Sedím na tribuně. Okolo krku mám zmijozelskou šálu. Co tu dělám? Nevím. Nikdy moc na famfrpál nechodím. Dneska je to ale jiné. Dneska mi řekl on ať přijdu. A já přišla. Jak ironické. Příště až řekne, ať skočím pod vlak, skočím? Ne! Protože žádné příště už nebude.
Dnes hraje Zmijozel proti Nebelvíru. Takže Harry proti Malfoyovi. Jak znám Harryho, v téhle jeho náladě bude mít ještě větší odhodlání vyhrát. Což se určitě i stane. Ne, že bych Malfoye podceňovala, ale upřímně... Oproti Harrymu? Bez šance.
Hráči už byli ve vzduchu. On těkal očima po zeleno-bílé tribuně. Hledal mě? No to sotva. A jestli ano, tak nenajde. Jsem tady dokonale schovaná, protože s mojí výškou mě nemá šanci najít. A nenašel. Zápas začal.
Celý průběh mě ani tak nezaujal, jako Zmijozelský chytač. Na koštěti vypadal ještě lépe, jako na zemi... Jo, to protože je dál. Ha. 1:0 mozku.
Nakonec zápas vyhrál Nebelvír. Říkala jsem to. Původně jsem měla v plánu jít za Malfoyem, ale vzhledem k tomu, že prohráli, radši nebudu riskovat. Bude mít špatnou náladu. Navíc si to nechci ještě víc pokazit u Harryho, Rona a Hermiony. Naopak, chci to nechat trochu vychladnout a pak za nimi jít. To mi poradila Lenka.
Sešla jsem z tribuny, když jsem ho uviděla. Stál tam s čelem opřeným o dlaň. V druhé ruce držel koště a pochodoval sem a tam.
,, Otec mě zabije.. " mumlal si nějaké těžko srozumitelné věci. Rozhodla jsem se, že za ním přece jen půjdu. Maximálně to skončí hádkou a já už ho třeba nebudu muset doučovat.
Přišla jsem k němu blíž a odkašlala jsem si. Zvedl hlavu. V jeho obličeji se mihlo několik emocí. Od překvapení, přes leknutí, radost? Nevím. A zase neutralita. Tu má po většinu času.
,, Tak jsi přišla.. "
,, Tak jsem přišla.." přitakala jsem mu. Zvláštně se na mě podíval a úšklíbl se.
,, A proč?" zeptal se. Rozhodla jsem se ho překvapit a místo výmluv jsem to na něj příště vybalila.
,,Protože jsi mi říkal, ať přijdu. No ne? Navíc.." chtěla jsem říct, že jsem se pohádala s triem a tak jsem neměla s kým trávit čas. Hned jak mě to napadlo, tak jsem si v duchu vlepila a myšlenky na jakékoliv sebemenší svěřování se jsem ihned zavrhl.
,, To je jedno. Už půjdu." řekla jsem radši, než jsem se moc rozpovídala o Harrym. Vysmál by se mi.
,, Navíc co?" zeptal se a přišel blíž ke mě. Byl ode mě tak metr. I to stačilo, aby moje srdce začalo bít rychleji a můj hlas se začal třást nervozitou. Co to do háje..?
,, To je jedno, nech to být.." řekla jsem a chtěla jsem odejít. On mě ale chutnul za ruku. Opět.
,, Navíc, co?" zdůraznil. Rozhodla jsem se mu to říct. A kde je to tvoje "žádné svěřování se"? Nadechla jsem se, ale nepomohlo to. V očích mě začaly štípat slzy a já před ním přece nemohla brečet!
Vytrhla jsem se mu ze sevření a ignoroval jsem jeho volání. Utekla jsem. Bylo mi jedno kam, prostě pryč, pryč a pryč.
Pryč od něj, pryč od mých pocitů, pryč od Harryho, Rona a Hermiony, pryč ode všech. Potřebovala jsem být sama. Proto jsem běžela chodbami hradu, dokud jsem nenašla tu moji. Ztracenou. Nepotřebnou. Osamělou. Prázdnou. Temnou. Jalobych mluvila o mě, viďte?
Než jsem tam ale stihla dojít, zastihl mě profesor Snape. Dal mě jakž takž do kupy, ale nic ze me dostal. I tak jsem mu ale byla vděčná, že se zajímal. Nic o Harrym jsem mu však říct nemohla, pochybuji, že by měl o moc lepší reakci jako Malfoy.
