Dřevěná kola povozů drnčela o kamení a kopyta poníků vířila prach. Zvířata byla vyčerpaná předlouhým pochodem, ale i těžkým, skalnatým terénem všude okolo. Bofur, zdaleka ne jediný z jezdců, seskočil ze sedla s myšlenkou ulehčit tak unaveným zvířatům. Za zvuku troubení trpasličího rohu vedl svého grošáka na volné otěži.
Ovšem nebyl to ten samý grošák, na jehož hřbetě Erebor opouštěl. Kdepak, od té doby mnoho vody uplynulo v Bystré řece, jejíž průzračná, studená hladina šuměla pod mostem vedoucím k hlavní bráně Království trpaslíků. Ani ušanku nenosil stejnou jako kdysi – tu už dávno rozkousaly moly – ale tahle, nová, byla stejně pěknější, více hřála v podzimní slotě a hlavně byla darovaná Bilbem.
„Erebor," zašeptal si Bofur sám pro sebe. S nostalgií, nikoli však s netrpělivým úžasem, jako když tady stál poprvé. Nyní už byl rozvážnější, zkušenější trpaslík, ne jako ten, který tenkrát dychtil po dobrodružství. Obyčejný řemeslník toužící odložit všední zástěru výrobce hraček, kterou nosíval, aby si kazajku neumazal od barev na dřevo, a ano, pravda, i zbohatnout. Zdařilo se obojí, jenže obojí nakonec nebylo tak sladké, jak si původně představoval. Přesto by však nevzal zpět jediný den, zrovna jak říkával jeho hobití přítel, když o svačině vzpomínali. Nelitoval, že sem prvně zavítal, že pak odešel, ani že se nyní, po letech, navracel zpět. Dneska byl totiž především zvědav, ačkoli věděl z dopisů i z doslechu, že se v Hoře mnohé změnilo.
Mnoho se změnilo v Ereboru, avšak ty chodby, ty kameny zde zůstávaly stejné. Věčné. Bofur poznával svou vlastní práci a musel se neskromně pochválit, že to byla práce odvedená dobře. Pilíř přeražený dračím ocasem, jako kdyby nikdy ani nebyl nastaven. Ale že se tu nadřeli s Bifurem, usmál se, to jo. S Bifurem, jenž mu právě teď kráčel za patami, stejně jako k slzám dojatý bratr Bombur. S těmi se uvítal nejprve, ovšem nebyli zdaleka jediní, na které se těšil.
Zrovna nakoukl do trůnního sálu. To se jen tak nachomýtlo, poněvadž šel právě okolo. Král, po boku své rusovlasé choti, veskrze přátelsky přijímal elfské vyslance, na čemž Bofurovi nepřišlo vůbec nic divného, neb od doby, kdy Dol Guldur padl, panovalo ve zdejších krajích nikoli jen příměří, ale opravdový mír. Jenže trpaslík nesledoval ani tolik elfy, jako spíš nesmírně půvabnou královnu, a to zřejmě mnohem déle a mnohem více okatě, než by se bylo slušelo a patřilo. Musel se zasmát, když ho bratr dloubl loktem a protočil očima. No jo, co na plat, třebaže byl Bofur zkušenější, tak rozhodně ne stár.
Nezdržoval se tu ale příliš a vyrazil dál. Tunely, jejichž směr by nezapomněl nikdy v životě. Zde leží sedmé království Durinova lidu, nechť věrnost, čest a ochotné srdce spojí všechny trpaslíky v obraně jejich domoviny, všiml si opravených run. Tohle byl panečku Erebor, jaký se mu konečně líbil.
Zamířil k pokojům, které tehdy tolik svědomitě připravoval. Potkával trpaslíky, známé i neznámé, mladé i staré, ženy i muže, ba i děti. Výrostky, kvůli nimž se celý zatočil, když se kolem prohnala celá výskající banda. Doslova jako vzdušný vír, co ho jedenkrát viděl na svých cestách poblíž Větrova.
