Polibek

Seděla jsem na kouzelnickém galavečeru, který mi upřímně lezl na nervy. Ne, nebylo to tím plesem, ale tím neskutečně drzým a totálně otravným chlapem, co seděl naproti mě u kulatého stolu. Byl už od pohledu znuděný k smrti, měl na obličeji stříbrnou škrabošku do půli obličeje a v ruce, kterou měl položenou na stole svíral broušenou sklenici s jantarovou Ohnivou whisky.

Byl oblečený do obleku ušitého na míru, černé barvy a blonďaté vlasy sčesané z čela. Do ucha na pravé straně mu hučel jeho ženský doprovod, ale evidentně ho vůbec nezajímalo, co mu ta žena povídá. A vůbec se mu nedivím, protože za celou dobu ještě nezavřela pusu. Musela jsem nad ní protočit oči. Nejednou.

Právě, když jsem to udělala se na mě ten chlap podíval a uchechtnul se. Uvolnil se mu obličej pod maskou, napil se a pak mu zase rysy ztvrdly. Trochu naklonil hlavu nalevo, až mi to nahnalo strach a pozoroval mě dál. Vizáž i výraz ještě šli, ale to, co vypouštěl z pusy... nejradši bych mu jednu vrazila.

Tenhle večer, tenhle sál byl nádherně vyzdobený s obrovským množství kulatých stolů, u kterých seděli stovky kouzelníků a čarodějek. Bylo to možná až přehnaně pompézní, protože šampaňské teklo proudem, dámy se předbíhaly s lichotkami nad róbami druhých, přesto je za zády pomlouvaly a páni flirtovali jako o závod, bez ohledu na své manželky nebo přítelkyně. V podstatě tahle sešlost byla k ničemu, jen čistě k pobavení, ale obsahem bylo, že každá dáma měla pořadník, ve kterém se zapsali páni, kteří vlastně za tanec zaplatili.

Ano, bylo to tak trochu přebíjení. Kdo dočůrá dál. A co si budeme povídat, tohle je na chlapech to nejlepší, protože si to nenechají utéct, kvůli svému egu a jejich galeony pomůžou. Nebyla bych tady, kdyby výtěžek těch peněz nešly na pomoc - kouzelnickému lidu a dětem, zasaženými válkou. Bohužel, ještě teď, deset let po válce se v našem světě objevovali tací, kteří neměli co do úst a živořili. A taky tací, kteří platí za tanec a hrdlem si nechávají protékat šampaňské či whisky. Jaký smutný paradox.

Seděla jsem tu jen díky tomu, že mě z práce, z Ministerstva kouzel, které to pořádá, požádali. Tohle - ten smysl, jsem neměla to srdce odmítnout, i když to byla snobárna. A pěkně velká.

"Jak se vám na Ministerstvu líbí?" položil mi otázku muž, o kterém jsem neměla páru, kdo je a seděl kousek ode mě u stolu.

"Jsem tam teprve krátce, ale je to skvělé místo a práce mě baví." přiznala jsem a plaše se usmála. Bylo milé, že se někdo zajímal a evidentně mě znali, i když já je ne. Přeci jenom je vždycky jednodušší, když si jeden člověk zapamatuje jednu tvář, než sto různých.

"A co jste dělala před tím, když tady jste týden i s cestou?" pokračoval ten arogantní chlap, který poslouchal naši konverzaci místo své partnerky. Podívala jsem se jeho směrem a cítila z něj nepřátelství.

"Dobrovolničila jsem."

"Takže žádná skutečná práce." ušklíbnul se a napil se whisky. Vážně mnou opovrhoval, i když mě neznal a nedal mi šanci mě poznat? Přimhouřila jsem oči. Mdloby na něj by byly málo.

"Ale neposlouchejte ho, zlatíčko, jistě, že je to práce. Je to šlechetnější než klasické zaměstnání, protože pomáháte společnosti a nic za to nemáte." utěšila mě starší dáma vedle muže, který se mě zeptal na Ministerstvo. Nejspíš manželka.

