Čekala. Na kostelní věži odbilo devět hodin. Semiriana seděla v křesle a marně se snažila číst. Špičkou boty lehce poklepávala o nohu stolku, na kterém měla vystydlý čaj. Pojednou ucítila závan vzduchu a zbystřila. Někdo cizí byl v domě. Ten náhlý průvan se objevil znovu a s ještě větší intenzitou. Závěsy na oknech se pohnuly i plamínek v petrolejce se zachvěl a chodbou se blížily čísi pomalé kroky.
Semiriana vstala a očekávala nezvaného hosta opírajíc se přitom o opěradlo svého čalouněného křesla. V pootevřených dveřích uviděla nejprve stín a pak toho, kdo se odvážil bez dovolení vstoupit do jejího domu.
„Madam," pronesl zzalloo s lehkou úklonou, jen co překročil práh pokoje. Prozatím se neodvažoval jít dál.
„Vy jste, Edwin? Jestli se nemýlím. Prozatím jsme si nebyli oficiálně představeni." Semiriana si svým způsobem oddechla, čekala někoho ze světa duchů a ne komedianta. Stále měl na sobě kostým a masku což ji poněkud mátlo. Přemýšlela, má-li to nějaký skrytý význam nebo jen skrývá podlitiny. Ta rána, co mu uštědřil Bedřich jistě nezůstala bez následků.
„Kudy jste přišel?" zeptala se, protože si byla jistá, že pečlivě zamkla všechny dveře a zajistila okna.
„Balkonem. Obával jsem se, že hlavním vchodem bych nebyl vpuštěn. Nebo se pletu?" Edwin mírně naklonil hlavu na stranu a maličko škodolibě pozoroval letmý náznak nejistoty na čarodějčině tváři.
„Ne," potvrdila Semiriana jeho domněnku. „Přišel jste kvůli Bedřichovi?"
„Nikoli, madam. Přišel jsem si pro Vienku. Požádala mě o pomoc a jsem tedy, svým způsobem, v jejích službách," prozradil Edwin účel své návštěvy.
„Vás?" Z té otázky bylo cítit pohrdání. „Nechápu." Neuměla si představit, co se dělo v hlavě malé dívenky, že se odhodlala k takovému kroku. Obešla křeslo a upila doušek studeného čaje.
„Chápat není třeba, stačí, když mi ji vydáte a já zase půjdu," navrhl Edwin nejjednodušší řešení nastalé situace.
„A můžete mi říct, proč bych to dělala?" Semiriana udělala několik kroků ke stolku se šachovnicí, mimoděk urovnala pár figurek a pak se obrátila na Edwina. „Nemohu si vzpomenout na jeden jediný důvod, který by mě k tomu přiměl."
„Pak zde zůstanu do doby, než změníte názor," pronesl Edwin a opřel se o okenní parapet vedle dveří.
„Nezměním. Netuším, co jste té dívce slíbil, ale asi zapomínáte, že brzy oslaví své jedenácté narozeniny a pokud nezasáhnu, tak je nepřežije?" Semiriana si dala velmi záležet na tom, aby z její hlasu bylo patrné, že jí dívčin osud není lhostejný.
„Toho jsem si vědom, obrátila se na mě právě v této záležitosti," Edwin ta slova pronesl pomalu a důrazně.
„Na vás? Co vy víte o kouzlech a o magii?" Semiriana došla k oknu a letmo se podívala ven, plynové lampy zářily do tmy a bylo vidět poletující sněhové vločky. „Bedřich mi prozradil, že se zabýváte spiritismem, hodláte snad vyžít služeb ducha některého z čarodějů?" zeptala se Semirina posměšně. Nebyl by první člověk, který by se po přečtení několika knih okultní literatury považoval za odborníka na kouzla.
„Nemám zdání, co přesně ji přimělo k tomu, aby mě vyhledala, ale udělala to. Musela byste se zeptat jí. A, aby nedošlo k mýlce, spiritismus mě nezajímá. Nicméně, díky zvláštnímu odkazu jednoho dávno zesnulého mága se domnívám, že bych jí mohl pomoci," naznačil Edwin nepatrně to, jak se věci mají.
„Díky odkazu?" Semiriana se ušklíbla. „Je vidět, že vůbec nemáte tušení, co zrušení kletby obnáší, jinak byste tak nemluvil. Starosta požádal o pomoc mě, protože nikdo lepší není a já hodlám jeho přání vyplnit!" Řekla to velmi důrazně a nespouštěla z Edwina ledový pohled.
„Chápu, berete to jako otázku prestiže. Přesto musím trvat na svém. Slibuji, že to starostovi vysvětlím tak, aby na vás nepohlížel ve špatném světle," odpověděl jí Edwin velmi mile a přešel k dalšímu oknu.
„Jen tu s vámi ztrácím čas." Čarodějnice udělala pár rázných kroků ke stolečku s čajem a rukou se lehce dotkla mosazného zvonečku. „Odejděte nebo vám na zakrytí následků nebude stačit pouhá maska." Výhružku pronesla mrazivým tónem, nesmírně ráda by tomu nezvanému hostu nahnala strach a zbavila ho jeho sebejistoty.
„Zavoláte Bedřicha, aby vás mě definitivně zbavil? Jeho rána pěstí mi neublížila víc než závan větru."
