Milí čtenáři,
později než pozdě, ale přece vychází další kapitola. Je to zároveň kapitola poslední (před epilogem). Kvůli délce rozdělena do dvou částí. Pokud budete chtít, napište, jak se vám konec líbil, nelíbil, nebo zda jste čekali jiný. Přeji hezké čtení.
Lija
Nazpět jeli i během tmy. Nocí, jíž zářil měsíc v úplňku a osvětloval zem pod kopyty kozorožců. Tempo drželi volnější - už nebylo kam spěchat. Navíc táhli vozy.
Dalšího dne obstarali padlé na planině a z večera už dávno šli podél břehu Dlouhého jezera. Stmívalo se v barvách fialové a rudé, a rozlehlá vodní pláň v tom svitu dočista ztratila nazelenalý nádech. Za naprostého bezvětří, tolik odlišného od předešlých dní, zůstávala šedavá a hladká jako rtuť.
Král seděl v ústraní od tábora, ohně i tichých hovorů družiny, na kmeni padlém zubem bobra. Prostý veškeré mimiky, v šerém světle zapadajícího slunce si prohlížel obrázek ukradený z Oriho deníku. Jedinou Odettinu podobiznu, kterou vůbec měl. Litoval, že sám nikdy nenechal žádnou vymalovat, aby si mohl připomínat, i když zapomenout by bylo milosrdnější. Litoval, že tohle všechno dopustil. Litoval svých rozhodnutí, špatných rozhodnutí, která učinil, a potom je pošetile schovával za korunu a povinnosti krále pod Horou. Litoval veškerých slibů, které dal, a ještě více těch, které porušil. Na obloze začínaly zářit jedna po druhé, avšak pro Thorina jako kdyby zhasly všechny hvězdy. A ve svítání už nevěřil.
Seděl mlčky, jako ostatně mlčel celý den i předešlou noc, až na pár nezbytných příkazů. Mlčel, v obličeji tvrdý, podobný kamenným tvářím soch trůnního sálu Ereboru, ačkoli v nitru nemohl přestat křičet. Takový už byl zármutek trpaslíků jako on. Skrytý. Chladný a tichý, ale uvnitř nesmírně hluboký.
Nikdo se jej neopovážil oslovit. Připomínky nadmíru věcné, jako že je třeba zvířata napojit či dopřát odpočinku raněným, byly směřovány Dáinovi, který přebral velení. Král o ně nestál, stejně jako o žádné rozmluvy. A už vůbec ne o společnost. Poznal to každý včetně Dwalina, jen sotva kdy beroucího na zřetel jakýkoli takt. Každý, až na jednoho vysokého muže v omšelém hávu, který se - patrně nikdy - nehodlal vzdát svého nepěkného zvyku mluvit ve chvílích, kdy Thorin mluvit nechtěl.
„I když přijdeme o všechno, příteli, ani tehdy nelze říci, že by nám nezbylo vůbec nic," pronesl Gandalf jednu z toho druhu vět, které nejen že v daný okamžik zněly naprosto nevhodně, ale ještě ke všemu postrádaly jakýkoli smysl. Thorin si pomyslel akorát něco o výjimkách potvrzujících pravidlo, protože on se cítil přesně jako někdo, kdo všechno měl, a jemuž nic nezbylo. Zdržel se však komentáře, neměl sílu se s Gandalfem přít, ba ani diskutovat. Ani za ním neotočil hlavu. Pohled ponechal upřený kamsi před sebe, ačkoli ve skutečnosti hleděl úplně jinam. Do prázdna vlastní duše.
Čaroděj se usadil po králově levici, jako vždycky aniž by se zeptal, zdali smí. Do plic hlasitě nasál vzduch vonící tlejícím dřevem a nezdráhal se pokračovat: „Budoucnost zůstává, Thorine. Chápu, že ji nyní vidíte jen stěží. Zdá se vám černá a bez významu, ovšem to se může časem změnit. Budoucnost totiž, na rozdíl od minulosti, dokážete ovlivnit. Svými činy. Jste král pod Horou, Thorine, vy ještě můžete vykonat mnoho dobrého. A veskrze dobré dojít smíření."