Potom jsem šla na večeři. Cítila jsem na sobě několik párů očí. Drby se tu šíří rychle, to se nezapře. Nervózně jsem se podívala na Snapa a ten se malinko, opravdu malinko pousmál. Avšak i tak malým projevem podpory mi dodal to, co jsem potřebovala. Nejradši bych hned teď běžela k učitelskému stolu a objala ho.
Po večeři, kde mě Pansy doslova zžírala pohledem, stejně jako Harry a Ron, jsem čekala na Lenku před vchodem do Velké síně. Otevřely se dveře. K mému neštěstí to nebyla Lenka, ale Malfoy. Když jsem spatřila tu blonďatou kštici, pootočila jsem se. Ale byl sám. Nebyla tam ani Pansy, ani jeho poskoci. Všiml si mě. Potom se rozhlédl a do ruky mi nenápadně strčil nějaký papírek. Pak se ušklíbl a odběhl pryč. Zvědavě jsem se podívala, co na tom papírku stálo.
~
20:00, opuštěná chodba v levém křídle hradu. Tam, kde jsem tě tehdy našel. Dívala ses na hvězdy. A byla jsi tak krásná...
D. M.
-
Dobře, co to do háje má být?! Je to.. Jen vtip? Nebo.. Nebo to myslí vážně? Opravdu netuším, co si o tom mám myslet. Zírám na ten vzkaz a čtu si ho pořád dokola. Psal to vážně on? Co když je to jen žert?
,, Podle mě by jsi tam měla jít" ozve se mi přes rameno u ucha.
,, Lenko! To se nedělá" vykřiknu. Lekla jsem se. Chytla jsem se za srdce a podívala jsem se usmívající se Lenku. Chvíli jsme si povídali. Ona mě přesvědčovala o tom, že tam prý MUSÍM jít a já jí zase připomínala, že to je Malfoy a toho přece všichni nesnášíme.
Po chvíli jsem se s Lenkou rozloučila a slíbila jsem jí, že si to nechám alespoň projít hlavou. Neřekla jsem jí, že už jsem totiž rozhodnutá. Ještě by to někomu řekla.
Než hodiny odbily osmou, vykradla jsem se z pokoje. Kráčela jsem chobami, tak, jak to umím jen já. Znám to tu nazpaměť.
Když jsem si byla jistá, že jsem obešla hlídku profesora Snapa, rozsvítil jsem si hůlku.
,, Lumos! " zašeptala jsem. Už jsem se blížila k onomu místu. Nadechla jsem a vyšla jsem zpoza rohu.
A tam byl...
Sedel na římse a díval se na nebe, na hvězdy. Jasný měsíc mu osvětloval jeho alabastrovou kůži a světlé vlasy, které ve svitu měsíce jakoby zbělaly. Byl tak nádherný... A zároveň tak nedosažitelný...
Když mě zaregistroval, seskočil z římsy a přešel ke mně. Propaloval mě pohledem a já zhasla hůlku.
,, Tak jsi přišla.. "
,, Tak jsem přišla.." opakovala se scéna z famfrpálu. Uchechtli jsme se.
Oba jsme si sedli na římsu, každý na jednu stranu a koukali jsme se na hvězdy. Oba jsme mlčeli. Nevím, co mám očekávat, ale podívala jsem se na něj. Nedíval se z okna. Díval se na mě.
,, Řekni mi to, co jsi mi nechtěla říct na tom famfrpále..." pronesl. Přisunul se ke mě blíž. Jeho oči se vpíjely do těch mých. Zalapala jsem po dechu, když svou ruku položil na mé koleno. Nejsem zvyklá na klučičí společnost, navíc jeho společnost. Tohle všechno mi přišlo strašně zvláštní a... nezvyklé. Nevěděla jsem, co si o něm, nás dvou a tomhle všem mám myslet. Chtěla jsem, aby se něco stalo, nebo vlastně ani ne?
Podívala jsem se na něj. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct.. Nevím.
Povzdechla jsem si a můj pohled jsem zabodla do podlahy. Proč ho to vůbec zajímá?
,, Proč tě to vůbec zajímá?" vyštěkla jsem po něm. Chvíli se na mě díval a pak pokrčil rameny.
