Velice opatrně jsem zvedla klec s neobvykle agresivním papouškem. Zatracení arové, pomyslela jsem si, když pták naježil peří a zasyčel. Milovala jsem svou práci a svoje pacienty, ale velcí ptáci mi vždycky dělali problém. Doufala jsem, že se budu moct specializovat spíš na savce – nebo ještě lépe, na hady! Hady jsem zbožňovala. Bohužel, většina z těch, které nám do ordinace nosili, byla prudce jedovatá, a ne všichni majitelé byli dostatečně schopní na to, aby se o ně správně starali. Potom jsem do rukou dostávala hladové, vystresované a rozzlobené hady, kteří útočili na pohled. A mně čekalo ještě pár let praxí, než se budu specializovat.
Tenhle papoušek na tom nebyl moc dobře. Majitel byl idiot, očividně. Ptáček měl vytrhané peří, dlouhé pařáty a vůbec nebyl ochočený.
„Měli byste ho sem nosit tak jednou za čtvrt roku na stříhání pařátů a letových peří," upozornila jsem pána, který papouška přinesl. Na první pohled bylo jasné, že na takové zvíře nemá čas. Drahý oblek, zlaté hodinky a designové sluneční brýle na očích – ano, byli jsme v místnosti – to všechno křičelo bohatý spratek, který si koupil náročné zvíře, aby machroval před kamarády.
Zaťala jsem zuby, když pokrčil rameny:
„Dokážete ho zpravit? Chybí mu půlka peří. Dejte mu nějakej prášek, vyřešte to." A hodil mým směrem kartu. Nevěřícně jsem zvedla obočí. Tahle práce mě uměla vytočit. I když... stupidita tohoto muže nebyla vina mé práce. Jen jeho.
„Ten papoušek je vystresovaný, pane," řekla jsem, co nejklidněji jsem dokázala. „Měníte mu vodu? Každý den? Má hračky, aby se zabavil? A hlavně, papoušci jsou velice společenská zvířata. Potřebují, abyste s nimi trávil čas."
Muž si povzdechl. „Pracuju dvanáct hodin denně. Nemám čas si s ním hrát."
„V tom případě si ho budete muset najít." Rychle jsem mrkla na počítač, abych se ujistila o papouškově jménu. „Philip je znuděný. Potřebuje velikou klec, spoustu hraček a hlavně vaši lásku. Jinak může umřít."
Na obličeji muže se objevila emoce, kterou jsem kvůli brýlím nedokázala identifikovat. „Umřít? Protože si s ním nehraju?"
„Ano, umřít. Stává se to docela často."
Papoušek zamával potrhanými křídly a zakřičel. Rozhodla jsem se pokusit své štěstí. Otevřela jsem klec, a opatrně natáhla ruku, abych Philipa pohladila.
Sykla jsem bolestí, když mě sekl zobákem, ale jinak jsem se ani nepohnula. Majitel si překvapeně sundal brýle.
„Tohle dělá odjakživa, takže jsem nikdy...oh," zarazil se, když jsem papouška opatrně pohladila na hlavě. Zvířátko přivřelo oči. Vypadalo překvapivě spokojeně, na to, jak se chovalo před chvílí.
„Jak jste to udělala?"
„Chce to trochu trpělivosti," zamumlala jsem, avšak většinu pozornosti jsem pořád věnovala velkému ptákovi. Velice pomalu jsem natáhla předloktí a nechala ho, aby si na mě sedl. Když jsem ho vytáhla z klece, majitel měl vyvalené oči, jako by viděl ducha.
„Můžu si ho pohladit?" zeptal se. Měla jsem největší chuť na něj začít křičet – je to VÁŠ papoušek, já bych se měla ptát VÁS, vy IDIOTE – ale zkrotila jsem se a mile se usmála.
„Samozřejmě, je to vaše zvíře." Majitel ke mně váhavě přišel a opatrně ho pohladil tak, jako já předtím. Třásly se mu ruce, jeho výraz však podivně změkl.
„Jak ho máte dlouho?"
„Asi půl roku," přiznal muž. „Vždycky jsem chtěl papouška... a teď, když si konečně jednoho můžu dovolit, nemám na něj čas."
„Můžu vám dát nějaké příručky, ale vážně, musíte mu ten čas dát. Aspoň když se vrátíte z práce, hned ho pusťte a hrajte si s ním. Věřte mi, vrátí se vám to. Bude vás zbožňovat. Takový papoušek je chytřejší než spousta psů!"
„Dobře... ano, dejte mi ty příručky, prosím."
Překvapeně jsem zamrkala. Majitel zanedbaného zvířete, co se vážně chce učit? To bylo velice neobvyklé. No, nechtěla jsem si příliš zvedat naděje, tak jsem jen Philipa vrátila do klece a ze šuplíku vyhrabala brožurky o papoušcích.
„Na našich stránkách byste toho měl najít ještě víc," upozornila jsem ho mile. Potom jsem v hlavě rychle přepočítala, kolik mi bude za můj čas dlužit. „Bude to 400 korun."
I jako veterinářka jsem musela uznat, že tohle byla zlodějina. Ale co nemá chlap v hlavě, musí mít v peněžence.
