A/N: Ahoj, dalmatínci =) moc se omlouvám, že jsem byla v tahu, ale to víte, je v tahu inspirace, tak jsem jí byla venku hledat =D ale nebojte už jsem jí zase dovedla pěkně domů kam patří =) takže snad se bude líbit a Přeji Pěkné Počtení =)
Harry:
Zvednul jsem ruku a zaklepal na dveře z tmavého dřeva. Když se nic zevnitř neozývalo, začal jsem zvažovat možný útěk, ale než jsem stihnul domyslet, slyšet jsem kroky. Dveře se s malým zavrzáním otevřeli a v nich stál Louis vysmátý jako snad vždy. Beze slova mě pozval dál. Dům byl nějak podezřele tichý a tak mi to nedalo se zeptat.
„Jsi doma sám? Nebo se mi to velké ticho jen zdá?“
„Nezdá. Chtěl jsem si pustit nějakou hudbu, ale nemohl jsem se rozhodnout co a pak si přišel a já musel odpovědět,“ usmál se na mě. „Jo a jsem tu sami. Máma vzala sestry na návštěvu k tetě,“ polknul jsem a nervózně se na něj usmál.
„Neboj, nekoušu,“ Odpověděl na mou reakci.
„O to se nebojím. Spíš jestli si to celé jen neplánoval, aby ses nějak tomu učení vyhnul,“ zasmál jsem se. Jistě že se chce vyhnout učení, co jiného.
„Ale! Máš mě. Opravdu se chci učení vyhnout,“ šibalsky se na mě usmál a první, co mě napadlo, bylo, že flirtuje, ale to by přece se mnou neudělal. Pak už se jen otočil a po schodech si to namířil nahoru. Poslušně jsem ho následoval a poslušně jsem se taky snažil nekoukat mu na zadek. Ale když on s ním tak houpal. Jako by mi ho úplně vystavoval.
Dovedl mě až do svého pokoje. Opravdu to tam vypadalo, jako že se nedávno nastěhovali. Nějaké věci měl ještě v krabicích, ale asi taky kvůli tomu malování. A barvy na zmíněnou akci, si stály v rohu místnosti i s ostatním náčiním. Louis došel k posteli, sednu si na ní a poplácal místo hned vedle sebe. Já kouknul na něj, pak na to místo. Šel jsem za ním, ale sednu si raději dál. Ani jsem se nekoukl na jeho výraz a hned začal vytahovat učebnice a nějaká cvičení.
„Vážně sis myslel, že budeme učit?“ řekl trochu překvapeně, trochu pobaveně. Já na něj jen překvapeně vzhlédl.
„Ale říkal jsi, že ti nejde-„
„Nejde,“ zasmál se. „Měl jsem nejlepší průměr na minulé škole. Jak jinak si myslíš, že bych mámu přesvědčil k tomuhle?“ ukázal na svoje potetované ruce a usmál se.
„Ale co tedy budeme dělat?“ zeptal jsem se nejistě.
„No… možná to bude znít divně, ale chtěl jsem se třeba kouknout na film a tak, víš? Jako to s kamarády dělám, flákat se a užívat volna. A tak mě už jednou vrtalo hlavou, jak bys asi vypadal v jiném stylu,“ řekl, vstal a šel k malé místnustce na oblečení, kde bylo asi nejvíc krabic.
„Stylu? Jak to myslíš?“ zeptal jsem se a sotva jsem to dořekl, tak mi na obličeji přistál nějaký kus oblečení.
„Tohle by ti mohlo být. Ještě ti najdu nějaké kalhoty…“ řekl a už se šel znovu hrabat v krabicích.
„Lou přestaň,“ zastavil jsem ho. „Chceš mě vidět v jiném stylu? Můžeme se projít k nám domů a já si tam vezmu jiné oblečení. Ale jen jestli bys chtěl,“ koukal na mě celkem váhavě a s pochybami, ale kývnul mi na to.
Louis:
Harry mě vzal na procházku. Sice to bylo tak patnáct minut, ale i tak nevěřím, že doma má něco jako mám třeba já, takže to beru vážně jako jen procházku. Po té čtvrt hodině jsem stále šli a domy kolem nás se jen a jen zvětšovali. Jako slyšel jsem že to tu sice není jako Londýn, ale že hodně bohatí lidé tu žijí taky.