„Haranti jedni!" zahrozil zdviženou pěstí, avšak nemyslel to doopravdy zle. Culil se pod vousy stále připomínající kníry letitého sumce. Úsměv potom ještě prohloubil, právě když v Bomburově tváři rozeznal, že o žádné haranty patrně nešlo. Uvědomil si hned v dalším okamžiku, že vlastně i on sám ty věrné podoby dobře zná. Mladičká rudovlasá dívčina, co jen stěží vypadala jako trpaslice, chlapec vlasů barvy zlátnoucího se obilí a nejstarší, dětským letům skoro odrostlý kluk s očima podobnýma krystalům ledu. Bofur se plácl do čela.
„Slečno Tili! Princi Thorine! Mladý pane Ori!" ozvalo se mu za zády sotva nabral ztracený balanc. „Vraťte se! Ještě vás čeká hodina dějepravy. A také přírodozpyt!" Učitel Magnus, co byl snad ještě vychrtlejší, než jakého jej Bofur pamatoval, se o holi marně snažil dostihnout nezbedné žáky. Však když uviděl starého známého, zapomněl na zmařenou výuku a vřele se s ním uvítal.
Ještě o tři schodiště výš, po mnohých zastávkách pro podání ruky a slova prohození, Hračkář konečně došel tam, kam měl původně namířeno. Do východního křídla Hory, k dubovým dveřím zdobeným rytými ornamenty, na které bez rozpaků zaklepal. Pak už stačil jenom krátký mžik, než popadl do náruče drobnou tmavovlásku způsobem, až ji od podlahy zvedl.
I ona se mu zdála jiná, nějak důstojnější. Možná, že to bylo dáno řádně spletenými vlasy, anebo snad mithrilovým kroužkem na prstu, který jasně značil, že už není svobodnou dívkou, nýbrž vdanou paní. Bofur si musel přiznat, že ale i tak zůstávala pěkným děvčetem, ačkoli on na ni nikdy nehleděl způsobem, jako chudák knihovník.
Dlouho, předlouho ženu držel, pranic nedbaje nevraživého pohledu lorda Thorina, nynějšího pobočníka krále pod Horou. Ten, ačkoli měl ve vlasech o trochu víc stříbra nežli naposled, nosil do copu zapletený plnovous a přes půl čela se mu táhla jizva, připomínal o mnoho víc toho starého, dobrého Thorina Pavézu, jakého jej Bofur pamatoval a jakého si vážil. Vždyť přece jen a pouze takový, hrdý, avšak čestný muž, mohl spolknout veškerou svou pýchu, co jej tenkrát ovládla, a dovést k vítězství spojená vojska trpaslíků, elfů a lidí z Dolu. Zažehnat nebezpečí číhající v útrobách Pevnosti, která stávala při jižním cípu Temného hvozdu. Poslední čin, který Thorin, syn Thráina, syna Thórova, vykonal jakožto král.
***
Bofur stihl dorazit doslova akorát – na Durinův den. Na den, kdy všichni trpaslíci oslavují. A nejen oni. I ve Dně Pytle v tento čas se nejednou pozvedaly číše. Ale dnes, zde, daleko za Mlžnými horami, v zemi, kde dobře vládl mladý, leč rozumný král, se všichni sešli v Bomburově krčmě. Podniku, co se mu už dlouhá léta náramně dařilo.
Zasedli v salónku pro významné hosty a Bofurovi málem ukápla slza, když se dozvěděl, že zde pořád má své místo připravené. Podobné tu bylo také pro Gandalfa, přítele trpaslíků, který občas k Osamělé hoře zavítal, pro Bilba, co možná ještě někdy přijde, i pro mladého knihovníka Oriho, jenž o sobě tvrdil, že prý není hrdinou. I na toho zde bylo s úctou pamatováno, třebaže on se do Ereboru již nikdy nevrátí. Stejně jako jeho bratr Dori, který padl na dolguldurském opevnění.
Ale nyní netruchlili, naopak. Hovořili, smáli se a vzpomínali u dlouhého stolu, který se doslova prohýbal pod korbely proslulého ležáku i tácy vyhlášených lahůdek krčmářovy ženy. V čele seděl přirozeně Fili, syn Dís, dcery Thráinovy, král pod Horou, společně s Dianou z Železných hor. Po královnině levici se zubil Kili, políbil do rudých vlasů elfku Tauriel. Vedle Nori, jenž už si sice jakž takž přivykl, ale nikdy se nevyrovnal se skutečností, že dvě prázdná místa má už navždy vedle sebe, stejně jako v srdci. Bofur se o něm rovněž dozvěděl – a pomalu nemohl věřit – že už dávno pozbyl šmelařiny a převzal osiřelou knihovnu. Nechyběli tu také ranhojič Oin, pokladník Gloin se ženou Melsou, i jejich synek Gimli, z něhož se stal mladý muž.
