Tato kapitola je bonusová pouze pro ty, kteří už dočetli a chtěli by třeba zavzpomínat, jak to všechno začalo. Pro všechny ostatní je to pouhá další část příběhu. Snad se bude líbit.
Sotva se Odette stihla nadechnout, už tady byl nový den a ona stála vprostřed předpokoje královských komnat a snažila se zapsat si – nebo alespoň zapamatovat – vše, co král bez přestání chrlil z úst. Nebylo toho zrovna málo.
Zase se cítila nesvá, ačkoli tentokrát postrádala jakýkoli opravdový důvod. Vždyť se všechno zdařilo, přesně jak si přála. Navíc, toho rána úzkostlivě dbala, aby nemeškala. Vstala včas, oblékla vhodné šaty a vlasy spletla, jak se patřilo. Kontrolovala, aby se nedopustila žádné chyby, aby král nemusel litovat své volby. Snad ale ta nervozita přišla proto, že se na ni Thorin během řeči skoro ani nepodíval, což Odette přišlo zvláštní, protože včera jí pozornost věnoval. To poznala dobře.
„Baline, dnes budeš přítomen při jednání s Dáinem. Chci znát tvé stanovisko. Strasti poddaných, namísto tebe, tentokrát vyřeší má pobočnice," dokončil, ledabyle mávl k Odette rukou, jako by byla nějaká věc, a vyrazil k odchodu. Odette krále vyprovázela užaslým pohledem. Sice se říkalo, že nejlépe se naučí plavat ten, kdo je do vody hozen, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Vždyť její služba netrvala ještě ani hodinu a už se s ní měla potýkat sama? Napadlo ji, zdali to není od Thorina schválnost. Jestli prostě nechce ukázat, jak bláhové bylo se s ním přít. Jak snadno ji nechá pohořet, pokud bude chtít.
Cestu do Balinovy pracovny, kam zamířili hned vzápětí, už Odette znala. Tam starý oficír ženě pokynul, nechť zasedne na jeho místo za honosný stůl.
„Jednání začne co nevidět, vysvětlení vám tedy poskytnu jen krátké," vůbec Odette neuklidnil věkovitý trpaslík. „Víte, ne všechny problémy jsou hodny sluchu krále, a tací, kteří mají dostatek soudnosti, je sdělují pouze mně. Nejedná se obvykle o žádné spory či věci závažné, spíše jen stížnosti a připomínky, co je v Království nutno napravit, nebo kde, takříkajíc, drhne střevíc. Rozumíte? Jistěže rozumíte. A nebojte se," zasmál se Balin, „já po vás nežádám rozhřešení ani rady, vy každého jen vyslechnete a co bude řečeno, pečlivě zapíšete. Každý jeden bod však na nový arch. Ne všemu je nutno věnovat pozornost, natož předčítat Jeho Veličenstvu. Nepodstatné později vytřídím sám."
Odette chápavě přikývla.
„Ovšem," ohlédl se Balin ještě, „pokud byste radu znala, nebojte se ji vyslovit. Však mladá mysl kolikrát bývá otevřená víc, nežli ta stará, pomalá. Zlomte vaz, děvče." A zmizel.
Mladá žena hlasitě vydechla. Porovnala hromádku čistých pergamenů, přestože byly složeny téměř dokonale, a zpod sklopených řas hleděla k zavřeným dveřím jako by je chtěla prosit, ať zůstanou ještě chvíli nehybné. Vzpomněla si na půlčíka, na jeho varování. A potom i na krále, kterak byl ráno podivný. Tím spíš si ale usmyslela, že má-li proti proudu plout, bude tak činit, jak nejlépe dokáže. Odhodlaně zvedla bradu zrovna ve chvíli, kdy se klika pohnula. Vešel první trpaslík.
Jakmile si asi v hlavě srovnal, že to, co vidí před sebou není Balin, ale nějaká ženská, zarazil se, jako by mu proti hrudi dula vichřice.