,, Nevím... Právě, že nevím! Jsem zmatený. Prostě.. Nevím.." řekl a já v něm vůbec nepoznávala toho starého Malfoye. Najednou stál přede mnou někdo úplně jiný. Nevěděla jsem, jestli tomu mám věřit, ale nevypadal, že by něco předstíral. Že by prostě jen sundal tu masku drsňáka?
Pak si povzdechl. Najednou jsem měla hroznou chuť to udělat. Položila jsem mou ruku na tu jeho a on se na mě hned podíval. Propletli jsme si prsty. Co to dělám...
,, Draco, děje se něco?" zeptala jsem se. Překvapeně se na mě podíval. Nechápala jsem, ale uchechtla jsem se.
,, To tě tak překvapilo, že se zajímám?" ušklíbla jsem se.
Draco se uchechtnul a přisunul se ke mě ještě blíž.
,, Ani ne tak to, že se zajímáš, jako to, že jsi mi řekla jménem. Poprvé. Je to hezká změna, Charlotte." řekl Draco a já se usmála. Ani jsem si to neuvědomila. Ty sis asi neuvědomila víc věcí, holka.. Kušuj svědomí! Nekaž mi to...
Můj úsměv znova opadl. Pohled jsem zabodla do našich propletených rukou. Povzdechla jsem si. Dělám chybu? Ano. Ne. Dělám chyby často? Ano. Ano. Bude to tedy rozdíl? Ne. Ne.
,, Takže... Řekni mi to, Charlotte.. " v podstatě mi přikázal Draco a já se na něj podívala. Ach jo...
,, No, jde prostě o to, že.. Že se mí přátelé dozvěděli, že se scházíme v knihovně a ztropili kvůli tomu scénu. Teď se se mnou nebaví. A nejhorší na tom je, že s nimi budu trávit vánoce. Ano, vím že do vánoc zbývá ještě měsíc, ale.. Pochybuji, že se do té doby něco změní.. " povzdechla jsem si. Draco se zamračil. Možná jsem mu to říkat neměla, ale... Stalo se. Už to zpátky nevezmu.
,, A kvůli tomu se trápíš? Kvůli Potterovi a té jeho bandě? Prosímtě." podíval se na mě Draco pochybovačně. To mě naštvalo.
Pustila jsem jeho ruku a seskočila jsem z římsy. Ano nevím, proč jsem to vlastně neudělala dřív. Hloupá Charlotte, hloupá!
,, Je to pro mě důležité, víš! Jsou to mí jediní přátelé, když nepočítám Lenku a dvojčata. Nechci být sama. I když zároveň chci. Jsem složitá. Nikdo mě nechápe. Nikdo! A nikdo nebude. " řekla jsem mu a on se na mě podíval.
,, Tak asi to nejsou praví přátelé. Nebo myslíš, že jsou? Když se na tebe vybodnou, jenom protože se slituješ nad takovým spratkem jako jsem já! Takovou... Nepotřebnou fretkou!" vyštěkl na mě. Zarazila jsem se. Přesně to jsem o něm říkala já. On se jen uchechtl.
,, Jo, vím, že jsi o mě řekla, že jsem fretka. Ti tupci Crabbe a Goyle vás slyšeli." řekl a já si vzpomněla na vše, co jsem říkala. Slyšeli... Všechno?
Myšlenky na to jsem zahnala. Místo toho jsem se na něj podívala. Urazil se. Je jako malý.
,, Draco.. Neutápěj se v sebelítosti.." řekla jsem a on se na mě podíval a pak zakroutil hlavou.
,, V sebelítosti? Jasně. Máš pravdu, nepotřebuji nikoho, aby mě litoval. Já si vystačím sám. Štve mě všechno, VŠECHNO! A nemám to komu říct. Někdy si přeji, abych měl tu možnost se od toho odprostit, ale víš co? Nemůžu! A víš proč? Protože jsem Draco Malfoy. Jsem Malfoy. Já neprosím. Já neškemrám. Já se nelituji. Kdyby mě teď viděl otec, víš co by řekl? Že ani nevěří, že jsem jeho syn. Že si ani nezasloužím, aby mi tak říkal.. A.. " Draco se zastavil v řeči. Už jsem to nemohla dál poslouchat, cítila jsem se provinile. Objala jsem ho. Proč? Nevím. Ale víš... Prd!