"Takových lidí si cením." přitakal jí manžel.

"Takoví lidé jsou většinou k ničemu." vmísil se ten otrava. Co prosím? Cítila jsem, jak mi hoří tváře, protože to ve mě vřelo vzteky a navíc mě propaloval pohledem skrze škrabošku.

"Myslím, že jsem velmi schopná, nikoliv k ničemu. Mnohé se nám s dalšími dobrovolníky povedlo. Zasloužili jsme se o..."

"Vážně?! Jak šlechetné tedy. Tak proč tolika dobrovolníků jako jste byla vy, žádá Ministerstvo o finance?"

"Protože peníze jsou zapotřebí a něco prostě nejde udělat zadarmo!"

"Jsou to vydřiduši, kterým se nechce pracovat, tak se honosně nezývají dobrovolníky a ve výsledku z poctivých lidí vysávají peníze. Ministerstvo není charita, to si zapamatujte." pokračoval v klidu. Vypadalo to, jako bych ho snad obtěžovala. Měla jsem toho dost. Stačí opravdu málo k tomu, abych po něm skočila a zaškrtila ho vlastníma rukama! Galavečer-negalavečer, společnost-nespolečnost, šaty-nešaty! S úšklebkem, který mu rozhodně nemizel z obličeje se znovu napil ze své sklenice.

"Ale to trošku už přeháníte, nemyslíte? Vzhledem k vašemu postavení a funkci, prosím, netrapte ji." zastal se mě ten starší muž a rozesmál se. Až trochu vychladnu, musím mu poděkovat. Sledovala jsem ho a jen se pousmál na muže, kterému kývnul. Naprosto dokonale falešně. Pak se podíval na mě, dopil sklenici, odložil ji na stůl a vstal od stolu. Jeho doprovod za ním nestíhal utíkat. Parchant.

Chtěla jsem se toho manželského páru zeptat, co to je za otřesného arogantního a nevychovaného chlapa, ale v tom byl vyhlášen nekončící tanec. To znamenalo, že od teď ženy tančí a tančí a mění partnery, kteří si za ně zaplatili. Dřina.

-

Na tanečním parketu jsem strávila už několik krásných, přesto dlouhých písní. Tančily se klasické tance, nic moderního. Bylo to nádherné. Ta atmosféra a i vlastně pocit, kolik mužů už mi protočilo sukni. Ale zatraceně náročné. Bolely mě nohy. Strašně. A měla jsem žízeň. Přímo obrovskou. Chtěla jsem se rychle vytratit, než si mě najde další tanečník v pořadí na mém seznamu, který byl překvapivě dlouhý.

"Kam si myslíte, že jdete?" ozvalo se mi za zády. To mě netrápilo, ale vyděsilo mě, že ten hlas se ozval tak blízko u mého ucha. Ten hlas jsem poznala. Patřil tomu protivovi. Bože.

"Jdu se občerstvit, ale po tom vám nic není!" odsekla jsem, když jsem se na něj zamračeně obrátila.

"Tak to jste na omylu. Vysolil jsem balík za to, abych si směl zatančit, takže to využiju do posledního svrčku, jasné?" vlastně mi to oznámil, než aby použil ten otazník na konci jeho věty. Popadl mě za zápěstí a přitáhl si mě do taneční pozice. Do mého nosu uhodila jeho jemná přesto kořeněná vůně a zahalilo mě jeho teplo. Proboha.

"Chováte se jako naprostý hulvát!" obvinila jsem ho a musela se krotit, abych ho neotitulovala ještě peprněji.

"Nelichoťte mi tolik." rozesmál se. Měla jsem vážně chuť mu dát pěstí!

"Nebudu a nechci s takovým člověkem tančit. Koukejte mě pustit!" snažila jsem se vykroutit, ale jeho stisk zesílil a dokonce si mě přitáhl blíž. Tak moc, až jsme byli tělo na tělo. Bylo to nepříjemné. Hodně otravné, stejně jako on. Ostatní pocity jsem se rozhodla ignorovat. Nebyly totiž správné.

