Jen tak jsem ležela zavřená na pokoji, když někdo zaklepal na dveře. Přišlo mi to divné. Pansy ani jedna z těch jejich kamarádek by v životě nezaklepala, a nikdo jiný neví, kde mám pokoj. Nervózně jsem se zvedla a šla jsem otevřít. To, co jsem spatřila mě, dá se říct, víc, než překvapilo.
Za dveřmi stál Neville, Lenka, Ginny a Ron. Zůstala jsem na ně překvapeně hledět a neměla jsem nejmenší ponětí, co říct.
,, Tak co, jdeš s námi pomoct Harrymu, nebo se připojíš na zmijozelskou stranu, Jonesová?" zeptal se Ron s úšklebkem, na což jsem se jen usmála. Popadla jsem hůlku a už jsem stála nastoupená. Samozřejmě, že jsem chtěla pomoct Harrymu. Musela jsem.
~
Běželi jsme naproti Harrymu a Hermioně, kteří jako jediní šli s Umbridgovou do temného lesa.
,, Jak jste jim utekli?" zeptala se Hermiona hned, co nás spatřila. Oba dva vypadali velmi překvapeně, že nás vidí.
,, Dávivé dortíčky... Moc ošklivý pohled" objasnila Ginny a Ron jen s úsměvem přitakal.
,, Řekl jsem, že mám hlad a chci pár kousků. Poslali mě do háje a všechno to sežrali sami" dodal a všichni jsme se usmáli nad naším vítězstvím. Hermiona na nás zůstala překvapeně koukat.
,, To bylo chytré, Rone" řekla obdivně a Ron se nervózně uculil a podíval se do země.
,, N-No.. Jako obvykle" řekl. Jeho obličej se začal podobat barvě jeho vlasů a já se nenápadně uchechtla. Hermiona mě jen spražila pohledem.
,, Bylo to geniální!" dodal Neville a všichni jsme k němu stočili své pohledy, a samozřejmě, přitakali. Měl pravdu. Byla jsem ráda, že jsme z toho tak lehce vyvázli a můžeme Harrymu pomoct. V poslední době jsem se s ním moc nebavila a z části jsem ani netušila, o co jde, ale odhodlání pomoct ve mně bylo dostatek. Hlavně, když se jednalo o Harryho a Siriuse.
,, Takže... Londýn už čeká" řekl statečně Neville a já si musela zavzpomínat, kdy se v něm vzalo tolik kuráže. Skoro jsem toho ustrašeného kluka nepoznala! Tolik odvahy by do něj nikdo neřekl, podle mě, ani on sám. Harry nás všechny sjel nervózním pohledem. Poznala jsem, že je něco špatně.
,, Hele, ne že bych si necenil všeho, co jste udělali... Ale.. Už jsem vám nadělal dost problémů. " řekl nám a rozhodl se jít pryč. Co to do něj, proboha, vjelo?
Všichni jsme se za ním otočili. Na malou chvíli jsme zůstali zaraženě stát, dokud se Neville opět nechopil slova.
,, Brumbálova armáda vznikla, aby něco dělala. Nebo to byly jenom řeči?" řekl Neville napůl zklamaně a napůl naštvaně. Chápala jsem ho. Taky jsem se necítila úplně dobře v situaci, do jaké nás Harry vystavil, ale když jsem tady, pomůžu mu. Ať se mu to líbí, nebo ne.
Všichni jsme čekali, co nám na to řekne. Neměl se moc ke slovu. Jenom na nás zíral a něco mu šrotovalo v hlavě.
,, Možná nemusíš všechno zvládnout sám.." řekl Ron a já přikývla. Všichni jsme čekali, jak se vyjádří. Upřímně jsem z jeho nic neříkajícího pohledu nedokázala vyčíst vůbec nic. Netušila jsem, jestli se spíš rozhoduje pro ano, či ne. My však byli rozhodně připraveni bojovat.
,, Jak se dostaneme do Londýna?" řekl nakonec Harry a všichni jsme se vítězně usmáli. Ta otázka nám však začala vrtat hlavou.
,, Poletíme, jak jinak!" navrhla Lenka a já se na ni jen překvapeně podívala. Poletíme?