„Přijdu dýl. Anebo jindy," vykoktal, mrkaje překvapenýma očima. Zdálo se, že jimi pátrá po sluji. Snad doufal, že starý oficír vykoukne odněkud z rohu a vše zůstane v souladu se zaběhlými ereborskými pořádky. „Až tu nebudete... No, vy. Až tu bude mistr Balin."
„To můžete," přitakala Odette lehkým tónem, ačkoli se jí dotkla rozmrzelost. „Dost možná tu však naleznete zase jenom mne, nikoli mistra Balina." Tak nějak tušila, že úkoly podobné tomu dnešnímu, nyní budou jejím častým chlebem.
„Vážně?" podrbal se chlapík za uchem a chvíli uvažoval, přešlapoval jako v kádi na zelí. „Nuže, dobrá. Povím tedy vám, s čím přicházím. Švec je opilec, paninko," spráskl ruce a závažně se odmlčel.
Odette pozvedla obočí. Samo sebou bylo známo, že jen málokterý z trpaslíků pohrdne pohárkem, avšak neměla ponětí, proč by taková zpráva měla zajímat ereborské oficíry, pány pod Horou, či snad samotného krále. Napadlo ji, že toto je asi jeden z těch případů, které Balin prostě založí, jedním uchem pustí dovnitř a druhým zase ven. Přesto ale, dle pokynů, namočila brk a kývnutím hlavy vyzvala prošedivělého muže, ať pokračuje.
„Švec je opilec," zopakoval trpaslík ještě jednou, „nadranej se svalil přes zábradlí a zlomil si ruku nadvakrát. Šídla se teď hned tak nedotkne. A abyste věděla, zrovna teď má rozdělaný nový boty pro tesařskou partu. Pro mojí partu, chápejte. Asi si říkáte, co s tím jako já. No jenže právě já musím poslouchat všechno to remcání. Ale nedivím se chlapům, nedivím. Vždyť práci odváděj dobrou a záslužnou. Maj budovat Erebor, a podrážky maj prošlapaný, samou díru. V tom se dělat nedá, paninko. Věru ne."
Odette potichu vzdychla a stížnost zaznamenala. „A jiný švec v Hoře není?"
„Paninko," posměšně protáhl trpasličí mistr, ramenatý držením tesařské sekery. „Kdyby byl, tak jsem teďka asi u něj, a ne tady s váma mrhám čas."
Odette musela v duchu uznat, že její poznámka vážně poněkud hloupá byla. „Ani ve městě žádného ševce nemají?" napadlo ji ještě.
„Jakože v Dolu?" zakřenil se muž. „Jakože švec, co látá lidský škrpále? To radši do roboty naboso! No moc ste mi teda nepomohla, paninko, já to vlastně ani nečekal. Jako abych se do města harcoval, jo?" promlouval spíš ke stropu, kam obracel oči, nežli k Odette samotné. „Pěkně děkuju! A poroučím se."
Mladá žena vzdychla podruhé a pokrčila rameny. Komu není rady, tomu není pomoci. Jak říkávala matka, když ještě žila. Často právě na vrub příznačné trpasličí zatvrzelosti. Proč by práce řemeslníků z města neměla být dobrá? Jistě, trpaslíci nosili boty okované, však s koženým základem, nakonec ne nepodobné lidským. Třeba by si dolský obuvník věděl rady, však zeptání žádné zlato nestojí.
Odette se mistra tesaře ještě optala na jméno, aby zapsala, od koho stížnost pochází, dřív než znovu osaměla. Odložila brk, záda opřela do opěrky a protáhla se. Další příchozí si dal načas.
