Ponořen do hlubin, ve světě stínů
tvé tělo jen bezvládně visí na kůlu
duše, duše tak zvrácená z práce sluhů,
kteří se vyprostili z pout tvých dluhů.
Zahleděn do dáli, nevnímáš délku dnů,
zahalen oblakem, oblakem svých snů.
Bez důkazů pořádně nevnímáš pravdu,
pravdu tak bolestnou, pravdu tak krutou.
Jsi vyproštěn z věčných nočních můr,
přitom sis zasloužil jen život a chmur.
Vědomí, ach Bože, nicotné vědomí
mě urychleně uvrhne do nevědomí.
Procitnutí, oddalující se procitnutí,
mě dělat chyby den co den jen nutí.
Dělám chyby a ani nevím jak,
jak můžu, jak je moci nedělat?
Sám Amor nad tebou držel ochranná křídla,
ale ty ses nemohl dívat na jeho božská díla.
Amore, Amore, ty nájemný vrahu!
Měli jsme tě shodit z toho svahu.
Přiznej už, že je to tvým dílem,
když ta žena oděna je v bílém.
A druzí tam chodí s bílou kyticí,
kyticí růží, smuteční kyticí.