„Harry, jdeme správně? Tady jsou přece jen ty obří sídla,“ řekl jsem, ale on mě beze slova vedl dál. Po dalších deseti minutách už jsme se prý blížily k cíly. Koukal jsem kolem a hledal, kam by se do téhle ulice, dal vmáčknout nějaký hezký menší domek, který by se mi k Harrymu hodil. Hledal jsem dokud jsme se nezastavili před velikou bílou bránou. Za ní jsem viděl jen cestu a nějakou zeleň. Harry vytáhnul z tašky klíče a menším vchodem vedle vešel. Podržel mi dveře a počkal, až budu uvnitř.
„Ty bydlíš tady?!“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Jo,“ odpověděl stroze.
„Ale jestli bydlíš tady, tak to by si mohl jezdit autem. Ke mně, do školy. Ty nechceš, aby to někdo věděl?“
„To ani ne. Nikoho to spíš ani nezajímá. A autem nejezdím, protože se rád projdu,“ usmál se na mě a vedl mě to silnici dál na pozemek. Šli jsme jen chvíli a za velkými stromy se vynořil obrovský dům. No dobře, přeháním, ale byl veliký.
„Kolik vás tam žije? Jen mě to zajímá, protože tam by se vešlo lidí,“ zasmál jsem se na odlehčení atmosféry. On se pro sebe usmál.
Došli jsme až ke vchodu a už se otevírali dveře a v nich stál nějaký sluha.
„Mladý pane Stylesi? To už jste zpět? Matka vás očekávala až zítra,“ řekl takovým tím typickým tónem. Byl straší a stá rovně jako pravítko. „Aha, přivedl jste si společnost. Bude si Mladý pán přát něco k pití, pro sebe a svou společnost?“ zeptal se s úsměvem, když si mě prohlédl. Harry se na mě otočil a já jen pokrčil rameny.
„Přinesl by si mi do pokoje prosím nějaký džus? Pro oba.“
„Jistě,“ řekl a odešel.
Harry hned pokračoval dál do domu. Vyšli jsme po velkém schodišti, prošly delší chodbou, na jejímž konci jsme vystoupali ještě do jednoho schodiště ale mnohem menšího a točitého. Pak už následovali jen jedny dveře. vešli jsme i do nich a hned se nám ukázal pokoj s velkou postelí, celý prosvícený a až na černý klavír v rohu místnosti u prosklené stěny, uklizeně prázdný. Ještě pod jedním oknem jsem si potom všimnul psacího stolu se židlí. Všude kolem na poličkách byly různé knihy a to byl Harry, kterého jsem si představoval. Kouknul jsem se i kolem sebe a viděl, že hned vedle dveří je velká skříň ve které musí být snad všechen obsah pokoje, protože to tu má vážně nějaké prázdné.
„Můj pokoj je oproti tvému skladiště,“ zasmál jsem se.
„Všechno oblečení a věci mám v téhle skříni a není to tu tak hrozné. Byla to půda a může to být nanejvýš třikrát tvůj pokoj. A tvůj je docela malý.“
„Ale útulný.“
„To nepopírám,“ usmáli jsme se na sebe.
„Tak se běž převléct,“ popoháněl jsem ho.
Šel jsem si sednout na postel a předstíral, že ho nepozoruji, jak se převléká. I když už jsem ho viděl, pořád to byl pěkný pohled. Ale jak jsem sledoval jeho ani jsem si nevšiml, co si obléká. Pak už jsem se ani nemohl mrknout, protože se mi schoval za dveře skříně. O to to byl větší šok, když zpoza té věci vylezl. Úžasem jsem si stoupnul. Měl na sobě jen černé úzké kalhoty, šedé tričko a tmavě červenou košili s vyhrnutým rukávem, ale vypadal božsky. A jak jsem ho přejížděl pohledem, tak jsem si všimnul, že nemá brýle. Už jsem si začínal myslet, že si je za chvíli nandá, když si je šel odložit do místnosti vedle té skříně. Nejspíše to byla koupelna. Pak se vrátil a ze své tašky začal vyndávat věci na stůl, nejčastěji knihy.
„Ty nepotřebuješ brýle? Nebo máš kontaktní čočky?“ zeptal jsem se, zatímco jsem se nehnul z místa.
„Nemám čočky a brýle nepotřebuju. Zrak mám v naprostém pořádku. To Zayn. Prohrál jsem sázku, a proto jsem musel do školy nosit pět let brýle.“
„A co to bylo?“ zeptal jsem se. Očividně bude Harry muž slova.
