Na autobusové nádraží se konečně doklouzal autobus, na to jak dlouho mu to trvalo, tu byl první, takže ti ostatní nešťastníci, kteří se chystají týden před Štědrým dnem do základní anebo střední školy ve městě, jsou ještě někde na cestě. Z nebe se sypal jemný prašan a cukroval tiché a malé nádraží svou bílou peřinou. Všude bylo prázdno, jen pár odvážných si zkrátilo cestu přes nádraží, i když člověk se zdravým rozumem by se mu raději vyhnul, na to jak to tu většinou klouže, jenže vidina pár ušetřených minut je občas lákavá. Takže mezi autobusem, jehož řidič se ho pokoušel donutit k poslušnosti, se ještě motalo pár dětí a sníh nepřestával padat.
Konečně bezpečně zabrzdil a s typickým odfouknutím otevřel dveře, aby ze svým útrob vypustil asi desítku děcek základní školou povinné a dalších pár středoškoláků. Ospalost ranního autobusového nádraží tak okamžitě probudilo radostné výskání, když malé děcka jeden po druhém začínaly padat jako přezrálé ovoce na zledovatělou vozovku.
„Já nechci skončit jako oni!" povzdechla si Sára, kamarádka An a nebezpečně zamáchala rukama, když se snažila vyrovnat rovnováhu.
„Počkej!" vyrazila ze sebe An a zachytila se své kamarádky, když i jí vysoké kozačky podklouzly na náledí. Naštěstí to obě ustály a se smíchem vyrazily ke školní budově střední odborné školy ekonomické. Obě upoutal nezvyklý chumel před školou, proč všichni stojí venku a nejdou dovnitř do tepla?
An se překvapeně podívala na Sáru, která jen pokrčila rameny a zlostně přeskočila břečku na kraji přechodu pro chodce. Obě se prodraly tím chumlem a zůstaly nevěřícně stát. Dívala se na tabuli, která oznamovala, že dnes odpadá vyučování! Ve škole nejde elektřina, pravděpodobně nějaká závada a nemůže se vyučovat! U tabule ještě stihly potkat svoji kamarádku Nikol. An se otočila na Sáru, Nikol byla v pohodě, ona to má domů kousek, zatímco Sára s An přijely autobusem a domů to mají několik kilometrů.
"Co teď?" zeptala se An, v žádném případě se jí nechtělo jít těch sedm kilometrů pěšky a další autobus jede až v jednu.
"Počkat?" navrhla Sára a představila s ty nudné hodiny chození po obchodech, aby se zahřály, kdyby se tu prodávalo něco zajímavého!
"Vzala bych vás k nám, ale to nejde." omluvila se Nikol, "přišla jsem do školy jen na první hodinu kvůli té písemce z matiky, pak odjíždíme na hory a doma je pěknej zmatek."
"V pohodě," uklidnila ji An a pak jí něco napadlo. Věděla, kdo pro ně může přijet.
„Vteřinu!" podívala se na kamarádky, když se dostaly na volné prostranství a začala ve své kabelce hrabat mobil.
„Sakra kam jsem ho jen dala..." přehrabovala se v tašce, až s vítězným výkřikem vytáhla tu malou, zázračnou krabičku. Ondra nebo Filip? Proběhla jí ještě hlavou otázka. Rozhodla se pro Filipa, to bude bezpečnější.
Telefon chvilku vyzváněl, a když už se zdálo, že u Filipa nepochodí, se ozvalo jeho rozespalé ahoj.
„No ahoj ospalče, vstávat!" přivítala ho An.
„An? To si ty?"
„Ne, ježíšek!" odsekla a podívala se na holky, které přemáhaly smích, proč musí mít všichni po ránu tak dlouhé vedení?
„Promiň, ale právě jsi mě vzbudila," ohradil se Filip.
„To se tak někdo má, že nemusí vstávat! Hele Filípku mám na tebe prosbičku a ježíšek nejsem, takže kredit nerozdávám," začala se svou prosbou An, schválně použila zdrobnělinu Filipova jména, tušila tak, že se dá překecat snadněji. Jenže nepochodila, Filip neměl auto, půjčila si ho jeho máma. Omlouval se, ale omluva teď nepomůže. Ještě nedávno by určitě navrhl Ondru, ale teď? Teď už asi těžko.