"Přestaňte dělat scény. Jestliže jste byla dobrovolník, tak moc dobře si uvědomujete smysl této akce a těchto přihlouplých tanečků, za které se platí. A taky moc dobře víte, jak to je důležité a věřím, podle toho, co jsem slyšel, že uděláte mnohé proto, abyste druhým pomohla."

"Samozřejmě, udělám mnohé, ale ne všechno a vy... vy jste za hranicí všeho! Jste nevychovaný, arogantní a..." nedovolil mi dopovědět moji rozohněnou větu, protože mě v rámci tance otočil a zaklonil. Byla jsme v tak neskutečně nepřirozené pozici a měla jsem strach, že mě ten parchant jednoduše pustí a já tvrdě dopadnu na podlahu. Tuhle potupu bych už neunesla vůbec.

Zadíval se mi do očí a až teď mě skrze jeho škrabošku zasáhla síla jeho modrošedého pohledu. Jeho oči byly schované ve stínu, ale rozhodně ke mě promlouvaly. Mnoha slovy. Především těmi nelichotivými. Je to takový zmetek a oči má nádherné. Při všech svatých, tohle není spravedlivé. Rozhodně si to nezasluhoval. Náhle mě napadlo, že bych mu mohla dupnout na nohu. Anebo co víc? Vrazit mu koleno do slabin. Ano! Chtěla jsem se pomstít za ty urážky, kterými mě počastoval a vidět jeho bolestný škleb, až budu s vítězoslavným úsměvem od něj odcházet. Bože, byla to nádherná představa.

"Došla vám slova, dámo?" ušklíbnul se.

"Mohl byste mě narovnat?"

"Proč?"

"Děláte si legraci?!" téměř jsem zlostně vykřikla. Koutkem oka jsem spatřila, že tanec už dávno pokročil a nikdo, až na nás, nebyl v záklonu. Připadala jsem si jako exot!

"Hmmm..." on předstíral, že přemýšlí, proboha! Ne, já ho nenakopnu, já ho rovnou zabiju! Zatlačila jsem na něj a konečně se mohla narovnat, byť s velkou námahou z takové pozice.

"Naprosto vás nenávidím a plně doufám, že vás vidím naposledy ve svém životě. A taky doufám, že shoříte v pekle, vy... vy pitomče!" sykla jsem mu do tváře, vymanila jsem se z jeho dotyku a silou ho odstrčila. A jeho reakce? On se normálně hlasitě rozesmál. Byla jsem rudá vzteky! Mít hůlku, tak s ní rozhodně neztrácím čas čarováním, ale narvu mu ji přímo do...

"Tanec ještě neskončil." upozornil mě, když se dosmál a jeho rysy znovu za tento večer ztvrdly, přičemž mi přerušil tok myšlenek. Byl tak povýšený a nechutně arogantní. Vážně. Ho. Nenávidím. Ať je to kdo je to!

"To není můj problém!"

"Zaplatil jsem za něj a pokud za něco zaplatím, tak to taky dostanu, srozuměno?!"

"Strčte si ty svoje všemocné galeony třeba do...!" opět jsem mu nemohla z plných plic říct, to co bych ráda, protože mě přerušil tentokrát muž, který vyhlásil přestávku, aby se všichni mohli občerstvit a odpočinout si od nekonečných tanců. Díky za ty dary! Otočila jsem se na podpatku a rázným krokem směřovala pryč ze sálu. Neměla jsem na nic myšlenky. Nezajímala mě žízeň anebo utancované nohy. Potřebovala jsem se jen od tohohle ničemy dostat co nejdál. Toužila jsem jít na vzduch. Honem. Rychle. Pryč. Uklidnit se.