„Jsem král pod Horou," souhlasil Thorin s mnohem menší hrdostí, než jakou míval. „Ale jaký jsem vlastně král?" Na odpověď nečekal, dal si ji sám: „Jsem král, jenž se přes minulost nepřenesl a budoucnost zahodil. Jsem král, jenž málo naslouchal radám druhých, vašim radám, čaroději, jen aby nemusel přiznat především sobě, jak často pomýlený byl. A za to se teď budu probouzet s vinou každý den, a každý den budu s vinou usínat. To je má budoucnost, dokavaď navždy nezavřu oči! Leda to mi osud přichystal."
Gandalf zakroutil hlavou, chystaje si dýmku, jíž zapálil plamenem, který kdoví odkud vzal.
„Nevíte, co vám osud přichystal. Ani já to nevím. Jenže čas, drahý příteli, to je zvláštní nástroj. Běží a nezastaví, a v takovém běhu lze snadno získat pocit, že s každou jednou promarněnou příležitostí minula i ta úplně poslední. Ale nemusí tomu tak být. A často nebývá. Možnosti nové střídají ty staré, přinášejí šance dát si opět smysl a zachytit směr. To vám povídám jako někdo, kdo žije již velmi dlouho. Musíte věřit, Thorine, že k vám osud ještě někdy bude milostiv."
„Milostiv?" odfrkl si trpaslík. „Osud vůbec není milostiv! Hrát si s námi je pro něho zábavou. Obyčejnou kratochvílí v běhu času, jak říkáte. Tomu jedinému jsem schopen uvěřit. A nemyslete si, čaroději, já dokáži pochopit, proč ode mne Mahal odvrátil svou přízeň. Dobře vím, proč jsem trestán. Je to za mé chování a za mé skutky. Za Bilba Pytlíka."
„Jste k sobě příliš tvrdý, Thorine. Bilbo k vám nechová žádnou zášť. Odpustil vám, stejně jako jste odpustil vy jemu."
„Snad," připustil král, protože snad měl Gandalf pravdu. Avšak i ta pravda měla háček, nikoli bezvýznamný. „Tak se stalo, ovšem jen a pouze proto, že se přičinili druzí. Já sám bych žádnou spravedlnost nehledal, natož precedent. Vyhnal bych hobita jako spráskaného psa," mezi řečí těžce polkl, „ne-li hůř. Rovněž onen mírný trest navrhl Fili. Ano Fili, nikoli já. A ten padl jenom proto, že se hodil hlavně mně. Rozumíte? Abych si udržel lásku, co mi dokázala oči otevírat, zahánět z mysli stín a naopak přinášet radost. Nejvzácnější poklad... Vlastně dva poklady, co mi byly dány, a já za ně jen málo bojoval, špatně je opatroval, jako hlupák se jich vzdal. No a přesto jsem to já, kdo dnes ještě dýchá, zatímco Odette už ne. Není to snad učiněná zvůle a zlomyslnost, Tharkûne? Proč nevinní musejí životy pokládat a já byl tenkrát ušetřen u pramene Celduíny?! Řekněte mi proč, čaroději?! Proč jiný příběh nebyl psán?"
Gandalf si povzdechl a vydechl kroužek dýmu. „Pokládáte mi těžké otázky, Thorine. Otázky, na které bych sám chtěl znát odpovědi. Ale neznám je. Nemohu vám je proto dát. Posloužit vám mohu pouze radou. Poslední."
Král přikývl. Nyní každá rada drahá.
„Zbytečně v sobě neduste žal. Dáin, vaši muži zde, váš lid v Hoře, ti všichni dozajista znají rozličné podoby zármutku, a proto pochopí, že i vy nějaký cítíte. Neskrývejte jej. Smutek přiznejte a přijměte, nechte ho jít a odejít, vezměte si poučení a zkuste odpustit i sobě samému."
Thorin si povzdechl rovněž. Potáhl nosem, jakkoli nevhodné to bylo pro krále. Po tvářích se mu skutálely slzy a vpíjely se do vousů. Vůbec první, které pustil na odiv. Ale tentokrát neklopil hlavu, aby skryl obličej za stěnou z hustých vlasů. Dovolil si truchlit.
Pocítil Gandalfovu ruku na rameni a čaroděj protentokrát nemluvil. Jen nabídl svou dýmku, kterou trpaslík přijal, ačkoli měl v plášti vlastní. Společně pozorovali tmavé nebe, které jako kdyby splynulo s vodní hladinou. A Thorin truchlil, jak dlouho bylo potřeba, i starý muž mlčel, jak dlouho bylo potřeba.