Zbytek dne šel sice pomalu, ale už příjemněji. Překontrolovala jsem pár ježků, ochočenou sovu a lišku. Jedna slečna mi však donesla poněkud zhmožděného peterbalda. Tuhle roztomilou nahatou kočku jsem doteď viděla jen v učebnicích. Rozhodla jsem se raději zavolat služebně staršího veterináře, aby na mě dohlížel – nebyla jsem si jistá, jestli kočičce neublížím.
„Copak se jí stalo?" zeptala jsem se, zatímco jsem kontrolovala polštářek na levé přední tlapce, který měla roztržený. „Vypadá, jako by prošla trnovým keřem."
„To je dost dobře možné," povzdychla si drobná blondýnka, která ji donesla. „Bydlím v přízemí naproti parku a asi jsem zapomněla dovřít okno. Našla jsem ho fňukat před dveřmi."
„Máte štěstí, že se vůbec vrátil," podotkla jsem kousavě. Pětiletá kočka, nejspíš člen rodiny, a k tomu jedno z nejdražších plemen vůbec, a ona zapomene zavřít okno. Raději jsem se dál věnovala kontrole, abych se zbytečně nerozčilovala. Alespoň Serafína – tedy ta kočička - byla slušná. Bez odmlouvání ležela na huňaté dece, kterou jsem jí půjčila, a elegantně se protahovala, čímž mi dávala krásný výhled na všechny její škrábance. Sem tam si i pšíkla. Hm...
„Poprosím vás, abyste se vrátila do čekárny, postaráme se o ni," řekla jsem majitelce. Ta se zatvářila nervózně, ale odešla.
„Tak co říkáte, Josefíno?" zeptal se mě Jan, druhý doktor.
„Myslím, že je jen pošramocená a nachlazená. V kartě..." Raději jsem se tam podívala, abych se ujistila. „Jo, je kastrovaná, takže by neměla být březí. Všechno bych to vyčistila, dala léky na bolest a kontrolu za tři dny, jestli se to nezhorší."
„Spíš za týden. Ať se objednají, kdyby se něco stalo, ať zavolá," opravil mě. Kývla jsem a rukou opatrně podrbala kočičku za ouškem. Jan mě u toho zkoumavě pozoroval. „Vy to s těmi zvířaty prostě umíte, Josefíno. Jsem rád, že vás tu máme. Spousta mladých to dneska bere jako rychlý prachy, ale vy je máte ráda."
„Prachy mám rozhodně ráda," zasmála jsem se. „Ale i zvířata. Jen bych nechtěla žádné domů. Je to hodně práce."
„To samozřejmě je. A my víme nejvíc o tom, jak to dopadá, když se majitelé svým mazlíčkům nevěnují," povzdechl si. „Dobrá, nechám to na vás. Myslím, že to zvládnete."
„Určitě?"
„Věřím vám."
Zaplavil mě pocit hrdosti. Možná jsem toho v životě nezvládla moc, ale byla jsem dost dobrá na to, aby mě po necelém roce ze školy nechali v ordinaci samotnou.
Postarala jsem se o Serafínu, jak nejlépe to šlo, dala jí pamlsek a pusu na čumáček, a vyfotila ji. Fotku jsem hned poslala Tomovi, který mi odpověděl srdíčkem. Miloval kočky všech tvarů a barev.
Zavolala jsem majitelku zpátky, poučila ji o lécích, co bude používat, nechala si zaplatit, tentokrát pro jistotu skoro tisíc korun, a s těžkým srdcem Serafínku propustila. Byla to tak krásná a mazlivá kočička. Jen jsem doufala, že při svém neočekávaném dobrodružství nedostala touhu po svobodě. Další útěk by ji mohl stát život.
Konečně jsem měla čas se podívat na mobil, kde jsem našla mail od Gabriela. Zahřál mě u srdce – zítra ho uvidím. S úsměvem na tváři jsem se převlékla do běžného oblečení, hodila na sebe kabát a vyrazila domů. Po cestě mi ještě zavolali, že moje nová postel je na skladu a můžou mi ji hned zítra donést. Nadšeně jsem jim potvrdila, že budu doma, a rovnou se domluvila, že mi ji i složí. Hned, co jsem telefon strčila do kapsy, mi došlo, že prvně budu muset odstěhovat tu starou.
Zatraceně... pomyslela jsem si a vytočila Tomovo číslo.
„Fínko!" přivítal mě jeho veselý hlas. Pousmála jsem se.
„Čus, Tome! Hele, potřebovala bych laskavost..."
„Jsi nadržená? Neboj, neboj, už jsem na cestě."
„Nejsi vtipný," potřásla jsem hlavou. „Potřebuju přestěhovat postel. Přesněji řečeno ji rozebrat a vyhodit."
„Ale copak, rozhodla ses pro minimalismus? Zbavuješ se moderních výrobků a vracíš se ke kořenům?"
„Nejsi..."
„... vtipný, však já vím. Fakt, proč?"
„Koupila jsem si novou. A zítra mi přijde, tak musím mít kam ji dát."
„Tak jo. Ale dlužíš mi panáka."
„Beru." Pití s Tomem obvykle nebýval dobrý nápad, ale tu postel jsem odstěhovat vážně potřebovala...