„Miluji tě, víš to?" rozloučil se ještě s ní Filip, má dělat, že to přeslechla nebo odpovědět stejně a tedy lhát?
„Měj se, odpoledne ve stáji. Ahoj!" rozloučila se spěšně, žádná další zbytečná slova, a pak se zadívala na displej telefonu, má zkusit ještě Ondru? Když viděla zklamaný obličej Sáry po jejím zakroucení hlavy, odhodlala se a našla v telefonním seznamu jeho číslo.
"Máme vyhráno!" podívala se pak na Sáru, když ukončila hovor a koutky úst jí zacukaly v pobaveném úsměvu, když sledovala obličej svojí kamarádky.
"C-co? On pro nás přijede?" vykoktala ze sebe Sára a začala rudnout a to tu ani ještě nebyl!
"Ne asi, nebo si to chceš dát pěšky?" zeptala se An a dodala: "Máme tady počkat, do patnácti minut tu prej bude a to jen kvůli sněhu, jinak by tu byl rychleji."
"Abyste se pak ještě vrátily," rýpla si Nikol, ona to má domu kousek, bydlí hned v nové zástavbě domků za nádražím.
"Toho se neboj, nevím kdo..." připomněla jí An.
"Dobrý, dobrý," zastavila jí Nikol, "tohle tu teď nebudeme řešit, ne?" začala se bránit a pak se podívala na hodinky. "Radši už půjdu. Ahoj!" rozloučila se Nikol a vyrazila na cestu k domovu.
"An ty mě chceš zabít!" povzdechla si Sára a představila si Ondrovu tvář, i ona patřila do "Ondrovi sbírky" bohužel však byla jedna z těch, které se nepoučily a stále doufají v něco víc.
"No jestli je to tak jednoduchý," zakroutila hlavou An, "holka já tě nechápu."
Za čtvrthodiny později před školou zastavil nablýskaný sporťák, spousta kluků se po něm uznale podívalo, a když vystoupil i jeho řidič, k těm obdivným pohledům kluků se přidaly i ty dívčí, každý chtěl něco z toho vlastnit kluci auto, holky řidiče.
"Héj krásky, zamrzly jste?" zavolal Ondra na An se Sárou, které obě ještě stály u laviček, teprve pak se rozešly směrem k autu.
"Postaráš se o to, abychom rozmrzly?" zeptala se An s úsměvem na tváři, nemohla si pomoct, ale musela předvést, že ona není jako Sára, která by si nic takového nedovolila.
"Já vždy," odpověděl jí Ondra a otevřel dveře u spolujezdce, "Můžeme začít, co třeba nástupem?" zeptal se a věnoval úsměv Sáře, která se usadila na trochu stísněném zadním sedadle. Teprve pak mohla nastoupit An, jak to tak u sportovních aut bývá, i tohle mělo jenom tři dveře.
"Kam to bude?" zeptal se Ondra, když se pohodlně usadil a nastartoval.
"Domu," ozvalo se zezadu od Sáry tiché a nejisté.
"Dobrá!" odpověděl Ondra a vyrazil tím pravým způsobem, tak jak se na sportovní auta sluší a patří a hlavně na řidiče - machry.
"Ty blbečku!" vykřikla An, když se za nimi ozvalo rozzuřené troubení.
"V klídku." usmál se Ondra a věnoval se řízení, naštěstí teď, když se náležitě předvedl, byla cesta už klidná. Ve vesnici o tři kilometry dál než bydlí An, vysadili Sáru, která celou cestu nedokázala nic říct a jen klopila zrak, když se Ondra podíval do zpětného zrcátka. An seděla otočená k okénku a uraženě sledovala zasněženou krajinu.
"Tak to by bylo, Sáry jsme se zbavili," promnul si ruce, jestli chladem nebo nad dobře odvedenou prací se může jenom hádat, An se však přikláněla k té druhé variantě.
"Co tě zase napadá?" zeptala se An a v hlavě jí začaly naskakovat všemožné závěry. "Na nic radši ani nemysli! Vezeš mě domů!"