-

Prošla jsem přeplněným sálem i plnými chodbami, až jsem se dostala do části tohohle pompézního sídla, kde byl klid - bez živé duše a krásné hudby. A přitom jsem nebyla vůbec daleko. Přišla jsem vytočená, ale vzhledem k tomu, že na mě ta tichá mírumilovnost tohohle místa i okamžiku hned promluvila, tak jsem začala klidně dýchat, vztek opadával a tváře bledly. Bylo tu nádherně.

Stála jsem na otevřeném balkóně a hleděla do zahrady, která byla zahalená tmou. Viděla jsem jen obrysy stromů a keřů, nemohla jsem si vychutnávat rozkvetlé a jistě různobarevné květiny, ale nevadilo mi to. Foukal mírný vánek, který osvěžoval. Nebe bylo temně modro-černé osvícené stovkami hvězd. Úchvatné.

Opřela jsem se dlaněmi o zábradlí a s úsměvem - v tu chvíli vše dokonale zapomenuto - jsem se usmívala. Měla jsem dobrý pocit. Leč se to po událostech, které se staly s tím pitomcem jen těžko věří. Šlo mi o ten smysl večera, výdělek, který poputuje kouzelnickému lidu, který se vlastními silami nemůže dostat ze spárů války. Byl to skvělý nápad.

Trochu mě mrzelo, že se na tom se mnou nemohou podílet moji přátelé, kteří mi upřímně dost chyběli. Od školních dob, od dob války se toho neskutečně moc změnilo. Už nemůžeme být nerozluční - máme všichni svoje vlastní životy, práci a sny. Ačkoliv, zajímalo by mě, zda se všechny naše sny a přání jednou splní.

Já jsem si teď, ve svém věku, už jen přála najít spřízněnou duši, nějakého muže, kterého budu bezmezně milovat, za kterého se vdám, usadíme se a porodím mu několik zdravých dětí. Najít muže, kterému mohu dát všechno a získat od něj na oplátku také vše a především mu darovat svůj první polibek vůbec. Možná jsem naivní a hloupá, možná i stará, ale stále si ten svůj první šetřím. Chci ho dát někomu, kdo mi za to bude stát. A to všechno proto, že věřím. Nebo chci věřit. Doufám, že se jednou toho dne, toho okamžiku, dočkám. Bude to jistě nádherné.

Byl tu jeden muž, který se mnou sice nemohl přijít jako doprovod, ale slíbil, že se pokusí dorazit později. Dal mi naději a za to jsem byla moc ráda. Byla bych tou nejšťastnější ženou pod touhle kouzelnou oblohou. Ale vím, že jsem nedostala slib, takže stát se může cokoliv.

Zasmála jsem se nahlas. Sama sobě. Jsem vážně bláhový snílek. Sklopila jsem pohled z noční oblohy, naposledy se podívala na stíny v zahradě a otočila se. Těsně za mnou stál ten chlap ve stříbrné masce s uhrančivýma očima a nevymáchanou pusou! Pro zatraceného Merlina! Srdce mi bušilo silou i rychlostí z leknutí. Nepokouší se o mě infarkt?

"Do pr...čic! Zatraceně! Co se tu kradete jako nějaký zloděj?! Jak jste mě našel?" vypálila jsem na něj zvýšeným hlasem několik otázek a zároveň se snažila, aby se mi zklidnil dech i srdce samotné. Měla jsem sto chutí ho už vážně poslat do hajzlu!

"Zloděj?" zeptal se. Jeho hlas byl hrubý a ochraptělý. Krásný.

"Ano, zloděj!" potvrdila jsem mu.

"Co prosím?"

"Jste snad hluchý?! Možná by to potřebovalo vyměnit baterku!" odsekla jsem a poťukala si na ucho, což mělo znázorňovat místo pro naslouchátko.

"Zopakujte to!" nařídil mi panovačně.