„Hajmo, syn Halekův, správce proviantu," představil se trpaslík – druhý v pořadí. Dokonce se uctivě poklonil. Vous měl dlouhý tak, že si jej spletený házel dozadu přes rameno, jako šálu na zimu. Z ryšavé hlavy sňal plstěnou čapku a spustil bez okolků:
„Další a další trpaslíci přicházejí do Ereboru, Mahal chraň, každý z nic je vítán, jenže já mám strach o zásoby. Pravda, pravda, žně teprve přijdou, jenže kdoví jaké. Slýchám totiž často ve městě, od rolníků, od kupců i pamětníků, o suchu, jaké z jara v těchto krajích nebývá. A sucho, jak známo, úrodě nepřidá. Sněhy jsou sice ještě daleko, jenže je třeba na ně myslet už dnes. Víte, ať počítám, jak počítám, nepočítám, že vystačím. Kéž bych se mýlil, paní. Stejně ale prosím, kdyby Jeho Veličenstvo našlo chviličku a poslechlo si moje hlášení, byl bych rád."
Odette umně skládala úhledné runy na pergamen a souhlasně přikyvovala. „Nepochybuji, že je přijme s povděkem. Že ocení včasné varování." Vlastně mohla spíš jen hádat, zda tomu tak bude nebo ne, ale Thorin určitě nemohl být vladařem lhostejným ke svému lidu. Ne potom, co vykonal. „Vaši zprávu, mistře proviantu, nechám hned navrchu, jakožto tu nejdůležitější," ubezpečila Hajma, zatímco ten, s další úklonou a slovy díku, couval ke dveřím. Podle ruchu na chodbě Odette usoudila, že tam čekají další chtiví řečníci.
Nemýlila se a toho dopoledne se ještě dozvěděla, že je třeba vystopovat vlčí smečku, která už pět ovcí odnesla. Že nábytek do komnat ve třetím patře jižního křídla, truhláři v dohodnutém čase určitě nestihnou. Jak pekařkám, skoro z plotny, někdo sebral celý plech makových loupáků. Že tkadlena pomluvila švadlenu. Doopravdy bezradná však zůstala, teprve když se přišel svěřit zkroušený mistr zbrojíř, že jeho bratranci, co se živí jako topič pod pece, žena zahýbá. Nebohý zbrojíř nevěděl, zdali má přiznat, na co přišel, nebo radši držet jazyk za zuby.
Poslední trpaslíci dorazili rovnou dva.
„Tak vidíš, je to pravda!" vyhrkl mladší z nich, hoch s bradou porostlou zatím jenom chmýřím. Prstem ukazoval přímo na Odette, ačkoli před ní nakráčel bez pozdravu a ještě hovořil, jako by ani nebyla přítomna. „A tys mi nevěřil!" vykládal druhému. „Posmíval ses, povídals, že králi by muselo vážně přeskočit, kdyby si za svojí pravou ruku zvolil babu, a mně že přeskočilo dočista. Však jen se podívej, jak už si tu sedí! Jak se naparuje. Chudáka starýho Balina ještě vyšoupne do penze."
Druhý, hnědovlasý chlapík více v letech, ostříhaný až nezvykle nakrátko, jenom zůstal koukat s pusou dokořán. Odette se celá křenila a chvíli jen nevěřícně sledovala divadlo těch dvou, dle oděvu ereborských vojáků nižší šarže. Jistěže jí jejich slova přišla líto, ale nechtěla to dáti znát. Ostatně, podobné momenty mohla očekávat, vždyť sám Thorin na ně poukázal. Přitáhla si nový, prázdný arch, zhluboka se nadechla a nasadila předstíraně vyrovnaný tón.
„Jak zní tedy vaše stížnost, pánové? Co přesně žádáte? Nápravu rozhodnutí Jeho Veličenstva? Aby si snad nejlépe zvolil jiné, pokud možno více příčetné? Máte nějaké návrhy? Žádný strach, vše bude zapsáno a předneseno, dnes, zítra nejvýš," dodala, cítíc alespoň chabé zadostiučinění při pohledu, jak jednomu z mužů mizí ze rtů smích a druhému ze tváří zdravá barva. „Požádám vás ještě o ctěná jména, aby bylo jasno komu sdělit, jak král odpoví."