"Pcha," odfrknul si Ondra, "To si myslíš ty! Já mám však plán naprosto jiný!" podíval se na ní a nastartoval.
"Cože?" vykřikla An, na útěk však bylo pozdě, slyšela to známé cvaknutí zámku u dveří a věděla, že neuteče, i kdyby měla vyskakovat za jízdy.
"A to sis jako myslela co? Že toho nevyužiji pro svůj prospěch?" zeptal se Ondra a zatvářil se překvapeně. "Já myslel, že mě znáš?"
"Pitomče," odpověděla mu naštvaně a dál sledovala krajinu za okny, sněžit už přestalo, navíc se dostali na hlavní silnici, která byla udržovaná, takže cesta probíhala rychle. Za doprovodu výčitek se střídaly zasněžené stromy s loukami a vesnicemi. Vše bylo tiché, pokryté čistým, bílým sněhem. Co ona tu vlastně dělá? Sakra, proč jen jí napadlo zavolat i Ondrovi? Cítila se vůči Filipovi proviněná. Pak však takovéhle myšlenky smetla, s Filipem nechodí, alespoň tedy ne regulérně.
"Kam mě to vezeš?" zeptala se ho po dalších patnácti minutách cesty.
"Na výlet," odpověděl jí Ondra, "jsou přeci Vánoce, ne?"
"A kam?"
"Co třeba takhle matička všech měst? Praha?" vyrazil jí dech svou odpovědí.
"Ty jsi vážně cvok!" povzdechla si An a podívala se před sebe, právě najížděli na dálnici směrem k Praze. Takže tak za další čtvrthodinku tam budou.
"Lidi mi říkají různě, pro některé jsem cvok, magor nebo třeba děvkař," konstatoval Ondra a dál se nerušeně věnoval řízení.
An vydechla a rezignovala, nemělo cenu se s ním o čemkoliv dohadovat, když se rozhodl, že jí vezme na výlet do Prahy, vezme jí na výlet do Prahy, ostatně ona byla blbá, že mu volala a přitom jí bylo naprosto jasné, že se to neobejde bez nějakého revanše, jestli je tohle ta "cena" kterou musí zaplatit tak ať.
"Jsem ale na suchu a vyjdu tě pěkně draho," varovala ho An.
"No a co, vypadám snad jako někdo, kdo nemá peníze?" podíval se na An a jejich pohledy se střetly, jen na chvilku, na malou chvíli než Ondra přeřadil a znovu se začal zabývat děním na dálnici před sebou.
"Ne," odpověděla mu a rozhlédla se po autu, sportovní autíčko, co vážně nepatří mezi ty nejlevější...tohle si opravdu nemůže pořídit někdo chudý.
Praha, hlavní město naši České republiky, i tady se urputně držel sníh a podle toho jak vypadal, byl čistě napadaný, bílý a lehounký, žádná městka břečka. Teď před Vánoci, kdy město zářilo tisíci barevných světel, a v některých ulicích hrály vánoční koledy, vypadala opravdu kouzelně a trh na Staroměstském náměstí byl plný i teď dopoledne. Stánky nabízely mnoho příležitostí k nákupům, od některých voněl staročeský trdelník, na jiném se třpytila česká bižuterie nebo pravé skleněné vánoční ozdoby. Celé město a srdce lidí sálalo tou pravou vánoční atmosférou.
Uličkou se proplétala dvojice, kdyby se drželi za ruce, každý by je pokládal za pár, vesele se smáli a o něčem zaujatě diskutovali.
An se rozesmála, už dlouho si s Ondrou takhle skvěle nepopovídala, jakmile vystoupili z auta, Ondra někde zapomněl tu masku frajera, kterou si nasadil před Sárou a při cestě sem. Rozuměla si s ním, tak jako při trénincích Narda, vlastně nic jiného neprobírali, právě se bavili nad Nardovým zvykáním na postroje, když se Le Nardo dožadoval ovsa, místo toho aby ho sypali na tu hromadu hrůzy.
