma fakt trefila. Svetr odložila stranou a vrhla se na krabici, z které po krátkém zápase s balicím papírem vytáhla komentář k trestnímu zákoníku, ten parádní velký od Wolters Kluwer, 3264 stran ve dvou dílech.
Oněměla úžasem.
"Páni! Tohle," nedokázala skrýt nadšení, "to je bomba. Vy jste se úplně zbláznili!"
Měla pocit, že to možná měla být tak trochu narážka na poslední rozhovor s Mirkem o její budoucnosti, ale to jí bylo teď srdečně ukradené, protože sakra dostala komentář! Kdyby jí ještě oznámili, že pro ni zařídili předplatné Kriminalistického sborníku, nejspíš by na místě odpadla.
"Děkuju, vážně hrozně moc děkuju. Tohle je úžasnej dárek!"
Znovu na sebe s Mirkem mrkli a pak si máma vzala slovo. Vypadala docela nervózně a zřejmě nevěděla, jak začít. Pár dlouhých vteřin zírala do země a pak najednou upřela pohled na svou dceru a vypadlo z ní, že se budou v létě brát. Tak tohle je teda taky bomba, pomyslela si.
"Aha," hlesla šokovaně, avšak hned se vzpamatovala. "To je super, moc Vám to přeju." A myslela to vážně, sice Mirka nemusí, ale ona si ho taky brát nebude, že. Ještě nějakou dobu pak spolu ve třech rozebírali detaily jako kde se bude konat obřad a kdy. Tedy formálně ve třech, ale ženich se nezapojoval a raději nechal tlachat ženské. A nakonec stejně odešel spát.
"Ty Josko," sebrala máma odvahu, když osaměly, "nezlobíš se?"
"Jako myslíš kvůli té svatbě?" ujišťovala se a rukou přitom mimoděk přejížděla po širokém hřbetu komentáře. "Ne mami, sice moc nechápu, co vás to zrovna teď napadlo, ale jestli budeš šťastná, tak já taky."
Odpovědí jí byl široký úsměv. "Říkala jsem si, jak to asi dovezeš domů," poznamenala pokyvujíc hlavou směrem ke dvěma megabichlím. "Víš, mohli bychom je za tebou třeba poslat poštou nebo-"
"To nebude nutný, mami. Nepojedu vlakem." Právě se pustila na velmi tenký led a moc dobře si to uvědomovala.
"Aha, a jak teda?"
"Budu mít odvoz, zítra mě tu vyzvedne kamarád."
Chlap v životě její dcery? To si žádá pár doplňujících otázek.
"Myslíš Tom? Ten tvůj přítel, o kterém jsi nám včera vyprávěla? A jakto, že už zítra? Vždyť jsem si tě vůbec neužila."
Povzdechla si, čekala to sice, ale na tohle se nejde úplně připravit. "Mami, říkala jsem přece, že se moc nezdržím."
Mámě se to pochopitelně nezdálo a snažila se ji ještě přemluvit, ale když seznala, že evidentně úspěšná nebude, vrátila se k jiné otázce. "A kdo tě teda vyzvedne?"
"Kamarád," odvětila stručně.
"Takže ne Tom," ujišťovala se její matka, jestli to tedy přece jen chápe správně.
"Ne, George."
To se jí samozřejmě také nepozdávalo. Nejdřív se zeptala, jestli je to Ukrajinec, a když Josefína opáčila, od kdy že je George ukrajinské jméno a jak na to vůbec přišla, urazila se, že prý by jen byla nerada, aby se do něčeho zapletla. Co si o ní máma proboha myslí? Že si přivydělává na zádech a George je její ukrajinský pasák, vlastním jménem Sergej? Uchechtla se nad tou představou. Kdyby jen věděla, jak byla blízko, a že něčeho takového se její drahá máti skutečně obávala, asi by se tak nesmála.
A když už jsme u George, vymyslet dárek pro něj, to byl hotový očistec, čím tak obdarovat chlápka, co všechno má? Při té vzpomínce se musela pousmát.
Nakonec na to přišla. Řekl přece naprosto přesně, co by si přál a ona mu to hodlala splnit a taky přesně věděla, na koho se obrátit. Když odtud totiž George poprvé odjížděl, zanechal jí kontakt na Marka; kdyby bylo ohledně bytu něco potřeba, má se na něj obrátit. Vizitku našla ve změti složenek, nákupních seznamů, zápisů z domovní schůze a fotek. Zvednout telefon a skutečně požádat o pomoc člověka, kterého v životě neviděla, ji stálo trochu přemáhání, vlastně docela dost, ale vyplatilo se.
Vyslechl si ji, chvíli se smál a pak poznamenal něco o tom, že tomu říká originální vánoční dárek; okamžitě ji také ujistil, že to nebude problém. Hned druhý den si přišel obhlédnout terén a ten další už přišel i s řemeslníky. Práce nakonec trvaly několik dní a chvílemi i pochybovala, jestli se nezbláznila. No vážně, má před zkouškama, měla by se teď právě učit na předtermín a její kuchyně, a nejen ta, vypadala jako po výbuchu. Všude prach, suť, bordel, hluk a dva pupkatí pantátové navrch, tomu se říká vhodné studijní prostředí.
První večer, to akorát zela ve zdi díra jako kráva, se u jejích dveří objevil Tom. Nečekala ho, byla středa, obvykle míval s klukama herní večer, a najednou byl tu a nesl večeři.
"Jasně, pojď dál," odpověděla na jeho otázku, jestli smí, "ale je tu trochu bordel, tak se asi ani nezouvej." Chtěla tu spoušť vytřít, vážně jo, jenže byla tak unavená, navíc, zítra tu bude ten samý bordel, nemělo by to smysl.