Hračkář se ohlédl přes rameno. Právě ruku v ruce vešli Thorin se svou chotí Odette. Předešlý král odsunul těžkou židli a nabídl ženě místo vedle starého Balina, který už nosil brýle pořád, ne jenom na čtení, a sám usedl po pravici staršího synovce, jak se na pobočníka patřilo.
Dokonce i Dwalin se dnes usmíval. Však aby také ne, když po boku měl trpaslici tmavých vlasů a pronikavých modrých očí, doslova ztělesnění Thorina v ženské podobě. Bofur se nenápadně zachechtal, ústa zakrytá hřbetem dlaně, protože rázná paní Dís byla přesně tím, co si velitel vojska zasluhoval.
A pak zde byl on sám, bývalý mistr hračkářského řemesla, pán pod Horou, přítel hobitů i cestovatel. Trpaslík, co se vždycky rád smál, a jehož srdce bylo příliš velké na to, aby patřilo jen jedinému kraji, jen jediné ženě. Ale přesto přese všechno se cítil velmi šťasten, že dnes, v tento sváteční čas, může pochválit koláče své švagrové, znovu usednout mezi bratrem a bratrancem, kteří ho nepřestávali plácat po ramenou a pořád se vyptávali, co nového ve světě.
A Bofur vyprávěl, jelikož to přece byl další z důvodů, proč se vlastně vydal nazpět k Ereboru. Mnoho viděl na svých toulkách a ještě více slyšel, a proto cítil povinnost zvěstovat, že na jih do země Mordor uprchl Temný stín ještě dřív, než byla oblehnuta Stará pevnost. Tam se usadil a znovu rostl, znovu nabýval sil. Inu, tak vyzvěděl od hraničářů v Hůrce, kam s půlčíky občas zašel na žejdlík, ale nejen od nich. I Gandalfa zaslechl docela nedávno, jak nehezké poselství líčil Bilbovi na zápraží. Pravda, nedělá se to, jenže když se zrovna nachomýtl těsně před brankou, to se ví, že si uši nezacpal. Čaroděj totiž předvídal, kterak ještě bude zle, a také si posteskl, že to byl možná právě on, kdo Temného pána kdysi varoval skrze jakési riskantní užití magie. To však Bofur jenom stěží chápal, protože trpaslíci rozuměli kouzlům asi jako kozli zahradničení, a tak pověděl akorát to ostatní.
„Ale já nemám strach! Z budoucnosti, ze zla, ani z chmurnejch předzvěstí," dokončil svou zkazku. „Vždyť kolik je na světě dobrejch trpaslíků, lidí, elfů a hobitů, no? Spousty! A každej takovej vydá za hordy Temnejch černokněžníků!" Aby ta smělá slova náležitě zpečetil, bouchl korbelem o stůl, až pěna vystříkla. Zbytek mužského osazenstva následoval jeho příkladu, za hlasitého provolání slávy Ereboru. Na věky věků.
„No jo, třeba takovej Frodo," vzpomněl si právě na Bilbova chráněnce, „to vám je klučina!"
„Neříkej, že má Bilbo syna?" zakřenil se Kili, jako kdyby tomu nechtěl věřit.
„Ale kdepak," mávl rukou Bofur, „Frodo je sirotek z Bilbovo přízně, kterýho si vzal do opatrovnictví. Ale vlastně, máš pravdu, jako kdyby Bilbův byl. Kluk je to totiž statečná zrovna jako náš Zloděj, ne-li ještě o fous víc! Ten by se nerozmejšlel až do rána, jestli podepsat lejstro a za dobrodružstvím jít. Ten by neváhal a dospat by nemoh. Jó, Frodo, ten ještě vykoná veliký věci. Věřte mi, přátelé, na to já mám setsakramentsky dobrej nos!"
Toho večera Bofur ještě netušil, jak velikou pravdu právě vyslovil. Ale to už je úplně jiný příběh.
KONEC