Slzy se objevily stejně náhle jako letní bouřka. Popelavě bledá tvář a v ní dvě jiskry plné výčitek. Koutky směřující dolů ke shrbeným ramenům.
Neočekávala špatné zprávy, ne ve chvíli, kdy se její život měl konečně obrátit k lepšímu. Místo toho se jí nad hlavou objevila temná mračna plná hrozeb.
Doufala v povýšení, ale místo toho ji čekalo přeřazení na jinou pobočku. Nepříslušelo mi ji utěšovat, a tak z mých úst slyšela pouze chladné rozloučení. Na pocitech nezáleželo. I já si podobnou situací prošel, avšak za zcela jiných okolností.
Později, když jsem mířil parkem ke své oblíbené kavárně, abych zahnal chmurné myšlenky na minulost, mě přeci jen dostihla lítost. Situace té ženy byla v daný okamžik opravdu tragická.
A tak jsem k rušné ulici s vůní čerstvě namleté kávy ani nedošel. Lavička pod barevnými korunami stromů se stala útočištěm, k němuž mě to v okamžiku náhlé slabosti táhlo.
Rozjímat uprostřed ničeho, vnímat jen zvuky ševelících listů a švitoření drobných opeřenců, aniž by mě rušil lidský spěch, to klidnilo mou duši a uspávalo smutek.
Půl hodiny, možná déle, jsem seděl se zavřenýma očima, přemítaje nad mnoha okamžiky minulého života. Teprve poté se mi podařilo je uzamknout zpět do té zakázané truhlice, nacházející se hluboko v mém nitru; a pohlédnout na barevnou nádheru, kterou dokázal nabídnout jen podzim.
Jak ironické – i já prožíval podzim, podzim života, po němž následovala jen dlouhá studená zima... a na jejím konci číhaly ledové pařáty slibující poslední výdech.
Zvuk ticha byl věrným společníkem, dokázal mě oprostit od zbytečných myšlenek a zbavit obav z věcí budoucích. A stejně tak mi umožňoval vnímat krásy skryté zraku jiných lidí. Lidí, kteří příliš rádi naslouchali zvukům světa.
Přede mnou byl opět ten chlapec. Chlapec v klobouku. Stál jen pár kroků vzdálený a hleděl na mě. Díval se mi přímo do duše.