"Budeš nám chybět, Kris." Řekla královna, zatímco objímala Kristine. "Taky mi budete chybět, lidi." Kris se usmála na - Evžena, Lociku, Lance, Keiru, Catalinu a Xaviera. Nasadila si batoh a zamávla na ně sbohem.
"Máme tě rádi."
"Hodně štěstí!" Všichni na ni mávali, zatímco odcházela.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Je to už skoro týden, co Kris odešla. Ani nevěděla, kam jde. Jen se dívala do mapy ve Varianově deníku. Mapa v sobě měla označená místa. To vypadá jako dobrý start.
Kris procházela krestenským jezerem. 'Měla jsem si vzít kalhoty.' Pomyslela si Kris když si svírala kabát. Vítr byl tak silný, že Kris mohla sotva chodit. Občas spadla hlavou do sněhu. (Když měla štěstí)
Je tu tak chladno. Proč jsem si vybrala tu nejhorší možnou cestu? Jediná věc, která mě udržuje v teple, je můj kabát. A mám na sobě sukni!!
Chůze se s každým krokem stala mnohem bolestivější. Začala se mi točit hlava. Teď nemůžu přestat! Musím se odtud dostat!
Kris si sevřela hruď a začala kašlat.
'Ne! Kris! Musíš. se. odtud. do..sta..t.'
Kris zavřela oči a klesla na zem. Její dýchání bylo nerovnoměrné a občas zakašlala.
.
.
.
K jejímu zmrzlému tělu se přiblížila postava s bosými nohami. Chlapec s opravdu dlouhými tmavými vlasy na ni zvědavě pohlédl. Opatrně položil vlasy na zem a klekl si vedle ní. Chlapec do ni několikrát strčil, než se na ni podíval, pak jeho vlasy, ... jí, ... jeho vlasy, ... dívka ..., ... vlasy ... Jemně kolem ní ovinul svoje vlasy a začal ji táhnout ven z chladu.
.
.
.
Dívčiny oči se začaly otevírat. Její vidění bylo rozmazané a hlava jí bolela. 'Kde to jsem?'. Cítila něco kolem jejího těla. "To-to...jsou vlasy?" Kris se rychle začala odmotávat z těch vlasů.
"Konečně jsi vzhůru." Řekl jemný hlas. Kris se podívala na tu postavu. Jeho vlasy byly opravdu dlouhé a byli v nich tři barevné pruhy. Jeho oči vypadaly jako smaragdy a jeho tváře v... sobě měly kameny!! Kris byla vyděšena skutečností, že tento chlapec měl ŠUTRY v jeho zkurvených tvářích!!
„P-prosím, neboj se ..." řekl chlapec tiše.
„S-Strach?! Já - nebojím se. Ty se bojíš?? Jen mě zaujaly ty zasraný kameny ve tvých tvářích ?? Jak dlouho už je máš!?" Vykřikla a nasadila falešný úsměv, stále vyděšená těmi tvářemi.
"Uhh...od vždycky...asi?" Chlapec se podíval dolů a vlasy si dal za ucho...počkat, špičatý ZKURVENÝ ucho!
"Co to sakra je?!!! PROČ JSOU TVOJE UŠI ŠPIČATÝ?!!!!" Ukázala na ty uši.
"Oh...jsem démon..."....
„AAAAAA-" Chlapec před sebou mával rukama. "Ne, prosím...neboj se..."
Kris přestala řvát, rychle se rozmotala z jeho vlasů a popadla nejbližší klacek ze země. "Co ode mě chceš?!" Držela mu klacek u krku.
"Já-já od tebe nechci nic." Měl ruce nad hlavou. Kris viděla, že se on bojí víc než ona. Ale pořád je to démon. Z příběhů, které jí Xavier vyprávěl, jsou démoni nejhorší stvoření, která kdy existovala! 'Kdyby chtěl, už by mě zabil.' 'Pokud mají démoni tolik síly, proč se bojí?' 'Proč mi právě přiznal, že je démon?' Tyhle myšlenky se honily v Krisině hlavě.
