Mels ani nedutala, když se dívala do těch tak známých očí, které hrály tou nejjasnější zelenou barvou, jak jste kdy měli možnost u očí vidět. Jako byste vzali kus trávy a ten obmotali okolo panenky. Zelená byla sem tam proříznuta jemným zlatým proužkem, který celý dojem jen zjemnil. Mels došel dech.
Muž si ji se zájmem prohlížel. To, že byli všichni nějakou chvilku zticha asi nikomu zvláštní nepřišlo, ale naštěstí se včas vzpamatovala a začala vnímat i jeho obličej, nejen jeho oči. Když zkoumala jeho rysy, které jí také docela vyvedly z míry.
Byl poměrně mladý. Tmavé, téměř až havraní vlasy, zlehka lemovaly jeho obličej. Měl je trochu delší, ale nijak extrémně. Vysoké lícní kosti vzbuzovali dojem, že je dotyčný starší, ale víc jak pětadvacet by mu netipovala. Tmavé a výrazné obočí ještě více zvýraznilo ony jedinečné oči. Plné rty se zkroutily do posměšného úšklebku a v tu chvíli jako by do ní někdo střelil.
"Čekala jsem Pána Zla a né nějakou náhradu," řekla s ledovým klidem. Jeho rty se roztáhly ještě více a Mels měla pocit, že se zbláznil. Nenápadně se otočila na Severuse, ale ten nijak nereagoval. Naopak se sebral a odešel ke stolu k nějaké ženě, kterou neznala.
"Být tebou bych si dával pozor na pusu nebo to s tebou špatně skončí květinko," řekl příjemně hlubším hlasem. Ten člověk vypadal jako predátor. Ona ale nebyla žádná kořist. I když vzbuzoval dojem sympatického mladíka, Mels viděla tu jiskru v jeho očích. Nebyla to jiskra života, kterou tak dobře znala, ale jiskra krutosti, která byla ostrá jako kudla.
"Bohové to je přístup," řekla jedovatě a nebrala si žádné servítky, "tak zaprvé mi vyhrožujete, když řeknu holý fakt. Ten kdo to pořádá tu není a basta. Zadruhé jste se mi ani nepředstavil a už piskujete a za třetí mi tykáte, tomu teda říkám úroveň." Dotyčný si ji spokojeně prohlížel.
"Dokonalá," vydechl a zvedl se ze svého místa. Vysoká, atletická postava perfektně pasovala k té tvářičce. Překonal ten malý rozestup mezi nimi a chytil její ruku do té jeho. Jemně si ji zvedl a věnoval jí na ni drobný polibek.
"To skutečně musím začít?" zeptala se a se zatajeným dechem ho sledovala. Věnoval jí pokřivený, charismatický úsměv, který by kdekoho položil do kolen.
"Ale drahá, tvé jméno už znám. Tvůj vzkaz odvedl dobrou práci, jsme zaujati. Každopádně mi omluv mé způsoby," pronesl nonšalantně. "Jmenuji se Sebastian. Sebastian Raddle."
Mels chtěla vyvalit oči. Skutečně vyvalit, ale nemohla. Musela vynaložit veškerou vnitřní sílu a uchovat si ledabylou masku. Je to syn Voldemorta. A jmenuje se Sebastian. Bohové. Vše do sebe zapadá. Nikdo nevěděl jak je možné, že temná strana tak sílí a tady je odpověď. Vzhledem k jeho věku se ale Mels divila, že nějaké problémy nenastaly už dřív.
Jeho zplození navíc taky nemohlo jít úplně přírodní silou. S ohledem na to, že sám Voldemort nebyl nijak extra mocný, spíše nadprůměrný kouzelník, dokud se díky viteálům nestal prakticky nezničitelný, v tom musela být pěkně černá magie. Vzhledem k jeho podobě to ale rozhodně byl zmijozelův potomek.
"Mels Werner," usekla a věnovala mu kousavý pohled. "Předpokládám tedy správně, že se Pán Zla nemohl dostavit a pověřil svého syna, aby ho zastoupil," pronesla, přičemž u toho slova syn jemně zvedla hlas, aby tím položila otázku, která jí byla potvrzena pobaveným přikývnutím.
