Ráno, kdy mažeš si chleba máslem,
tak, jak jsi to dělal den co den
se proměnilo v den,
kdy již nejsi hoden
každodenních maličkostí
zaplněn marností
zarmoucen zlostí
marnotratností
chamtivostí
hamižností
minulostí
nijakostí
Už není ti souzeno radovat se z maličkostí
z ptáků letících po obloze s takovou lehkostí
zastínit své oči, když slunce tak jasně svítí
ochraňovat to, co oslabeno je křehkostí
bránit ty, kdo jsou ponížení neupřímnou lítostí
vykreslit barvy západu s detailní přesností
nezažít, jak krásná zář měsíce na cestu svítí
nebýt si vědom svých vlastních předností
nezažít kouzlo velkoleposti světových síní
tvého srdce se již nikdy nikdo nezhostí
když tvá duše je tak zarytá krutou hořkostí
dokud se opět neproměníš v prach a kosti