,,Charlotte Rosie Jones"
Uslyšela jsem své jméno z úst paní profesorky McGonagallové a sebevědomě jsem přistoupila blíž. Posadila jsem se na židličku před celou školou a na hlavu jsem dostala moudrý klobouk. Tak moc jsem se na tuhle chvíli těšila! Jsem si jistá, že mě moudrý klobouk pošle do Havraspáru, stejně jako moji maminku. Jsem úplně stejná jako ona.
Hlava mi ztěžkla a já na sobě pocítila moudrý klobouk. Srdce mi pumpovalo neuvěřitelnou rychlostí. Na tváři mi hrál laškovný úsměv. Těším se, až o tomhle napíšu mamince.
,,Hm... zajímavé, velmi zajímavé..." pronesl moudrý klobouk. Znejistěla jsem. C-Co je zajímavé?
,,Bude z tebe skvělá a mocná, velmi mocná čarodějka, to je jasné... v životě se budeš muset rozhodovat rozumně... ale kam bych tě poslal?" v krku jsem měla sucho a úsměv mi zamrzl na rtech. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku a měla jsem zlé tušení.
,,V žilách ti koluje modrá krev... Tohle je jasný Zmijozel!" ZMIJOZEL?! Celá vyklepaná jsem slezla ze židličky, div se nerozplakala. Já patřím do Havraspáru!
Zmijozelský stůl se roztleskal a rozjásal, zatímco já jsem k němu zaraženě pochodovala. Mé nadšení opadlo a já cítila slzy, jak se mi neúprosně ženou do očí. Sedla jsem si za stůl své koleje a porozhlédla jsem se kolem. To byla ta chvíle, kdy jsem zahlédla ty jeho chladné, bouřkové oči a arogantní úšklebek...
~
Rozpustila jsem si své dva copy, které jsem si nechala přes noc a sponky jsem si odložila do šuplíku v mém nočním stolku. Své dlouhé hnědé vlasy jsem nechala volně spadnout na ramena a začala jsem si je jemně pročesávat kartáčem. Zkoumala jsem svůj odraz v zrcadle.
Nevím, proč nad tím neustále přemýšlím, když se to stalo už skoro před pěti lety. Pátým rokem už jsem v té zkažené koleji, která je jako mým prokletím. Nepatřím sem. A když říkám, že sem nepatřím, myslím to vážně. Jsem úplně jiná než všichni v téhle koleji. Opravdu nechápu, proč mě sem moudrý klobouk vůbec tehdy posílal. Nemám s tou zpropadenou kolejí vůbec, ale vůbec nic společného.
Moje maminka je typická havraspárka a já jsem celá po ní. Můj otec je mudla, takže si asi dovedete představit, jak těžké to vlastně v téhle koleji mám.
Malfoy.
Jeho neustálé připomínky a nadávky na moji osobu mě už za ty roky unavují. A hlavně na můj původ. Už tomu ani nevěnuji tolik pozornosti jako kdysi, ale líbit si to také nenechám. Kdo by to byl ale schopen poslouchat, že?
Moje spolubydlící už na pokoji nebyly. Jako každé ráno vstávám o něco později, abych se vyhnula jejich znechuceným pohledům. Pansy, Daphne a Tracey. Snad nejhorší holky na v téhle koleji, ne-li na celé škole a zrovna já je vyfasovala na pokoji. Štěstí, že?
Naposledy jsem se shlédla v zrcadle a povzdechla jsem si. Poupravila jsem si tu smaragdově-stříbrnou kravatu s malým odznáčkem s hadem a vydala jsem se na snídani, statečně čelit novému dni plném strastí.
Asi si říkáte, že jsem pořádný osamělý pesimista, kterého nikdo nemá rád a který si nedokáže užívat života. No, není to až taková pravda.
Moc kamarádu jsem si tady v koleji nenašla, v tom máte pravdu. S pár lidmi se sice sem tam pozdravím na chodbách, ale to je vše. tady ve Zmijozelu stejně moc dobrých duší nenajdete. (Neříkám, že nejsou i výjimky) Za to v Nebelvíru, Mrzimoru či Havraspáru, to je něco jiného. Já s Lenkou Láskorádovou tvoříme nerozlučnou dvojku už od prvního ročníku. Vlastně to ona byla ta, která mě našla plačící v sovinci, hned první den v Bradavicích po zařazení do kolejí, abych byla přesná. Dlouho jsme si povídaly a nakonec se z nás staly kamarádky. Lenka je pravý opak mě. Je to bláznivá optimistka, která ve všem a ve všech dokáže najít byť jen kousek dobrého. Tohle na ní obdivuji. Někdy se jí povede přesvědčit i mě o tom, že na tom životě je přece něco krásného pro co jde žít. A já vím, že má pravdu, i když to většinu času popírám.
Cesta na snídani i samotná snídaně dnes proběhla velice hladce. Malfoy měl až moc práce s nějakým prvákem, takže si ani nevšiml, že jsem okolo nich prosvištěla na chodbě. Na snídani jsem do sebe nacpala pár koláčků, ignorovala vražedné pohledy Pansy, zamávala na pozdrav Lence a taky mým kamarádům z Nebelvíru, Hermioně, Harrymu a Weasleyovým, a pak už jsem hnala na dnešní první hodinu, lektvary. Vyučuje ji můj nejoblíbenější profesor - Snape. Hodně studentů se ho sice bojí, ale já ho mám ráda. Už několikrát mi pomohl, když jsem i já byla s rozumem v koncích. Vždy mi dokázal poradit a mám u něj vždy dveře otevřené. Je to blízký přítel moji mámy. Studovali spolu v Bradavicích a jejich přátelství trvá dodnes. Nikdo ten náš vztah co mezi námi je nechápe, ale pro mě je něco jako můj druhý táta. Neberte to zle, můj táta je úžasný člověk, akorát se s ním o lektvarech, famfrpále, OPČM ani bylinkářství moc mluvit nedá. I tak ho ale mám nadevšechno ráda a jsem ráda, že zrovna on je můj táta.
~
Tak vás vítám u mojí nové fanfikce :)
Musím říct, že tahle fanfikce vznikla zcela spontálně a neplánovaně, jak už je to u mě zvykem :D ale i tak doufám, že se vám bude líbit!<3
Vaše Tess :)