"Ryzí dedukce, jaká nádhera, Mels. Teda pokud ti tak můžu říkat. Myslím, že věkově jsme si velmi podobní. A nebude to jen věk, v čem se budeme shodovat," mrkl na ni. Mels se chtěla otřást, ale nijak nedovolila svému tělu navenek reagovat.
"Ano, myslím, že velký rozdíl mezi námi není," přikývla a věnovala mu slabý úsměv, kterým propustila ven trochu divokosti. Divili byste se, jak to zabralo.
"Imponovalo mi, jak jsi bravurně zvládla cestu sem. Vykazuje to mnoho o tvé magickém potenciálu. Tedy, ne že by to co jsi předvedla v Downies nebudilo už tak velký dojem. Otec byl sice zprvu velmi rozčílen, ale já jsem si o tobě něco zjistil. Velice zvláštní, že někdo tak mocný vyrůstal v mudlovské rodině. Navíc máš velice specifické schopnosti. Řekni, zajímala ses o svoje kořeny?" zeptal se a v očích se mu prohnal záblesk zvědavosti.
"Podle některých zdroj moje schopnosti silně připomínají něco, co se praktikovalo u kmenů v severní Evropě. Bohužel to očividně byli pěkní tajnůstkáři, protože toho o nich moc nevíme. Vlastně .. vůbec nic," pronesla kysele a sledovala jeho reakci. Velice pozorně ji sledoval a nakonec jí položil otázku, kterou celo dobu čekala.
"Ze začátku to podle mě nevypadalo, že by ti naše myšlenky byly nějak příjemné. Udělala sis přátele z našich nepřátel. Očividně si ale změnila názor, proč?" V ten okamžik to Mels cítila. Malý proužek moci o velikosti kapky nenápadně proklouzl nehlídaným místem do její mysli. No do hajzlu.
Byla to nitka moci, která v její hlavě explodovala. Udržet neutrální výraz se jí podařilo hodně těžko, ale zvládla to. Když odpovídala, měla hrozný problém se soustředit. Doufala v pomoc, která nemohla dorazit. Jako by jí hlavou prolítl slušně mířený střep. Bohové.
"Nebudu tu říkat jak jsem si v temnotě libovala od začátku, tak to skutečně není," řekla a přitom doufala, že se jí nijak neklepe hlas. Snažila se ten tlak ze své mysli, tedy z té záložní, odstranit. Bohužel to šlo pomaleji, než by si představovala. Fakt je, že ještě zdaleka neměla celou svojí sílu. Značná část jí ještě chyběla.
"Už víte, že jsem vyrůstala u mudlů. To, že mě nijak v lásce neměli mě sice trápilo, ale rozhodně jsem je kvůli tomu nezačala nenávidět. Když jsem začala studovat se svojí tetou, hodně jsem plavala ve všem. Teta ale měla jasno. Nevím nic o jejím původu, ale její muž a syn byli zabiti mudly. Nehoda, ale jí to zničilo život a vinila je. Nenáviděla je. Proto se mi neozvala od mého přijetí do Nebelvíru. Každopádně ze začátku se mi líbilo v přítomnosti lidí na škole, na mé koleji," odmlčela se a muž ji pozorně sledoval. Bolest v hlavě pomalu ustupovala, ale Mels byla hodně oslabená.
"Co se změnilo?" zeptal se se zájmem, který Mels nečekala. Trochu jí to .. potěšilo. Bylo to strašidelné.
"Jejich vize je pošetilá," řekla prostě. Muž zvedl obočí a to ji donutilo to trochu rozvést. "Chtějí vás zničit, aby byl svět lepší místo, chtějí vymýtit násilí, ale to je nemožné. Zlí lidé se rodí dnes a denně a také stále budou. A když už mají možnost, šanci, aby vás porazili vzdají se jí, protože to zahrnuje něco nemorálního. Ať už je to obětování něčeho nebo někoho, či černá magie, která by je pravděpodobně sežrala, protože nemají dostatečně silnou vůli. Jednoduše to nikam nevede a já bych chtěla být na straně někoho, kdo tu vizi má a nebojí se jí zprostředkovat," zakončila svůj velice dlouhý proslov. Sebastian vypadal spokojeně.