Mohlo být někdy nad ránem, kdy král procitl. Popravdě jej překvapilo, že vůbec usnul, avšak unavené tělo si žádalo odpočinek i hlavě navzdory. Zamrkal řasami trochu slepenými vlhkem. Byla to taková ta chvíle, kdy je všude poklidno, k zemi padá rosa a noc se láme v den.
Posadil se a promačkával si přeležený krk, přičemž si uvědomil, co veze celou cestu. Ve všem tom spěchu dočista zapomněl odložit klíč od tajné místnosti a zamknout ho ve svém stole. Znovu si sáhl pod límec košile a řetízek rozepnul.
Zlatý klíč držel v dlani, najednou se zdál být hrozně těžký. Stejně jako touha po Arcikamu i falešná úleva, kterou Kámen přinášel.
Thorin zaváhal, samozřejmě, ale přesto se rozhodl vykonat nyní, co už dávno mělo vykonáno být.
„Gandalfe," potichu oslovil muže v šedém hávu, jehož tak probudil z dřímoty. „Vezměte si jej. Vezměte si jej a třeba jej zničte. Já sám to nedokážu."
Čaroděj se posadil rovněž, vytáhl obočí, avšak bez řečí nastavil dlaň.
Král očekával otázky a protentokrát byl ochoten odpovídat. Klidně na cokoli, stejně už mu nezbývala téměř žádná tajemství. Ovšem Gandalf se na nic neptal, pouze chápavě přikývl a mrštil klíčem před sebe. Thorin přemohl touhu natáhnout ruku a řetízek v letu zachytit. Ne proto, že by se mu to stejně nepodařilo, ale protože podobný skutek by měl jen velmi málo společného čímkoli dobrým.
A klíč letěl daleko nad Jezero. Jistě mu muselo být pomoženo kouzlem, neboť velmi nezvykle zářil. A když to světlo už bylo jen maličké, docela jako světélko jedné jediné svatojánské mušky, tak najednou zhaslo. Tehdy se klíč propadl do hlubiny a Thorin si oddechl. Bolestně, ale přece oddechl.
„Zvláštní symbolika," zhodnotil nato starý čaroděj, „Dlouhé jezero je zřejmě předurčeno, aby mnohé zlo skončilo na jeho dně. Jenom se obávám, zdali bude dosti hluboké," dodal zamyšleně Šedý poutník, který chodil světem právě proto, aby dohlížel na osudy druhých.
***
„Vaše Výsosti," uklonil se chvatně podkoní. Namísto aby si kozla všímal, chystal se cosi vykládat. Král však Dernovi velmi jasně naznačil, že zrovna nestojí o žádné zprávy o tom, který poník má zánět v kopytu, a už vůbec ne, jestli některá kobyla porodila. Vykročil s plánem rychle se omýt a převléci, a pak okamžitě svolat Radu.
Předně bylo nutno připravit pohřební síň, čímž měl v úmyslu pověřit Balina, jelikož správce Dori už dny vůbec nepromluvil. Thorin tomu dokonale rozuměl. Následně hodlal vymyslet plán, kterak Dol Guldur srovnat se zemí. A v neposlední řadě potřeboval navštívit v žaláři komořího a dostat z něj, s kým vším to byli ještě spřaženi.
„Výsosti, prosím vás, počkejte... Musím..."
Thorin rozhodně neměl v úmyslu čekat. Poddanému, který zůstal bezradný až bledý, nevěnoval sebemenší pozornost.
„Nechte jej být, Derne," poradil podkonímu čaroděj, který se celou dobu zdržoval v čele jízdy, a také v blízkosti krále. „Cokoli musíte neodkladně říci, počká. Váš pán utrpěl těžkou ztrátu."
Dern se zamračil a začal se roztržitě ošívat. Chvíli působil naprosto ztraceně, však hned nato mocně nasál vzduch a k samotnému králi se rozkřikl způsobem, jakým jej nikdy nikdo neslyšel hulákat ani na ty nejlenivější pacholky.
„Je v Dolu!"
„Cože?!" Thorin se prudce otočil a se sveřepým výrazem seběhl schodiště zpět. „O čem to mluvíš? Kdo, nebo co, se nachází ve městě?"
„Vaše pobočnice, Výsosti," vykoktal dobrácký trpaslík, „je v Dolu."
