Seděla jsem vedle něj a držela jsem ho za ruku. Projížděla jsem ho pohledem, vždy jsem se zastavila u každá modřiny a nejvíc jsem se zastavovala u toho stehu.
Byla obrovská pravděpodobnost, že to bylo od nože.
Bodli ho snad?
Vztek, hněv a smutek. Tohle všechno se ve mně míchalo.
Byla to obyčejná pěst - Rickovi se udělal monokl, ale Finn skončil takhle. Jak jinak tohle mám ještě vysvětlit? Kromě toho, že to bylo neférový. Prostě moje extrémní smůla, co se týče kluků.
Pustila jsem Finnovu ruku a složila hlavu do dlaní. Rozbrečela jsem se. Víc než u Ricka a Evana. Bylo mi z Ricka zle a litovala jsem Finna. Šíleně jsem ho litovala. A ještě víc mě hlodal pocit viny.
Někdo mi utřel ty slzy. Nebyl to můj hřbet ruky. Byl to Finn, kdo mi utřel ty slzy.
„Ty-ty jsi vzhůru." vydechla jsem.
„Už nejmíň 10 minut." zachraptěl.
„Řekneš mi co se stalo?"
„Chceš to vědět teď?"
Přikývla jsem.
„Fajn." Vzdychl „Tři kluci včetně Ricka, nějak jsme se všichni čtyři dostali na chodbu. Nejdřív to bylo jenom mezi mnou a Rickem. Schválně mě Rick vyprovokoval..."
„Jak?"
„řekl, že jsi děvka, že ta pěst neměla ani pořádný důvod." Jeho ruka se sevřela v pěst a jasně jsem viděla, jak mu zbělily klouby.
„Tak jsem mu vrazil do brady. Tamti dva mě podrželi každý z jedný strany a nechali mě napospas Rickovi..." Nedořekl mi, co přesně mu rick udělal, tak jsem se odhodlala k tomu, se ho zeptat sama.
„A ta zašitá rána tady?" Ukazováčkem jsem poukázala na ten steh.
Svraštil obočí a podíval se na mě štěněčím pohledem.
Několik minut nepřicházela odpověď a Finnovy oči byly namířené někde ve zdi.
„řekni mi to." řekla jsem a zaťala jsem zuby.
„Praštil jsem se o nějakou otevřenou skříňku, dobře?" Nepřesvědčil mě.
„Pravdu. Finne, prosím. Chci to vědět."
„Měl u sebe kapesní nožík. Spokojená?"
Chvíli jsem na něj zírala a vzpamatovávala jsem se z toho, co mi řekl. Mozek mi dneska moc nepracoval.
Finn mě pozoroval a jeho výraz byl...otrávený. „Nech mě o samotě prosím." řekl a já jsem se mlčky zvedla.
Odešla jsem a v čekárně jsem se ještě rozloučila s Erin. Nechala jsem v sobě tíživé myšlenky.
Každým krokem jsem si zopakovala moje náhlé rozhodnutí. Přemýšlela jsem, jestli to mám nebo nemám udělat.
Zvážila jsem pozitiva a negativa.
Sice mě to bude bolet neskutečně, ale prospěje to více lidem. Zhluboka jsem se nadechla a utřela jsem nové slzy, než stačily dopadnout na chodník.
HEADBOOK STATUS:
Omlouvám se. Všemu. Především Finnovi a svýmu nakřáplému srdci, ale tohle musím udělat.
Musím se rozejít s Finnem...
Šťastný Nový Rok 2015! Zajímá mě, jak se stává, že vždycky přidám tak špatnou kapitolu na tak významné dny?! :D :D :D
-Kiki ♥