Obával jsem se, že když opět zavřu oči, zmizí. Ale on tam stále seděl, upřeně mě pozoroval a usmíval se, jako by naslouchal něčemu kouzelnému. Zvuku, který lahodí duši.
Trvalo jen pár nádechů, než se mé prsty rozběhly po klaviatuře, zcela samovolně, nechávaje předepsané noty pouze na papíře. A já se nechal vést těmi pocity pramenícími z hloubky srdce, zatímco jsem oplácel pohled své múze.
Jako člověk pro mě Chlapec v klobouku měl pramalou hodnotu, ovšem inspirací byl velikou. Našel klíč ke dveřím mé hudby, ale také k Pandořině skříňce. Nevědomky ji otevřel a přinutil mě se s dávno zapomenutou minulostí srovnat. Dal mi naději a obnovil mou lásku k hudbě.
Tušil vůbec, kolik toho pro mě udělal, aniž by hnul prstem?
Gwisun nezemřela mojí vinou, ale nesl jsem si podíl na jejím odchodu. Možná, kdybych býval tehdy vnímavější k citům, které ke mně chovala, dokázal bych si všimnout i jiných emocí. Možná bych ji dokázal přimět, aby se nevzdala svého umění. Možná. A možná také ne.
Dostala ze sebe vše, zanechala odkaz, na nějž budou jiní pamatovat, protože nebyla jen múzou, především byla umělkyní. Talentovanou. Slavnou. Využitou společností, která ji měla poskytnout oporu. Zneužitou lidmi, kteří si říkali fanoušci.
To ne kvůli její smrti, ale kvůli všemu, co se dělo předtím, jsem zanevřel na svou hudbu. Gwisun byla jen poslední kapkou.
Mé vystoupení se nachýlilo ke konci. Piano umlklo a hodnou chvíli bylo ticho. Poté přišel potlesk. Potlesk věnovaný mému smíření a osvobození se z okovů minulosti.
Nastal čas žít přítomností a čekat, co přinese následující ráno. Ale ještě předtím bylo třeba najít Chlapce v klobouku.
Byl tam. Pořád seděl u nízkého dřevěného stolku, jako by na mě celou tu dobu čekal. A jeho pohled se mi vpisoval do duše.
„Děkuji."
V tom jediném se skrývalo na tisíc pocitů.
❧ Chtěla bych vám všem, kteří jste tento příběh četli, zanechat podobné děkuji, jako vypravěč věnoval Chlapci v klobouku.
Doufám, že vám tato myšlenka něco dala, že vás příběh nezklamal. Pravda, mohlo by to vypadat, že mu chybí dějová linie, která by opravdu táhla, protože jeho smysl tkví v tak malé a obyčejné věci. Znovu tvořit. O nic jiného celou tu dobu nešlo.
Smířit se s minulostí, uvědomit si, co se stalo, ale především proč se to stalo.
Poznat někoho nového, podobného, ale přesto zcela jiného. Tady měla být velmi patrná propast mezi múzou minulosti, a múzou přítomnosti, protože ta přítomná mu pomohla utřídit chaos, ta minulá pro něj byla mnohem víc. Proto také dostala jméno.
A v průběhu povídky skutečně nikdo nezemřel, Gwisun byla mrtvá dávno před ní, že ano.
Nicméně, nastal čas se rozloučit. Přeji vám tedy poslední listopadové na shledanou.
Snad brzy u dalšího příběhu.