"Má moc by neměla být využita jen tak pro nic za nic," dodala ještě a čekala na reakci. Chvíli bylo tich, kterým se prolínala hudba a sem tam nějaký ten rozhovor.
"Trochu mi to připomíná Severuse," podotkl muž a zadíval se jí zpříma do očí. "Takže se do mých služeb hlásí elementární mág se zatraceně silnou nitroobranou a silným magickým jádrem," zkonstatoval to, co bylo očividné.
"Lézt někomu do hlavy je neslušné," podotkla a oklepala se, když konečně vypadl. Bohové díky za její falešnou mysl, protože jinak by byla pěkně v háji.
"Tomu rozumím, ale musíš pochopit, že ti nemůžu jen otevřít dveře a vyslepičit všechna tajemství," zasmál se, až z toho Mels vyskočila husí kůže.
"Řekl si do tvých služeb, ne do našich," podotkla a doufala v nějakou rozumnou odpověď. Usmál se na ni a pokynul, aby se k němu připojila na cestě podél sálu.
"Můj otec má poněkud menší cíle než já a je si toho vědom. Řekněme, že zplodil silnějšího potomka, než původně čekal. Nijak mu to ale nevadí, ba naopak. Ví, že když se něco podělá u něj, já se zvládnu postarat o naše následovatele a naši vizi," řekl a jeho oči, jakoby v tu chvíli zaslepila nějaká mlha představ. Šílené. Mels si neuměla představit, v čem vyrůstal, ale nic pěkného to asi být nemohlo.
"Ano, o lidi v sále se staráš skutečně vzorně," sdělila mu spíš kousavě, ale očividně mu to nijak nevadilo.
"Vše je jen o tvrdé práci má drahá, mám léta praxe," usmál se divoce. Nechtěla vědět, jak ta jeho praxe vypadala a kolik lidí to stálo zdravý rozum, přičemž on se nepočítá. Mels se ani nenadála a stáli u dveří, které vedli ven a u nich už stál Severus.
"Určitě se brzy uvidíme. Vzkaz ti pošlu po Severusovi," pronesl a podíval se mu do očí. Jako by mezi nimi proběhl krátký, tichý rozhovor. Po tom se otočil k ní a věnoval jí úsměv, který ukázal perfektně rovné zuby.
"Brzy na shledanou, Mels," protáhl její jméno a naklonil hlavu na stranu jako divoké zvíře pozorující kořist. "Mimochodem, vypadáš úchvatně," dodal zlehka a začal se vracet zpět ke svému místu.
"Na viděnou," hlesla Mels a nechala se Severusem odvést pryč z toho dusného prostředí.
---
Severus se probral až za bariérou, která na Mels nijak neútočila, naopak ji velmi zvědavě zkoumala. Když se na ni zadíval, sprostě zaklel a okamžitě ji přenesl rovnou k pozemkům hradu. Mels nic nenamítala a rozešla se v tichosti za ním. Cesta uběhla neuvěřitelně rychle a ani se nenadáli a už vycházeli schody nahoru do ředitelny.
Brumbála očividně velmi zaskočilo to, že přišli cestou, kterou je nečekal, ale nic nenamítal. Pokynul k židlím a vyčkával, až se někdo z nich ujme slova. Ani jeden se k tomu příliš neměl.
"Neměla tam chodit," začal zničehonic Severus. Mels se na něj vzdorně podívala.
"Právě naopak," oponovala, "díky bohům že jsem tam šla, protože jsem pravděpodobně jediná, kdo se odtamtud vrátí s kompletním vzpomínkovým blokem," řekla pevně a jako důkaz mu věnovala silný pohled. Severus se vztekle podíval jinam, ale Mels věděla, že jí to později vyčte. Brumbál jí věnoval naléhavý pohled a tak spustila.