"Myslíš si, že to zvládneme?" zeptala se ho An a zastavila se u stánku s porcelánem. Na poličce stál hrníček, nebo spíše velký hrnek s vraníkem běžícím sněhem.
"Neboj, táta pochopí, že nejsi dostatečně dobrá a sedíš na tom vznešeném vraníkovi jako pytel ovsa," zavtipkoval Ondra.
"No dovol," otočila se An od stánku k Ondrovi, "ty si myslíš, že na koni sedím jako pytel ovsa?"
"Le Nardo má oves rád," ohradil se Ondra a An se zasmála, zakroutila pobaveně hlavou a znovu se otočila ke stánku a prohlížela si ten hrníček.
"Vypadá jako Nardo, kdyby měl jedno oko modré." promluvil za ní Ondra a ukázal na ten hrníček, jako by jí četl myšlenky.
Stoupl si těsně za ní, byl tak blízko, zkoumal cenovku a pak kývl k prodavačce, ukázal na hrníček a řekl: "Vezmu si tenhle."
"Samozřejmě," usmála se trošku zavalitější prodavačka, "je poslední a vlastně i jediný, všechny ostatní hrníčky mám několikrát, jenom tenhle mi dodali pouze jeden." vysvětlovala a hrníček zabalila do krabice.
"Vaše slečna z něho má určitě velkou radost," mrkla ještě na něho spiklenecky, když mu hrníček podávala společně s drobnými na vrácení. „Veselé Vánoce!" nezapomněla dodat.
"Ona si myslela, že spolu chodíme!" řekla nevěřícně An, když od stánku odešli a Ondra jí hníček podával.
"Myslím si, že nebude jediná, asi se tak chováme." zauvažoval Ondra, předal jí krabici s hrníčkem, dotkl se tak jejích prstů. "Máš úplně zmrzlé ruce."
"Je zima," odpověděla mu a rychle si krabici vzala, nechtěla ten okamžik protahovat. "a díky."
"Co takhle grog?" navrhl.
"Mě není osmnáct, víš, že je to trestné? Co kdyby tě chytli? Jak se jen dostanu domů?" začala s vtipkováním An, aby odvedla pozornost od té prodavačky, hrníčku a nesmyslu o tom že jsou pár.
"Budeš je muset nějak překecat."
"Jasně...pane policajte, ale já se nějak potřebuju dostat domů," předvedla komicky An a oba se zase rozesmáli.
Na Prahu a vánoční strom na staroměstském náměstí se znovu začal sypat sníh, jemné sněhové vločky se zachytávali ve vlasech dvojice popíjející horký grog, občas se jejich pohledy střetly, ale okamžitě se zase podívaly jinam, jako by se cítili ublížení, přichycení při činu, který si oni dva nemohou dovolit. Mnohokrát přeci skoro přísahali, že oni dva by spolu nevydrželi. A navíc An je zadaná! Teď už to věděla jistě, jenže co vlastně věděla? Je zadaná s tím nesprávným?
***
„Kde jste byli?" zeptal se žárlivě Filip, když An zastihl v pilné práci při kydání boxu. An odložila vidle a zaměřila svou pozornost na Filipa.
„Ondra mě vezl domu, když jsi ty nemohl. Promiň, ale nechtělo se nám se Sárou čekat na autobus."
„Cesta sem trvá několik málo minut ne hodin!"
„Znáš Ondru, umanul si, že mě vezme na výlet," An čekala bouřlivou reakci ze strany Filipa. Proto přišla blíž.
„Nic se nestalo, nejsem blbá a nekřič, prozradíš nás."
„Ale co kdybych chtěl? Co kdybych nás chtěl prozradit? Už mě nebaví se skrývat!" odporoval jí Filip, miloval An, ale jejími city k němu si nebyl jistý. Má ho alespoň trochu ráda? Nebo jí víc záleží na Ondrovi? Netušil.
Povzdechl si: „Miluji tě a ty to víš!"
Cítila se jako ta největší mrcha, ale přesto se donutila to udělat. S úsměvem přikryla ukazováčkem Filipovi rty a s tichým pšt mu odpověděla: „Vím! Ale musíš mi slíbit, že to co je mezi námi zůstane tajemstvím."