„To není možné!" zamítl Thorin, podezřívavě přivíraje oči. Podkoního považoval za správného chlapa, který nebyl hloupý ani škodolibý. Pokud si z něho kdokoli ztropil nemístný žert, trestu neujde!
Ale přesto se královo srdce rozbušilo, jako kdyby přihnal ne na hřbetě kozorožce, nýbrž po svých. Však rozumem se krotil. Varoval před planou nadějí, jež by se zdržela jenom chvíli, a pak zase odešla – což by podruhé už bylo k nesnesení. Vždyť Gandalf během cesty dopodrobna vylíčil okolnosti celého spiknutí, a později i slovy potvrdil Odettin... konec. Čaroděj dokonce přiznal – pouze králi a nikomu jinému, a on musel slíbit, že takový rozhovor zůstane výhradně mezi nimi – že nahlédl do mysli zrádce. Thorin to popravdě tušil, protože v oněch podivných událostech, jež proběhly v lese při dolním toku Bystré řeky, v momentech, kdy snad i příroda tajila dech, zatímco starý muž pohyboval rty v rytmu sotva slyšitelných, neznámých slov, by i ten nejméně zkušený holobrádek z družiny těžko nepoznal magii. A navíc měl Lothór mithrilový meč, a každý meč je věcí vysoce osobní. Takovou, kterou lze jen stěží sebrat živému. Všechno, co Dern řekl, proto znělo naprosto absurdně, avšak navzdory té absurditě se Thorin nedokázal ovládnout a k čaroději upřel pohled doslova prosebný.
„Tharkûne?"
Gandalf se zdál být neméně zaskočen. Konec vousu si natáčel na prst a také studoval obličej podkoního. Trvalo snad celý věk, než konečně promluvil, jestli se to vůbec mluvením dalo nazývat. Ne šepotem. Přistoupil velmi blízko ke králi a ohnul se v zádech tak, aby mohl hovořit velmi tiše: „Nakouknout pod slupku vědomí je sice metoda spolehlivá, avšak nikoli neomylná. Lze tak vidět pravdu pouze takovou, kterou dotyčný za pravdu považuje. Ta se proto nemusí nutně slučovat s pravdou reálnou. K tomu všemu nezapomínejte, Výsosti, že mi nebylo přáno celý obraz ucelit. Nestihl jsem to."
Potom, co se narovnal, starý muž pokrčil rameny a přidal na hlase: „Cokoli je tudíž možné, Thorine."
Dern si za tu chvíli zřejmě dodal na jistotě, neb se začal dušovat: „Doopravdy, Veličenstvo. Paní Odette přebývá v domě správce Barda. Z města přijel rychlý posel se zprávou – sám jsem ho viděl a sám i slyšel, co povídal Jeho Výsosti princi Kilimu. Ihned se vydali na cestu. On, paní Tauriel a mistr Oin – ten si bral svůj léčitelský kufřík."
Král skoro neznatelně kývl, pomalu ani nevěda čemu. Pravda, jež pravdou nemusí být? Posel? Město? Byl vyveden z míry natolik, že si jenom stěží skládal v hlavě, co se právě dozvěděl.
„Thorine," oslovil jej měkce čaroděj, měnící překvapení za lehký úsměv, „na co ještě čekáte? Jeďte! Přesvědčte se sám, zda k vám osud nemíní být ještě jednou milostiv."
***
Před arkádovým domem na náměstí města Dol Thorin bušil do dveří jako smyslů zbavený. Doslova tak polekal malou Tildu, která přišla otevřít. Vykulená dívenka dveře zase rychle zabouchla. Nedivil se. tušil, jak asi musí vypadat – více jako tulák, nežli jako král.
Znovu vykouknout se Tilda osmělila teprve ve chvíli, kdy jí za zády stanul otec. Král vyřkl co možná nejvíce stručnou omluvu za netrpělivost a už, už se chystal pokračovat k tomu podstatnému: proč je zde a čehož si žádá.
„Po schodišti nahoru a potom vpravo," poznamenal důvtipně Bard a ustoupil z cesty.
Thorin jeho přímost velmi ocenil. Bez meškání vyrazil ke schodům, nechávaje za sebou blátivé stopy. Chodbou se vydal ke dveřím, jež byly pootevřené na skulinu. Jenže právě tam se zarazil. Musel se prodýchat. Najednou se začal bát, co uvnitř uvidí, a ještě více toho, co by mohl slyšet.