Za ta drzá slova by ho čarodějnice nejraději prohodila oknem, ale udržela se. Nechtěla, aby poznal, jak moc ji dokázal vytočit, i když by toho pak pořádně litoval.
„Tak nač ta komedie? Sundejte to ať konečně vidím, s kým mám tu čest," poručila mu.
Edwin lehce kývl hlavou na znamení souhlasu a masku odložil. Semiriana údivem zamrkala. Ne, tohle opravdu nemohla způsobit jediná rána pěstí, ani to nevypadalo jako kdyby ho někdo surově zbil.
Pozorovala ho, jak tam mlčky stál u okna s neproniknutelným výrazem. Něco jí to připomínalo, jako by ho někdo tou krví polil. Ze změti vzpomínek se vyloupla jedna, ne zrovna příjemná a jí to konečně došlo. To byl on, kdo se náhle objevil v jejím zahradním domku a postavil se do cesty letící misce s krví, protože chránil toho kluka. A tím byl jistojistě Jormen, se kterým pak hráli divadlo.
Velmi nerada si musela přiznat, že se nejspíš spletla, když se domnívala, že Edwin je obyčejný smrtelník, ti se obvykle jen tak z ničeho nic nezjevují. Poprvé za celou dobu pocítila jistou obavu. Vůbec nedokázala odhadnout, co může od Edwina čekat. Zjistila, že se se dokáže znenadání objevit, takovou schopnost mělo jen málo čarodějů ovšem samo o sobě to mnoho neznamenalo. Spíš ji vrtalo hlavou, proč si tu krev prostě neumyl. Proč by si vcelku pohledný mladík nechával na tváři něco tak odpudivého? Napadlo ji, že možná v rozrušení použila nějaké kouzlo a on ho nedokáže zrušit. Pak by to znamenalo, že z něj nemusí mít strach. Stála u křesla a nehty její pravé ruky se zarývaly do měkkého sametu.
„Madam, mohu se zeptat, zda jste změnila svůj názor?" zeptal se Edwin po dlouhé chvíli ticha.
„Prozatím ne. Pokud pro mě nebudete mít nějakou zajímavější nabídku, o Vienku se postarám já," Semiriana se tvářila neústupně.
„Zajímavější nabídka? Budiž. Pokud si stále budete trvat na svém, mohlo by se stát, že by vás postihly nějaké nepříjemnosti. Zpočátku to nemusí být nic dramatického, ale uvažte, čekáte dítě a první tři měsíce jsou pro toho drobečka velmi nejisté," nastínil Edwin poněkud děsivý vývoj událostí a jeho levé obočí se významně zvedlo vzhůru.
„To byste se neodvážil!" Okřikla ho přísně, i když se snažila ovládnout v jejím hlase bylo znát, že se dotkl citlivého místa.
„Kdo ví, madam. Kdo ví. Život je zvláštní hra plná nečekaných zvratů. Její pravidla jsou mnohdy nepochopitelná, i zlé může být k něčemu dobré a naopak. Já osobně jsem spíš nakloněn možnosti domluvit se. Ta radikální řešení, občas nezbytná, si raději nechávám jako poslední možnost." Edwin vyslovil návrh a čekal.
„Říkáte, domluvit se?" Simiriana vycítila příležitost prosadit si svou.
„Proč ne? Jistě i v tomto případě se dá najít řešení, které by vyhovovalo oběma stranám. Záleží jen na vás. Máte nějaký návrh?" Edwin tvářil jako nevinnost sama.
Semiriana se zamyslela. Dívala se na Edwina a snažila se odhadnout, kam tou svou poznámkou mířil. Nejprve ji napadlo, že by chtěl peníze, ale pak tu myšlenku zavrhla. Snažila se vzpomenout na všechno o čem hovořil. Její pohled bez cíle těkal po místnosti, a když spočinul na šachovnici vybavila se jí ta zmínka o hře.
„Co šachová partie?" vyslovila Semiriana svůj dosti nevšední návrh a s napětím sledovala, jak se k tomu postaví druhá strana. Svým způsobem to byl trochu risk, jelikož netušila, jak důkladně je s touto hrou obeznámen. Ona sama byla považována za skvělou šachistku, naposledy prohrála ve svých čtrnácti letech a od té doby nenašla soupeře, který by ji porazil.
„Šachy?" podivil se Edwin a zamyšleně si mnul bradu. „Konec konců, proč ne? Sice jsem to v životě nehrál, ale pravidla znám. Jen bychom si měli přesně definovat, co získá vítěz a co poražený."
„Vy s tím opravdu souhlasíte?" zeptala se pro jistotu čarodějnice s neskrývaným úžasem.
„Ano, je to sice poněkud nezvyklé, ale ano, souhlasím. Pokud vyhrajete nechám vám volnou ruku ve všem, co hodláte udělat. Pokud vyhraju já, Vienka odejde se mnou, stejně jako Bedřich, a vy už do osudu rodiny Fiari nebudete zasahovat. Nějaké připomínky?" zeptal se Edwin věcným tónem zkušeného obchodníka.
„Myslím, že to je naprosto vyhovující. Přijímám," potvrdila dohodu Semiriana a rukou naznačila Edwinovi, aby se posadil.