~
Lenka nás zavedla kousek do lesa. Jednou jsem tady byla s ní a Hagridem. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom do Londýna mohli letět na testrálech. Upřímně, ta stvoření mi trochu naháněla hrůzu, zatímco mi zároveň připadaly nádherné. O testrálech se ví, že jdou vidět pouze když jste viděli někoho umírat. Nevím proč, ale viděla jsem je také, i když jsem nikoho umírat neviděla. Teda, alespoň si to nepamatuju. Nepamatuju si, že bych přihlížela na někoho, jak se z něj vytrácí život. Ale jde to vůbec? Musela jsem být hodně malinká, když mi tak strašlivý pohled neutkvěl v paměti. Nebo jsem si ho jen nedokázala vybavit?
Po krátkém přemlouvání Lenka všechny přiměla nasednout na ty krásné tvory. Dlouho jsme letěli nad krásnými, rozlehlými lesy. Pod námi se rozprostírala kopečkovitá krajina, která vypadala, jako by byla nekonečná. Dívala jsem se na ten skvost pode mnou a byla jsem uchvácena z toho nádherného výhledu.
Když jsme také proletěli bouří, uviděla jsem první světla Londýna. Vypadaly jako hvězdy na obloze, jen v menším množství. I na to, jak byl Londýn velký, nekonečné obloze se nevyrovná ani celý svět. Ani ten náš, ani ten mudlovský.
Dlouho jsme kličkovali mezi loděmi nad Temží, či temnými uličkami. Po nějaké době jsme však spočinuli před tou, mně neznámou, červenou telefonní budkou. Všichni jsme si do ní vlezli. Věřte mi nebo ne, bylo to velmi natěsno. Necítila jsem se úplně nejlíp, ale neměli jsme na výběr.
Výtahem jsme sjeli až do patra, které potřebujeme.
,, Odbor záhad" oznámil nám výtah naši polohu a my všichni se vydali nejistým krokem vpřed. Před námi se rozprostírala dlouhá kachlová chodba a na jejím konci se vyskytovalo to, co hledáme.
,, Tady je to.. " pronesl Harry, když jsme se začali přibližovat. Zatajil se mi dech. Nebyla jsem nikterak odvážná, vlastně jsem byla v téhle situaci úplně nahraná. Strach mě pomalu ovládl a já nedokázala na nic myslet. Co když tady umřu? Jak na to budou reagovat rodiče? A.. Co Draco? Kde je Sirius?
V hlavě jsem měla plno otázek a v krku sucho. Zůstávala jsem vzadu s Lenkou. Obě jsme se snažily zakrýt nás strach, i když jsme obě věděly, v jakém nebezpečí se nacházíme. Někde tady se nachází... Pán zla...
S tichým 'lumos' jsme vešli do dveří oddělení odboru záhad. Museli jsme najít Siriuse, než mu pán zla jakkoliv ublíží. Harry podle svých vzpomínek hledal regál číslo 95. Když jsme se k němu však dostali, nikdo tam nebyl. Ani nikde poblíž se Sirius, či nedej bože někdo jiný nenacházel.
,,Tady by měl být.. " pronesl Harry a začal se rozhlížet.
,, Harry..." upozornil na sebe Neville.
,, Je tu tvoje jméno" pronesl rozklepaným hlasem a pohledem, upřeným kamsi mezi poličky. Harry neváhal ani vteřinu a přešel ke své věštbě. Dlouze ji zkoumal pohledem a my všichni čekali na jeho reakci. Ještě než věštbu opatrně uchopil do dlaně, přejel nás rozklepaným pohledem.
,, Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána zla se blíží... Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc jakou Pán zla nezná.." všichni jsme se na sebe vyděšeně podívali. Věděli jsme, že je to Harry. Že to v jeho osudu je napsáno, že porazí Pána zla. Že to on se bude muset podílet na vraždě muže, který zabil nespočet lidí, včetně jeho rodičů, největšího černokněžníka všech dob..
,, Neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ! "ozvalo se hlasité zalapání po dechu.
,, Harry!" výkřikem upozornila Hermiona na přítomnost jednoho ze smrtijedů.
V uličce se objevila tmavá postava s kápí a maskou přes obličej. Všichni jsme se proti ní postavili s hůlkami v rukou a čekali, co se stane. Postava se krátkými kroky blížila. Strach a bezmoc se ve mně stupňovaly, ale musela jsem zůstat silná. Teď, teď není na strach místo.
,,Kde je Sirius?" zeptal se Harry odhodlaně a já v té chvíli naprosto obdivovala jeho odvahu. Kdybych se měla zeptat já, hlas by se mi v půlce věty zlomil a má roztřepaná kolena by padla pod tíhou mého těla.
,, Měl by ses naučit poznat rozdíl mezi sny..." řekl dotyčný a vytáhl svou hůlku z hole, kterou si přejel před obličejem.