Odložila klacek a zamračila se na něj.
„Už tě tady nechci vidět! Vrať se odkud jsi přišel! Démone." Křičela na něj. Oči se mu rozšířily a trhl sebou. "D-d-dobře, u-už jdu." Ukázal směrem a začal odcházet. Jakmile byl pryč, Kris si povzdechla. 'To bylo o fous...'
"Jen jedna věc." Kris zakvičela a držela si klacek v ruce. "V-Víš, jak se dostanu do údolí ve kterým je plno uschlých květin a stromů?" Zeptal se stydlivě.
"To je podivně specifické." Podívala se na něj, stále trochu otřesená. "A proč bys tam chtěl jít?" Kris na něj podezřívavě pohlédla.
"R-Říkala jsi, abych se vrátil odkud jsem přišel." Kris si znovu povzdechla. "Dobře, odkud jsi přišel?" Zeptala se naštvaně.
"No, několik dní jsem šel skrz to jezero." Ukázal na směr jezera. Kris si znovu povzdechls, víc naštvaná než předtím. "Dobře, no tak pojďme" Kris začala jít k jezeru. "Počkej!" Chlapec na ni zavolal. "Co!" Zakřičela.
"Umrzneš tam." No jasně....
"Takže... to budeme muset obejít...SKVĚLÝ!!" Kris vytáhla Varianův deník a prohlédla si mapu.
"Dobře, půjdeme na východ." Kris ukázala na místo na mapě. "Bude trvat několik dní, než se dostaneme do Sleyfo." Zavřela mapu a odcházela. "No tak, jdeme."
"Dobře!"
.
.
.
"Začíná se stmívat. Zřídíme tábor." Řekla Kris po dni chůze. Položila batoh a vytáhla dvě přikrývky. "Půjdeš sehnat dřevo na podpal?"
"Ano, jo!" Chlapec utekl do lesa. 'Dobře, dobře, jen posbírám klacky, a mám to.' Začal sbírat klacky a brzy měl náruč plnou klacků. Vrátil se zpět ke Kris a položil klacky na zem. "T-tady."
"Dík." Neřekla nic jiného a zapálila oheň. "Chceš něco k jídlu?" Zeptala se chlapce. Jeho žaludek zakručel. "Beru to jako ano." Trochu se usmála a popadla batoh. "Mám nějaké sendviče se šunkou." Vytáhla dva sendviče a podala mu jeden. "D-děkuji...Víš, já-nikdy jsem nepochytil tvoje jméno."
„Hm... Jmenuju se Kristine, Kristine Rudlová. Ale můžeš mi říkat Kris. A jak se ty jmenuješ?" Usmála se na chlapce."Tenebris." Odpověděl a kousl si do sendviče.
„Tenebris ... to v latině znamená temnota. Chtěla jsem se tě zeptat...Proč jsi mě nezabil, když jsi měl šanci?" Tenebris se podíval dolů na své ruce. "No, já nezabíjím lidi ani kdybych chtěl, nemohl bych."
"Můžu se zeptat proč?" Kris si k němu přisedla a zvědavě se na něj podívala. Vždycky si myslela, že všichni démoni jsou krvežíznivá a bezcitná monstra. Ale potom přišel tenhle chlapec. Nevadilo mu ani říct jí, že je démon. Ani se to nesnažil skrýt.
"Neumím, používat svou magii. Ani si nepamatuju, jaký druh magie mám." Podíval se do ohně a sledoval, jak plameny tančí. Najednou ucítil ruku na svém rameni. Podíval se na Kris, která se na něj usmála. "Pomůžu ti." 'Proč jsi to řekla!!!!' "Jsi si jistá?" Zeptal se a podíval se do jejích šedých očí. "Jo, máme na to spoustu času."
Oba hleděli do ohně. Hvězdy začaly svítit na noční obloze. Kris zívla. "Měl bys jít spát. Budu mít první hlídku." Tenebris vstal. „Ne. Měla bys jít spát. Dneska jsi skoro umrzla. A kromě toho nemusím spát." Kris znovu zívla. "Dobře, dobrou noc."