Čekala jsem, že mě odstrčí. To se ale k mému podivení nestalo. Místo toho jsem ucítila jeho pevné paže okolo mého těla. Asi jsme to prostě oba potřebovali. I když můj mozek křičel, ať utíkám, moje srdce šeptalo zůstaň. A já zůstala. S ním.
,, Omlouvám se.. " řekla jsem mu a vzlykla jsem. Uchechtl se a podíval se mi do tváře. Pramínek vlasů mi dal za ucho a pousmál se.
,, Já taky.." řekl s povzdechem. Pak si vyskočil zpátky na římsu a naznačil mi, ať to udělám taky. Slzy mi začaly stékat po tvářích a já znovu zatoužila po jeho objetí. Vyskočila jsem si za ním a přitulila jsem se. Draco nic nenamítal a opřel si bradu o mou hlavu. Pak jsem si ale na něco vzpomněla a odtáhla jsem se.
,, Jak to jde s Pansy?" zašeptala jsem. Draco se na mě překvapeně podíval. Asi takovou otázku nečekal. Jenom protočil očima a povzdechl si.
,, Hrozný. Pořád se na mě lepí. Je to strašná otrava.." pronesl a přitáhl si mě k sobě blíž. Seděla jsem mu mezi nohama a dívali jsme se na nebe. On měl hlavu položenou na mém rameni.
,, Myslela jsem, že spolu chodíte, ne?" řekla jsem nechápavě.
,, No.. Chodíme. Ale jen kvůli... "
,, Kvůli otci.." přerušila jsem ho a propletla jsem si s ním prsty. Cítila jsem, jak přikývl. Otočila jsem se na něj.
,, Jak dlouho mu chceš ustupovat? Nemůže mít kontrolu nad tvým životem. Miluješ Pansy?" Draco se na mě nechápavě zadíval a záporně zakroutil hlavou.
,, Tak vidíš. Nebýt tvého otce, nejste spolu. Je sice pravda, že Pansy je z tebe unešená, zbožňuje tě.. Ale to není důvod k tomu, aby jsi ty na to doplácel." řekla jsem. Pohladil mně po tváři. Jeho výraz byl nečitelný. Vůbec jsem netušila na co myslí, dokud se nezačal přibližovat.
Mozek mi vysílal signály do celého těla. Tohle by jsme neměli. Měla bych tomu zabránit. Ale moje srdce říká něco jiného...
A pak jsem konečně ucítila jeho rty na mých. Bylo to jakobych okusila zakázané ovoce, tudíž už jsem si to nemohla dál odříkat. Bylo to definitivní. Toužila jsem po tom polibku víc, než po čemkoliv jiném.
Nejdřív se jen jemně otřel. I to ale stačilo, abych měla v břiše ohňostroj. Slastně jsem zavřela oči a nechala jsem se unášet ve víru mých pocitů. Dokud mi nedošlo, že tohle je prostě špatně.
Položila jsem mu ruce na hruď a odtáhla jsem se. Nevypadal překvapeně. Měl zase ten svůj nic neříkající pohled.
,, Tohle bychom neměli.. " vysvětlila jsem. Draco přikývl.
,, Ne. To neměli. Ale.." chtěl pokračovat.
,, Žádné ale. Ty máš Pansy a já.. Já jsem jen obyčejná mudlovská šmejdka.. " konstatovala jsem se slzami v očích. Seskočila jsem z římsy. Draco mě napodobil, ale já už byla na odchodu. Spěšně jsem opět utíkala.
,, Počkej, Charlotte! Tak počkej přece.." ignorovala jsem jeho volání.
,, Charlie!" zvolal. Takhle mi nikdo neříká. Nikdo... Ale moc se mi to líbí.
Zastavila jsem se a na krátkou chvíli jsem se na něj otočila.
,, Dobrou noc, Draco" pošeptala jsem a než stačil něco říct, ztratila jsem se v temných chodbách hradu.
~
Tak! Konečně se tu něco děje, juhů! Tak co, shipujete Draca a Charlotte? Kdo vymyslí nejlepší ship jméno?
Doufám, že se vám tahle delší kapitola líbila :)
Těším se na vás u další!
Vaše Tess<3