,, A skutečností.." dodal dotyčný a před námi se objevila jeho tvář.
Lucius Malfoy.
Dech se mi zatajil dvakrát tolik a Hermiona po mě hodila vyděšený výraz. Já své oči upírala na děsivě vyhlížející osobu s platinovými vlasy, které se až děsivě podobal těm, které vlastnil jeho potomek.
,, Viděl jsi jenom to, co Pán zlá chtěl abys viděl.. " dodal hlasem, který už se od hlasu jeho syna dost lišil.
,, Podej mi tu věštbu" přikázal a natáhl ruku tak, aby mu ji Harry mohl dát. Ten se však k ničemu takovému pochopitelně neměl, a nikdo z nás to ani nečekal.
,, Zkuste si něco a rozbiju ji" řekl Harry a věštbu ještě pevněji uchopil do dlaně. Vtom se za Luciusem ozval ten šílený smích. Ten smích... Něco mi připomínal... Na malý okamžik jsem zabrouzdala ve svých vzpomínkách. Nedokázala jsem si však vybavit osobu, které by onen šílený smích patřil, ani kdy jsem danou osobu potkala. Netušila jsem, s kým máme tu čest.
,, Tak on si umí i hrát? To je náš... malinký.. hračička.. Potter!" vyštěkla osoba, žena, děsivě vyhlížející a s šíleným pohledem, která se objevila za Luciusem. Někoho mi připomínala, někoho, s kým už jsem někdy měla tu čest. Za boha jsem si však nemohla vzpomenout kde.
,, Bellatrix Lestrengová.." vydechl ustrašeně Neville. Odkud ji zná on? Vůbec jsem netušila, proč všichni ví, o koho se jedná, a já jediná jsem marně tápala v mé hlavě a hledala jsem vodítko k její osobnosti.
,, Neville Longbottom, že? Jak je rodičům?" zeptala se posměvačně. Nechápala jsem nic, ale pochopitelně jsem se ptát nehodlala. Tiše jsem stála v pozadí a čekala jsem, co se bude dít dál.
,, Teď už líp, když je pomstím!" řekl Neville a namířil na oba zmíněné smrtijedy hůlku. Vyšla jsem ze stínu a stejně jako Harry jsem Nevillovi zabránila v dalším počínání. Zraky všech se však teď upnuly na mě.
,, Raději se zase všichni uklidněme, ano?" pronesl Lucius a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Pak se potěšeně usmál a podíval se na Bellatrix, která udělala to samé a pomalým krokem se ke mně rozešla.
,, Tak dlouho jsem čekala na den, kdy se my dvě, opět potkáme" řekla Bellatrix a prohlížela si mě.
,, Nos máš po matce!" vyštěkla a dala se do toho svého šíleného smíchu. Lucius ji utišil.
,,Drž se pokynů, Bellatrix. Chceme jenom tu věštbu.." zdůraznil Lucius, ale pohled stále upíral na mě. Bylo mi to více než nepříjemné. Jeho oči mě propalovaly a já si připadala, že mi nohy zachvilku vypoví službu.
,, Proč by Voldemort chtěl, abych pro ni přišel?" vyrušil Harry Luciuse a on ode mě odvrátil svůj pohled. Konečně jsem dostala možnost opět dýchat. Z nervozity se mi dech zadrhával.
,, Tys vyslovil jeho jméno..!" ulekla se Lestrengová.
,, Ty ubohý kříženče!" zařvala přes celou místnost. Trhla jsem s sebou. Lekla jsem se a můj strach a nesympatie vůči ní vzrostly ještě víc, než jsem si dokázala představit.
,, Nic se neděje, je to prostě malý zvědavec.. " pronesl Lucius klidně, což mě ještě více znepokojilo. Jeho hlas mi upřímně naháněl neskutečnou hrůzu, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Už chápu, proč má z něj Draco takový respekt. Nedokážu si ani představit, co všechno je Lucius schopen udělat.
,, Věštby odtud mohou odnést pouze ti, o nichž byly proneseny" řekl ledovým hlasem. Myslím, že strach nás všech se ještě začal stupňovat, když se okolo nás začali objevovat další a další smrtijedi. Já osobně nevěděla, kam se mám dívat první.
,,... Což bylo vlastně tvoje štěstí. Copak si nelámeš hlavu tím, co je vlastně příčinou spojení mezi tebou a Pánem zla? Huh? Chtěl vědět, proč nebyl schopen tě zabít, když jsi byl ještě mimino. Copak ty nechceš znát tajemství své jizvy? Odpovědi jsou tam, Pottere, v tvé ruce.. " řekl Lucius, zatímco se k nám začal i s Bellatrix přibližovat. Neustupovali jsme. Všichni jsme i přes náš strach byli odhodláni bojovat, a Harry obzvlášť.