„Už se o to nemusíš starat. Pět let skončí možná za dva týdny.“
„Vážně?“ zamyslel jsem se nahlas.
Když si sbalil své věci, přešel ke mně a s úsměvem mě vyvedl z domu. Po cestě jsme si nijak zvlášť nepovídali. Trapné ticho ale nebylo. Také jsem se mu přiznal, že jsem se se Zaynem domluvil, a že mé známky jsou v naprostém pořádku. Stejně se strachoval a ptal, jestli opravdu nějakou, a to jakoukoliv, pomoc nepotřebuji. Je to takový sladký koláček! Ale asi těžko jsem mu mohl říct, čím by mi určitě pomohl. Došli jsme tímhle tempem zpět k nám domů a hned si pustili film v obýváku. Vzal jsem nějaké čipsy, čokoládu, Harryho a uvelebil se na gauči. Pěkně jak to má být. Harry nejdřív seděl slušně, ale když už jsem do něj potřetí rýpnul, že jsme sami, tak si alespoň vyložil nohy na stůl. Já se roztáhnul víc a opřel o něj. O jeho krásné rameno. O jeho svalnatou ruku. Měl jsem chuť sáhnout mu na hrudník a v téhle pozici umřít. On se na mě hned kouknul dolů.
„No co? Mám rád své pohodlí,“ odpověděl jsem mu a šibalsky se na něj usmál. To vzal a věnoval se dál začínajícímu filmu.
V duchu jsem si přál, aby to jen tak nevzal. Možná jsem chtěl, aby se začervenal. Nebo aby se co já vím, třeba naklonil ke mně a ty svoje krásné rty přitiskl na moje. Chtěl jsem nějakou reakci. Ale nemohl jsem se na něj zlobit. Nechal mě ať se o něj opřu a udělám si pohodlí. Pomalu, jak šel film, jsem jaksi sklouzával víc a víc. Ani jsem se nesnažil zvednout, protože jsem si to snad ani nevšiml a pořád se mi leželo pohodlně. On si také nestěžoval. Skončil jsem až skoro hlavou v jeho klíně, když se film chýlil ke konci.
„Můžu se u vás osprchovat? Když už nemám školní oblečení, tak abych už taky nemusel mít školní účes,“ zasmál se, když naskočili titulky. Já se v mžiku zvednul z lehu do sedu.
„Jistě. Můžeš jít hned, já to tu zatím poklidím. Dveře vlevo od mého pokoje.“
Harry vstal a odešel, zatímco já tam seděl omráčený pomyšlením, na jeho přírodní vlasy. Barvu znám, ale nevím, jestli jsou rovné, kudrnaté, dlouhé nebo kratší. Mysl mi ani nechtěla říct, co si sama myslí. Začal jsem rychlostí blesku sklízet a pak jsem vystartoval do svého pokoje se převléct do nočního. Pak už jsem jen seděl na posteli a čekal, až ten bůh vejde do dveří a dozvím se o něm něco nového. Slyšel jsem klapnout dveře a celý jsem ztuhnul. Ani jsem se nesnažil nezírat na dveře. když přišel trochu nad mým náhlím pohledem cuknul.
„Vše ok?“ zeptal jsem se tiše, zatímco jsem si prohlížel jeho vlhké vlasy, které mu jemně padaly do tváře. Kudrnaté. Kudrnaté a delší. Líbí se mi víc, než jak si je upravuje běžně.
On se na mě jen nervózně usmál. „Jo, díky za sprchu.“
Já ti děkuju za ten výhled, pomyslel jsem si a sledoval, jak si lehá na zem na připravenou matraci. V jeho krocích jsem ho následoval.
„Zítra přijde ráno Zayn,“ konstatoval jen tak do ticha místnosti.
„Tak to, abychom se na to pořádně vyspali,“ zavtipkoval jsem a oba jsme se jemně zasmáli do ticha noci.
„Dobrou noc… Lou,“ usmál se na mě Harry.
„Dobrou,“ s opětovným úsměvem jsem zhasnul.
Lehnul jsem si a musel stále myslet, že ten milý a krásný kluk leží asi jen půl metru ode mě. Teď jediné k čemu jsem se modlil, bylo, abych neměl další řekněme více vzrušující sen a nemluvil ze spaní.