Než se odvážil vstoupit, shodil ještě svrchní, nejvíce potřísněný kabátec a nechal ho na zemi.
„Strýčku," uvítal jej polohlasně Kili „konečně!" Okamžitě seskočil z parapetu okna pěkné světnice, co byla patrně hostinským pokojem správcova sídla, a rozešel se k Thorinovi. Čelem svým se dotkl čela jeho. Neřekl však žádný šprým ani připomínku hodnotící vzezření trpaslíka po náročné výpravě, což nevěstilo vůbec nic dobrého. Rusovlasá elfka se naopak ani nehnula. Zůstávala usazena v křesle ve vzdálenějším koutu místnosti, ke králi se neobtěžovala ani zvednout zrak. Natož promluvit.
Nepozdravil jej rovněž Oin, nikoli z neúcty, nýbrž proto, že se zrovna soustředěně skláněl nad lůžkem. Naslouchátko měl odložené na stolku a příchozího proto neslyšel. Působil velice ustaraně, a když Thorin Odette spatřil, ihned pochopil proč. Vypadala, jako kdyby spala, ale byla bílá přesně tím nedobrým způsobem, jímž bývají bílí slabí a nemocní.
„Oine," upozornil král na svou přítomnost, „jak je na tom?"
Vzal do dlaní Odettinu ruku. Hotový kus ledu, ačkoli se místnost zdála být skoro přetopená.
„Upřímně, nevím, Výsosti," vydechl starý ranhojič. „Paní Odette je sice vyčerpaná a těžce podchlazená, ano, ale měla by být vzhůru, třebaže jen chvílemi. To dlouhé bezvědomí si nedovedu vysvětlit. A není pro ni vůbec příznivé. Potřebovala by jíst, doplnit tekutiny. Snad časem...," pokrčil bezradně rameny.
Do pokoje nakoukl Bard. Donesl džbán a pohárky, nabízel víno, a král znovu cítil stud, neboť tento člověk poskytl trpaslíkům pohostinnost svého domu – už podruhé – zatímco on jej tenkrát v nouzi do síní Hory nepřijal. Správce při té příležitosti ve zkratce vypověděl, jak se Odette vlastně dostala až před jeho práh.
Thorin se za ním neotočil, ale poslouchal.
„Štědře odměním vašeho syna," prohlásil potom mimoděk, neschopný spustit oči z ženy na loži. Hrudník se jí zvedal jenom nepatrně. V dechu příliš mělkém a namáhavém pro zesláblé tělo. Pozoroval propadlé tváře, lehce se chvějící rty, suché a svraštělé, které už pozbyly téměř veškerou barvu.
Oin vzal látkový čtverec, namočil jej do misky s vodou, a ty rty jí alespoň navlhčil. Což by Thorin nejraději udělal sám, ale neměl dostatečně čisté ruce. Na nočním stolku, krom misky a konve, ležela i hromádka čistého, vyvařeného plátna. Mohlo sloužit k otírání úst či čela, stejně dobře jako k zastavení krvácení. Prázdné polknutí se králi dostavilo vzápětí. Sbíral odvahu se zeptat. Že Odette ještě oči otevře, mohl přinejmenším doufat, a doufal z celého srdce. Byla přece mladá. Odmítal si proto připustit, že nadešel čas, aby vstoupila do Síní Věčnosti. Nikdy by ovšem nečekal, jak moc může bolet ztráta něčeho, co vlastně ani neměl. Co dosud nespatřil a nemohl držet.
„Oine, nevím, jestli je ti známo, ale ona byla–."
„Najednou se zajímáte o dítě?!" štěkla z rohu elfka. Thorin cítil pomalu na holé kůži, jak jej propaluje pohledem. Nutno říct, že tak činila plným právem.
„Nevěděl jsem o něm!" koukl po ní neméně zprudka, úkosem, nýbrž promluvil tiše. Nebyla to totiž žádná omluva. Žádnou pro sebe neměl.
„Rovněž dítě žije," zmírnila svůj tón Tauriel, zněla v ten moment docela rozněžněle. Krále to popravdě překvapilo. Viděl ji bojovat.
„Ale je to zázrak. Fragaria má moc ochránit plod v ženském lůně. Je to silný amulet, ten, co nosí na krku."