,, Stačí, abys mi tu věštbu dal..A můžu ti všechno ukázat" pokračoval. Zrak mu na malou chvíli padl na předmět v Harryho ruce, ale ve vteřině se mu zase zarytě koukal do očí. Všichni jsme čekali, co se stane. Všem bylo nadmíru jasné, že lže. Harry se zamyšleně podíval na věštbu ve své ruce.
,, Čekal jsem čtrnáct let.. " řekl nakonec. Všichni jsme se začali rozhlížet. Smrtijedů přibývalo a nám bylo jasné, že musíme hned zmizet.
,, Já vím.." řekl Lucius naoko lítostivě a nezastavoval se v pohybu. Byl už velmi, ale velmi blízko a očekával, že věštba za pár chvil spočine v jeho ruce. Mýlil se.
,, Tak můžu počkat ještě chvilku. Teď!" vykřikl Harry a to byl signál pro nás.
Začali jsme okolo sebe vrhat vše možné kletby a utíkali jsme jako o život. Taky že nám šlo o život, jenom nám to v tu chvíli tak nepřipadalo.
Smrtijedi nám několikrát zaterasili cestu, ale my jsme je vždy nějakým kouzlem zneškodnili nebo setřásli. Naším hlavním úkolem bylo ochránit věštbu a nejlépe se přitom nenechat zabít. To byla ta těžší část. Smrtijedů bylo nespočet a přišlo mi, že stále přibývali. Dokázali se také přemisťovat, což nám útěk značně komplikovalo. Pomalu jsem se nedívala před sebe, jen jsem utíkala a vrhala okolo sebe obranné kletby. Utíkala jsem dlouhou uličkou, dokud jsme do sebe všichni nenarazili. Polekali jsme se a všimli jsme si smrtijeda, který letěl přímo na nás.
,, Reducto!" vykřikla Ginny. Tím ho odrovnala, avšak zapříčinila to, že se všechny regály začaly nahýbat a věštby z nich začaly padat na zem.
,, Honem zpátky ke dveřím!" zavelel Harry, Neville popadl Lenku a všichni jsme začali utíkat tam, odkud jsme přišli. Sotva jsme popadali dech, ale naštěstí jsme všichni stihli včas vyskočit, než nás to všechny zavalilo.
Padali jsme volným pádem, dokud jsme se nezastavili pár centimetrů nad zemí. Pak jsme však tvrdě dopadli na zem. Chvíli jsme se vzpamatovávali, ale pak jsme se donutili vstát.
,, Odbor záhad.. To teda vystihli, co?" zavtipkoval Ron, čímž se snažil trochu odlehčit situaci. Já však byla naprosto vykolejená z té celé situace, ale hlavně z Bellatrix. Ty její slova mě naprosto dostala a já měla v hlavě tisíce a tisíce otázek. Taktéž jsem se nemohla dočkat, až budu s Dracem. Až konečně budu zpátky v Bradavicích a budu ho moct obejmout, vdechovat tu jeho dokonalou vůni... A následně ho zasypat stovkami otázek, na které by, doufám, mohl znát odpověď.
,, Ty hlasy.. Slyšíte, co říkají?" podvedl Harry svůj pohled k velkému kamenému... Sloupu? Těžko říct, co to mělo představovat. Všichni jsme se na sebe zmateně podívali. Měl pravdu, někdo tady mluvil.
,, Žádné tu nejsou, Harry. Pojďme rychle pryč" řekla Hermiona a chtěla se otočit, ale my šli blíže k Harrymu.
,, Já je taky slyším" řekla Lenka a já přikývla.
,, Já taky" dodala jsem. Byli jsme ale asi jediní. Netušila jsem, co ty zvuky vydávalo, ani proč je Hermiona či ostatní neslyší.
,, Harry, je to jen prázdný oblouk.. " řekla Hermiona a nervózně se okolo sebe ohlédla, když ji žádný z nás neposlouchal.
,, Prosím, Harry!" dodala, když se však odněkud začaly ozývat dunivé rány.
,, Všichni za mě! " zavelel Harry a napřímil svou hůlku. Všichni jsme ho poslechli, stoupli si za něj a vytáhli jsme si své hůlky. Najednou se okolo nás začali objevovat smrtijedi. Opět.