"Jako zloděj! Zlo-děj!" kolikrát mu to budu muset ještě zopakovat? Tenhle chlap absolutně není normální. Copak mozek nechal na tanečním parketu, kde mu ho pošlapali? Jak mi pije krev! Dívala jsem se mu do tváře, jeho rysy byly tvrdé a oči přimhouřil. Vypadal velmi zle. Kdybych nebyla tak vytočená, snad bych se ho i bála. Ačkoliv to bylo nemyslitelné, udělal krok dopředu a já instinktivně couvla, jenže jsem neměla kam, těsně za mnou bylo zábradlí balkónu.

Zahalila mě znovu jeho vůně a teplo, jeho nehorázná přítomnost. Toužila jsem ho od sebe dostat, co nejdál, nejlépe na druhou stranu zeměkoule, ale než jsem stačila něco udělat, popadl mě za loket a ve vteřině se ke mě naklonil a přitiskl se svými rty na ty mé. Hned na to druhou rukou si přidržel mou tvář. Bylo to jemné, ale rozhodné. Bylo to krásné, ale ne svobodné. Cítila jsem své srdce, které se opět ozvalo. Úplně jančilo.

Jeho horké rty přelétly po mých, pootevřených - zkoumal je, ochutnával a dokonce i skousl. Uvolnil stisk na mém lokti a jeho ruka se přesunula na záda, do prohlubně, na páteř, kde mě zamrazilo. Tiše mi zasténal do úst a jako by to byl pokyn, abych mu to oplatila. A já to nevysvětlitelně udělala! Ačkoliv jsem to nestopovala, vím docela jistě, že to trvalo několik minut, než se můj chorý mozek vzpamatoval a uvědomil si, co ten chlap udělal!

Odtrhla jsem se od něj, zcela zmatená a naštvaná. Cítila jsem lehce napuchlé rty. Setřásla jsem ze sebe ty jeho hnusné pracky a přešlápla z nohy na nohu, jenže jsem je měla nejisté a noha, která měla nést plnou váhu mého těla se mi podlomila. Zareagoval rychle, popadl mě a přidržel ve své blízkosti. Nos jsem měla plný jeho vůně a tváře rudé a žhavé. Dívala jsem se na něj s výrazem překvapení a rozčarování. Zlosti.

"Vy!!!" zakřičela jsem. Vztek rostl každou vteřinou. Kéž bych ho mohla shodit z toho balkónu! Neměla jsem ponětí, co dřív, protože se mi hlavou honilo nespočet věcí. Mám se rozbrečet, vynadat mu nebo ho rovnou uškrtit a pohodit jeho mrtvolu do křoví? Stal se z něho zatracený zloděj! Jak jen mohl?! "Jak se opovažujete?!"

"Jak? Snadno." odpověděl lhostejně s lehkým úsměvem na tváři. Sundal si vzápětí svou škrabošku a já tomu zmetkovi mohla poprvé pohlédnout do obličeje. Až na to, že byl nevychovaný buran, byl opravdu moc přitažlivý. Hezky řezané byť lehce kulaté rysy, úchvatné oči a blonďaté vlasy. Ten muž byl krásný a jistě si toho byl vědom, protože jeho ego se nevešlo ani do tohohle domu! "Doufal jsem, že jste chytrá."

"Cože?! Vy jeden nevychovanče!" pěnila jsem dál.

"Chytrá žena by se zeptala proč." odpověděl a nadzvedl koutek úst do úsměvného šklebu.

"Takže proč jste to udělal?!" vyštěkla jsem.

"Protože jednoduše můžu. Protože jste mě označila za zloděje a v tom případě jsem musel něco ukrást. Protože vám nemusím nic vysvětlovat." oznámil, znovu se ušklíbnul, i když k očím se mu to nedostalo, pustil mě, otočil se na patě a vydal se z balkónu chodbou dál do domu. Pryč. Dívala jsem se za ním a sledovala jak se k němu přidala jeho odnikud zhmotněná partnerka, která s ním seděla u stolu a snažila se mu vyhučet díru do hlavy. Naklonil se k ní, něco jí řekl a ona se zasmála. Pevně jsem doufala, že ten smích nebyl na moji adresu. Nerada bych spáchala dvojnásobnou vraždu!