"On má syna," hlesla a ředitel přesměroval svůj pohled na bradavické pozemky.
"Jmenuje se Sebastian Raddle a je ... mocný. Až příliš na čaroděje. Viděla bych v tom pěkně odpornou černou magii," zkonstatovala a sledovala reakci. Severus zíral do stolu a Brumbálův pohled se stočil zpět na ni. Jeho význam neuměla pojmenovat, ale velmi dobře znala ten svíravý pocit, který ho doprovázel.
"Řekněte mi všechno," vyzval ji a ona tak udělala. Od bariéry až po strašidelný slib brzkého setkání. Dopodrobna popsala veškerý projev jeho síly, jeho chování a vliv na okolní osoby. Poté svou velmi zamlženou a zkreslenou verzi řekl Severus. Ředitel jen v tichosti přikyvoval, maximálně se zeptal na nějaký malý detail. Když skončili, jen si povzdechl a na čele mu vyskočila malinká vráska.
"A v porovnání s vámi?" zeptal se opatrně. "Jak je mocný v porovnání s vámi nebo se mnou?" dodal. Mels musela hodně přemýšlet. Samozřejmě ho během jejich pobytu tam podrobně prozkoumala, ale bylo to velmi zvláštní.
"Jak je mocný v porovnání s vámi nemůžu říci, protože by to nebylo objektivní. Co se týče magického potenciálu, tak ten máte větší, ale on ho má podle mě více rozvinutý, což ho činí silnějším. Není to ale přirozené, je to spíš nějaký následek černé magie a tudíž je to méně stabilní magie než ta vaše, což je zase nevýhoda. Kdybych měla ale zhodnotit, kdo z vás dvou vyhraje v kouzelnickém souboji, nedávala bych vám příliš šancí," řekla klidně, i když se tak úplně necítila. Ředitel ji beze slov pobídl, aby pokračovala.
"Momentálně bych řekla, že by jsme byli velmi vyrovnaní. Pravděpodobně by mě i porazil," dodala, protože uvnitř věděla, že je to pravda. Ředitel na chvíli zavřel oči, ale když je znova otevřel, jejich pomněnková barva jakoby zbledla.
"Jak mám to momentálně chápat?" Nevinná otázka, ale Mels se nad ní trochu zarazila. Jak jim to má bohové vysvětlit.
"Jako že si ho snad budu za nějakou dobu schopná podat," odvětila a ředitel jí věnoval zmatený pohled. Jelikož ale nikdo nic nedodal, Mels se zeptala, jestli nemůže odejít. Ředitel ji propustil, ale prý by ještě rád uspořádal schůzi, kde by shrnuli jejich situaci. Mels s radostí souhlasila a vypadla jak nejrychleji mohla. Potřebovala ještě někam zajít.
Proto téměř sprintovala do sedmého patra a když tam dorazila, měla na krajíčku. Nervózně přešla před stěnou a když se jí nabídly dveře, vletěla do nich. Salazar na ni překvapeně pohlédl a když ji viděl, zarazil se. Mels se zhroutila na pohovku, která v té místnosti byla, stejně jako falešné okno s výhledem na krajinu plnou kopců. Netrvalo dlouho a první slza si našla cestu na svět. Její přítel mlčel a nechal ji prolomit to ticho jak první.
"Sale, on se jmenuje Sebastian a ... a má tvoje oči," zašeptala do ticha a nechala volný průchod dalším slzám.
---
Příjemný letní večer všem! 🌼
Děkuji za vaši trpělivost a za odměnu je tu kapitola o více něž dvou tisících slovech, tak snad jste si ji užili!😍
Děkuji vám za nádherné ohlasy, jsem hrozně nadšená a mám z těch komentářů a votes obrovitánskou radost!❤❤
Další kapitolu vidím na příští pondělí, nemělo by být žádné zpoždění, takže přeji krásný zbytek týdne a užívejte krásného počasí.🌄 Vaše 🌹
Lilly ❤