Thorin se všiml až teď. Dokonce poznal drobné kvítky planých jahod zalitých zkamenělou pryskyřicí, visících na prosté, kožené šňůrce. Takové věci obyčejně považoval za bezvýznamné cetky k ničemu, ale jestli elfka mluvila pravdu, toto byla cennost nad cennosti. Oči se mu rozšířily.
„Neradujte se," vrátila jej na zem Tauriel. „Nemají vyhráno, zdaleka ne. Jak pravil moudrý mistr Oin, jen čas ukáže. A nebude to čas dlouhý. Pokud se Odette brzy neprobudí z bezvědomí, bojím se, že už se neprobudí vůbec. A dítě pochopitelně odejde s ní."
Ta slova opustila králova ústa skoro samovolně. Podobně samovolně i sklonil hlavu v gestu plném pokory před uměním, které tato žena už dříve předvedla. „Elfko, tvá moc je nesmírná... Dám ti cokoli. Cokoli si budeš přát. Pomoz."
„Zbytečně prosíte, králi pod Horou. Zbytečně se snižujete při hovoru se mnou. Já nestojím o vaše poklady."
Thorin se ani nepokusil pohlédnout jí do očí. Ani se neotočil ke Kilimu, aby synovce požádal o přímluvu. Zvláštní dusno se drželo v pokoji a pročistit vzduch musel on.
„Tauriel," oslovil znovu rusovlásku, nezvyklým jménem, které by mu dříve nešlo přes pusu. Naopak se nyní snažil nevypustit byť jen špetku pohrdání či nadřazenosti, aby ji neurazil. Teď by jí tu totiž klidně padl k nohám, pokud by na oplátku svolila. „Při Valar, které uctíváš, viděl jsem, co dokážeš. Viděl jsem, jak jsi vytrhla Filiho ze spárů smrti. Vyléčilas zranění vážná tak, že by je nezhojil žádný jiný. Na vlastní oči jsem–."
„Fili," přerušila elfka královu prosebnou řeč, „měl v sobě obrovskou vůli žít. Každou pídí svého bytí bojoval, a zahojit tělo někoho takového není složitě. Rozdrcené kosti mohu spojit, probodnutá játra svedu zacelit a dostanu z rány jed. Dokonce i zastavené srdce znovu rozezním, pokud ovšem není zlomené. Na Odettiných plících seděla těžká horkost, pravda, avšak ta je zažehnána. Pohmožděné koleno už nebylo vůbec těžké napravit, ale přesto stále spí a spí. Nemyslím si proto, že je to fyzické tělo, které vaši pobočnici zrazuje. Pochopte, nelze nutit duši vrátit se, pokud ta se vrátit nechce."
„Nechce se vrátit do světa, jenž ji akorát zklamal," přiznal Thorin myšlenku, co mu na jazyku zanechala hořkou pachuť.
„Možná," pokrčila rameny Tauriel.
Vstala a naznačila Kilimu, aby ji následoval ven z místnosti. Stejně tak Oin, který s troubou u ucha a odborným zájmem elfce naslouchal, se vypravil za nimi.
„A možná také ne. To rozeznat nedokáži, stejně jako nedokáži přivést svou přítelkyni zpět, ačkoli bych si to nadevše přála. Já ne, králi trpaslíků, to můžete jen vy sám."
Já sám? Jak?
Thorin zůstal stát v naklizeném pokoji, vedle bíle povlečené postele, kde si přidal až nepatřičně. Špinavý a zablácený, nasáklý krví. Měl odhánět smrt, když z něj samotného táhla?
Předklonil se, z bledého Odettina obličeje odhrnul pramen vlasů slepených jistě horečkou, než ji zimnice vystřídala. Svou bezvládnou Amrâlimê políbil prvně na čelo. Co asi prožila?
Na hranu postele neusedl, jen si přisunul malované štokrle. Ústa přitisknutá ke studené paži oděné do košile rovněž bílé – zřejmě patřila jedné z Bardových dcer – mluvil. Zprvu o věcech, jež se dříve zdály nemyslitelné, jenže dnes, teď, připadaly králi nejen možné, ale i naprosto samozřejmé. Potom se ale zamyslel a začal spíše o těch obyčejných, protože ty měla nejraději. O vzpomínkách na dny všední, však cennější než všechno zlato Ereboru. Mluvil a věřil, že ať už se Odette nachází kdekoli, ještě ho slyší.