Rty mě brněly. Pomalu mi to všechno docházelo. Pokud mě neskolí infarkt teď, tak už nikdy. Navíc jsem dostala tik do oka. Začínající mrtvice? Klid! Musím se uklidnit. Musím dýchat. Musím odsud vypadnout.

On mi ukradl můj první polibek!

Polibek, který měl patřit muži mého života a ne tomuhle arogantnímu pitomci!

-

Dostala jsem se do haly jako v mlze, kde jsem popadla svůj plášť, který jsem si jen přehodila přes ramena. Měla jsem namířeno domů. Tenhle příšerný a absolutně nesnesitelný večer pro mě umřel. Bohužel.

"Snad neodcházíte? Placené tance přeci za chvíli budou pokračovat." ozval se ženský hlas. Když jsem se podívala na tu starší ženu, zjistila jsem, že to je ta, která se mnou seděla u stolu, prohodila se mnou pár slov společně s jejím manželem a vlastně se mě před tím parchantem zastali.

"Neudělalo se mi dobře. Omlouvám se, kdyby to nebylo nutné, věřte, že bych neodcházela. Cíl této akce je pro mě důležitý." přiznala jsem.

"Ó, to mě mrzí, tak snad vám bude jen a jen lépe."

"Děkuji vám."

"Nemáte za co, drahoušku. Příjemný večer." popřála mi, otočila se a já sledovala jak odchází do sálu.

"Počkejte, prosím!" vykřikla jsem za ní. Potřebovala jsem ještě jednu věc. Informaci. Zastavila a otočila se s pozdviženým obočím, které měla až do půli čela.

"Ano?" vyzvala mě. Bojovala jsem sama se sebou. Chtěla jsem to vědět a zároveň jsem toužila jenom zapomenout. Vrátit čas. Nikdy sem nepřijít. Všechno změnit. Ublížit mu.

"Mohla byste mi prosím prozradit, kdo byl ten muž, který seděl s námi u stolu a který se nechoval úplně..."

"Počkejte, drahoušku, vy mi chcete říct, že... Vy nevíte, kdo je ten vysoký štíhlý muž, se stříbrnou maskou, uhrančivýma očima a blonďatými vlasy? Ten co... Ach, u Merlina!" dívala se na mě s otevřenou pusou, jako kdybych spadla z jiné planety. Kdybych to věděla, tak bych se tě neptala, ty rašple stará! Už jsem zase nabírala, a to nebylo v pořádku. Musela jsem se držet a především si nevylévat vztek na této dámě, když zcela očividně patřil pouze tomu floutkovi!

"Kdo to je?!" položila jsem jí otázku znovu, aby si uvědomila, že to skutečně myslím vážně.

"Ach dítě... Ten muž má vysoké postavení a funkci, jak řekl můj muž u stolu. Je to samotný Ministr kouzel! Draco Malfoy, osobně." řekla jemně, snad aby mě nevyděsila. Jenže já si v ten okamžik připadala, jako když mi spadly hračky do kanálu. Bezmocná. Na pokraji zhroucení a slzavého údolí.

Vysvětlovalo by mnohé, proč jsem ho neznala. Ale teď, když jsem měla tu čest... Zakroutila bych mu krkem! Bylo by moc zlé spáchat atentát na státníka a riskovat Azkaban?

Ačkoliv to bylo neslušné, jenže jsem byla v pořádném šoku, tak jsem pořádně ani nevnímala, že jsem se beze slova od té ženy odvrátila a prošla halou ven ze dveří tohohle sídla. Pryč.

Byl drzý, urážel mě, choval se jako neandrtálec, povyšoval se, vysmíval se mi. Prostě... byl to jednoduše pěknej debil! A on to je zatraceně samotný Ministr kouzel?! Cože?!

Ehm...pff...!!!

Ten hajzl.

Ukradl mi polibek.