„Cože, jména? Žádná jména!" zhrozil se starší muž. „Nic nepište, není třeba, to my přišli jenom tak. Podívat se." Svého druha šťouchl takovou silou, až ten poskočil do boku a málem balanc neudržel. „Ralgo, ty blbče blbá! Povídal jsem, že nemáme chodit tak okatě očumovat. Že to smrdí leda průšvihem!"
„Ralgo," zopakovala Odette s mírným úsměvem a škrábla brkem o pergamen. „A vy jste?"
„To tak! Už nepovím ani slovo!" rozčílil se krátkovlasý, otáčeje se spěšně na patě, chytaje mladého za loket, táhl jej pryč.
„Lug se jmenuje!" vykřikl mladík na poslední chvíli. „Lug, syn Lumira. Morous se mu přezdívá, i to tam napište. Jestli se budeme zpovídat, tak pěkně oba dva. Má úcta!"
Odette se ještě potichu chichotala, když trpaslíci vypelášili z pracovny, jako by do nich střelil. Poslední pergamen však zmačkala a zahodil jej do krbu. Jenom o chvilku dřív, než se vrátil Balin.
***
Jednací síň. Sál, kde v soukromí zasedala Rada pánů pod Horou, právě tam mířily Thorinovy rychlé kroky. Spěchal. Měl nejvyšší čas, přesto ale zastavil a zůstal skrytý za rohem, právě když uslyšel už trochu známou, jemnou avšak nebojácnou mluvu.
„Ustupte," ozvalo se.
Odpověď žádná.
„Ustupte!"
Ačkoli tu scénu neviděl, dovedl si živě představit, co se asi odehrává. Hrdý strážný ignorující příkaz mladičké ženy. Tohle byla přesně ta chvíle, před jakými Odette varoval. Ale ona si přece mohla vybrat a vybrala si. Ukrojila si až příliš velký krajíc. Jenže král se zařekl, že ji pěkně nechá, samotnou, ho celý sežvýkat. Hlavně žádné úlevy!
„Jsem králova pobočnice. Ustupte!"
Moc dobře poznal, že se jí napotřetí zachvěl hlas. Možná v ní teď byla malá dušička, možná měla strach, že se opozdí prvnímu rokování i z toho, jak svou chybu vysvětlí.
„Vím, kdo jsi," drze odvětil dosud mlčenlivý voják. „A co má být? Co teď uděláš, pobočnice krále? Co mi ještě povíš?"
Přesto, co si předsevzal, Thorin prostě nevydržel. Vztek jím projel jako mráz. Zaťal ruce v pěst a vykročil zpoza ohbí chodby.
„Pověz ty," uhodil na strážného, „co by měla dělat? Snad padnout na kolena a prosit tě, abys uhnul z těch zatracených dveří?! Nejspíš jsi přeslechl, kým je. Nevadí, ta slova ti zopakuji já. Je má pobočnice, čili žena, jíž patří úcta nejen tvá, ale každého v této Hoře! Vícekrát se nebude opakovat, čeho jsem byl právě svědkem. Nebude!
„Rozumím, Vaše Výsosti."
„To jsem rád. Ale než Rada skončí, tak se rozmysli, zda si zvolíš výprask nebo ponížení hodnosti. Pokud se tak nestane, dostaneš obojí."
Odette se na krále podívala s ohromením, ostýchavým vděkem i rozpaky. A on, mimoděk, natáhl ruku s úmyslem položit dlaň na její bedra. Zatoužil provést ji a vést, vyšlapat cestu, kterou se dala. Naštěstí se rychle vzpamatoval a zabrzdil dřív, než se stihla všimnout. Dlouze vydechl a pozvolna mrkl očima. Věděl, jak těžké zkoušce ji jmenováním vystavil, avšak netušil, že ještě těžší připravil sám pro sebe.