Tom jen mávl rukou, věděl, že jeho přítelkyně je na pořádek docela úchyl, takže se fakt ničeho neobával, ale to byla chyba.
"Ty vole, co to…" vypadlo z něj hned na prahu kuchyně, "co to má bejt?"
Zatvářila se nechápavě, vždyť mu o tom přece říkala. "No, ty dveře přece, však jsem ti to-"
"Tos myslela vážně? To jako nebyla prdel?"
"Ne, to opravdu nebyla, proč sis to jako myslel?"
Naštvaně odložil tašku s jídlem na bar, pečlivě otřený od prachu, a otočil se zpět ke své holce.
"To myslíš vážně?" rozhodil rukama, začínal se dostávat do ráže, "vážně se mě ptáš, proč jsem poznámku o tom, že jako vánoční dárek pro svýho kámoše necháš vybourat ve svý kuchyni speciální dveře, považoval za vtip?"
Tou reakcí ji značně překvapil, nenapadlo ji, že by to považoval za legraci. Je sice pravda, že to byla dost rychlá akce a neměla moc času mu to vysvětlit předem, jenže taky to byl její byt.
"No dobře, není to zrovna standardní dárek, ale nechápu, o co ti jde?"
"O co mi jde?" zvýšil hlas, "A o co jde tobě?" Nechápala, co tím myslí a její výraz tomu zřejmě odpovídal, proto pokračoval. "Vždyť je to cizí chlap, panebože!" Přišel až těsně k ní a hleděl jí naštvaně do očí.
"Možná pro tebe," hájila se, přičemž si založila ruce na prsou, "Pro mě cizí není!"
"Znáš ho jak dlouho, půl roku?" odhadl celkem přesně, "A z toho byl tak pět měsíců někde v hajzlu!" vyštěkl a názorně máchl rukou kamsi směrem k obýváku.
"Vlastně spíš tak 4 a půl a-" kuňkla Josefína, neměla ani tucha, o co tady jde.
"Josefíno, tak posloucháš se sakra?!" vypálil a teď už v jeho hlase, kromě naštvání, zněla i lehká zoufalost. "Tobě jako přijde naprosto normální, že ti cizí chlap kdykoliv jen tak vleze do bytu?!"
Teď už byla načuřená taky. "A ty se posloucháš? Není to přece žádnej cizí chlap, je to můj přítel!"
"Já jsem tvůj přítel!" zařval už celkem nahlas a udeřil pěstí do stolu, až Josefína leknutím nadskočila.
"Víš, jak jsem to myslela," pronesla ledově, nelíbilo se jí, jak se chová, absolutně odmítal pochopit cokoliv, co se mu snažila vysvětlit. "Odejdi, prosím."
On ale její žádost ignoroval. "To ti fakt tohleto," ukázal rukou směrem k zubatému otvoru ve zdi, "přijde v pořádku?"
"Ano, přijde mi to v pořádku." vyprskla po něm. "A jestli už nemáš na srdci žádnou další kritiku, tak, prosím, běž!"
Hádku zakončili dvojitým "fajn", Tom po ní ještě vrhnul naštvaný pohled a pak oddupal ke dveřím, které za sebou následně hlučně přibouchl.
Když se probrala ze zamyšlení, byla už v obýváku sama. Pohled na hodinky jí prozradil, že je skoro půlnoc a tak se rozhodla jít spát.
Na Boží hod vstávala se skvělou náladou, přes noc napadlo pár centimetrů sněhu a vše bylo najednou ještě svátečnejší. Když vzala poprvé toho dne do ruky telefon, již na něm svítila zpráva: "Vyrážím na letiště. Budu potřebovat tu adresu. A mimochodem, dobré ráno."
S úsměvem na rtech naťukala odpověď a vydala se zjistit, co by se tu dalo ulovit k snídani.
"Odjíždíš už dnes?" ozvalo se hned, jakmile strčila nos do kuchyně. Mlčky přisvědčila. "Doufali jsem, že s námi oslavíš Silvestra," prohlásil důležitě.
"Musím se učit." Zalhala, i když vlastně jen částečně, opravdu se potřebovala i učit. Nadto jí bylo jasné, že on určitě nedoufal, že by tu strávila ještě týden. Ji neoklamal, bylo mu jedno, kde je, ale nemohl vystát, že se zařídila podle sebe.
"Přijede pro tebe kamarád?" pokračoval dál ve výslechu, zatímco si mazal topinku máslem.
"Jo," odvětila suše.
"Co je to za kluka?"
Očividně už vše věděl od mámy a jen se chtěl hádat. Budiž tedy, výzva přijata.
"Není to už zrovna kluk," pokrčila bez zájmu rameny a z horní poličky vyndala talíř, aby si na něj mohla nandat pořádnou porci mámina cukroví.
Zatímco Josefína se starala o svou snídani a Mirek lapal po dechu, její máma sledovala další jejich půtku s obavami v očích. Nejen, že se ti dva zase hádají, ale zřejmě měla opravdu strach, do čeho tu její holku kdo navezl.
"Tak doufám, že nám toho chlapa aspoň představíš," zahřímal autoritativně.
Uchechtla se. "To si teda nemyslím."
V tu chvíli ji matka okřikla, takhle s ním přeci mluvit nesmí.
Josefína si povzdechla, vysvětlila matce, že jim ho bohužel představit nemůže, ale rozhodně si o ní nemusí dělat starosti. Načež popadla hrnek s čajem, talíř plný cukroví a vyrukovala na ni s otázkou, jestli se nechce kouknout na nějakou pohádku v televizi.
Tím byla debata ukončena.