Kouzla a magické rituály, to bylo to, co zatím Semirianu zajímalo. Chtěla znát všechno jako vidjaši nebo jako její prababička. Ta stará pověst se jí zaryla hluboko do duše. Cítila, že ten trest byl moc mírný. Představovala si sama sebe jako bohyni pomsty, která i po staletích vyrovná dluh. A proto chtěla být nejlepší.
První oslava Slunovratu byla pro Semirianu jako vstup do nového světa. Odjela s babičkou k Hraničním horám. Tam uprostřed lesů poznala i jiné čarovnice a moc rituálů o nichž zatím jen slýchala. Ženy odložily korzety a krinolíny. Místo toho si oblékly volné šaty a vlasy ozdobily květinami. Dívenky v bělostných košilkách pobíhaly po loukách jako víly. Semiriana zabořila bosé nohy do hlíny a poprvé cítila opravdovou sílu prýštící ze země. Jen tak pro radost nechala vzlétnout chmýří pampelišek ve větrném víru. Jenufra ji pozorovala se svou sestřenicí Redziel a spokojeně se usmívala. „Na tvym mijesce si starosty robiju. Nebudeš to s nju mjet lahke. Vsetkyje veci ju naučit nemozješ," Redziel mluvila horským nářečím, které se malé Semirianě velmi líbilo. „Umím toho dost," odpověděla Jenufra trochu dotčeně. „O vijelkech kuzlach neviješ nyc. Any ja nje. Vybijeraj dobre, kdo ju v nych vyuci. Ona to bude chcet." Jenufra musela uznat, že Redziel má pravdu. Semiriana nebyla potůček poklidně si plynoucí svým korytem. Připomínala spíš dravou řeku, která bere všechno, co se jí postaví do cesty. A to jí bylo teprve devět let.
Po týdnu v horách se jí nechtělo vracet zpátky. Věděla, že jí budou chybět zpěvy ve svitu loučí, tance pod hvězdami po kterých člověk vidí i skryté. Babička však trvala na svém, a tak se Semiriana musela patřičně obléct a jen košík voňavých bylin jí připomínal, ty krásné dny. Přála si, aby uměla popohnat čas a mohla si přiblížit další slunovrat.
Semiriana tak žila ve dvou naprosto odlišných světech. Ten v horách milovala a ten druhý brala jako nutnost. Kdyby její přítelkyně z města věděly, co se odehrává při slavnostech, nespíš by nad ní začaly ohrnovat nos. Babička ji upozornila, ať o tom mlčí. Semiriana nechápala, co je na tom špatného.
„Nic, ale oni si to tak myslí. Lidé tu jsou sešněrováni pravidly a předsudky, jako ženy korzetem. Snaží se, aby je ostatní viděli lepší, než doopravdy jsou. Ale věř mi, že všichni mají touhy po něčem, co by neměli chtít. A ty se musíš naučit, ty touhy vidět. Znát lidské slabosti."
A Semiriana se učila. Pochopila, že závist se mnohdy maskuje jako skromnost, ten kdo se na vás usmívá, může o vás šířit ošklivé pomluvy a kvůli lásce nebo penězům jsou lidi schopni všeho. A když jí přešel čtrnáctý rok, měla dojem, že už zná všechny ty zakázané touhy a žila v domnění, že jí samotné se netýkají.
Blížil se den jejích patnáctých narozenin a to znamenalo, že bude brzy oficiálně uvedena do společnosti. Semirianu to příliš netrápilo, mnohem víc se těšila na obřad Převádění. Už se ho účastnila několikrát, ale tentokrát to byla Semiriana, koho děvčátka v bílém se svíčkami v rukách doprovodila k pomyslné hranici dětství. Jejich andělské hlásky zpívaly jednoduchou melodii, u hranice utichly a svíčky byly sfouknuty. Z druhé strany louky přicházely panny v červených šatech za svitu pochodní a zvuku bubnů. Svlékly ji do naha. Jen věnec na hlavě jí ponechaly. V hliněné misce zapálily byliny a položily ji na zem. Začal z ní vycházet hustý, očistný dým, Semiriana jím musela projít, aby jí pak dívky mohly obléci do stejných šatů, jaké měly na sobě. Už nebyla děvčátko, patřila mezi ženy.
Šaty byly důležité i pro její společenský debut. Měly být bílé, ale na rozdíl od ostatních dívek nesměly mít výrazný dekolt. Nehledala budoucího manžela, tudíž musela působit cudně. Když bylo vysloveno její jméno a ona vešla do dveří, cítila na sobě pohledy všech přítomných a nebylo jí to příjemné. Nebyla konkurence vdavekchtivých dcer, ale byla čarovnice. Osoba zahalená tajemstvím. A muže to lákalo. Nepřicházelo však v úvahu, aby o ní někdo veřejně projevil zájem jako o ženu. Do chvíle, než jí byl představen její tanečník si přála, aby mohla odejít, co nejdřív.
Simon Leussicky byl vybrán losem. Bylo mu vcelku jedno, se kterou z přítomných dívek bude tančit. Tanec s mladou čarovnicí bral jako společenskou povinnost, narozdíl od Semiriany. Když jí vzal za ruku a vedl ji na parket, srdce se jí rozbušilo nervozitou a rozpaky. Tváře jí zčervenaly a ona zalitovala, že se při tanci nemůže ovívat vějířem. Nikdy předtím nebyla v podobné situaci. Chápala, že v jejím postavení je nevhodné, aby po něm pokukovala nebo snad jinak dala na jevo zájem o jeho osobu. Uvědomila si, že cítí něco, co by neměla. Ani večer, když už ležela ve své posteli, nedokázala odehnat myšlenky na Simona. Semiriana se zamilovala. Tak moc si přála, aby o ni ten pohledný mladík projevil zájem, že byla rozhodnutá použít kouzlo lásky. Dosud se o to nikdy nepokoušela, jen občas pomáhala při přípravě, ale u samotného čarování nikdy nebyla. Za dva dny po plese zavolali Jenufru k jakémusi delikátnímu případu mimo město. Semirianu nechala doma, ta neváhala a vydala se na půdu. Pozotvírala zaprášené truhlice a listovala zažloutlými stránkami. Hledala čarodějnou knihu své praprababičky. Našla ji mezi potrhanými herbáři. Opatrně otáčela jednotlivé listy, aby se nepoškodily. Úhledným písmem tam byly vepsána kouzla, která čarovnice neužívaly. Před Semirianou se otevřel svět, do kterého neměla vstoupit, ale nemohla odolat. Odnesla si knihu do své ložnice a tajně si v ní po nocích četla. Kouzlo, které potřebovala, tam bylo. Pak si už jen počkala na úplněk.
Paní Leussicky si otřela krajkovým kapesníkem oči zarudlé od pláče a sama otevřela dveře synovy ložnice. Madam Stratzin mohla vstoupit. Uvnitř bylo šero, těžké závěsy propouštěly jen málo světla. Nevětraný vzduch byl cítit potem. Simon ležel bez hnutí v peřinách a jen tiše vzdychal. Tohle už Jenufra Stratzin dlouho neviděla. Toto nebylo kouzlo lásky způsobené čarovnicí, tohle byla zakázaná magie. Nepovedená zakázaná magie.
„Před dvěma dny odešel z domu a nikomu neřekl kam. Přivedl ho jeho přítel. I když, přivedl není to správné slovo, spíš přivlekl," paní Leussicky vzlykla a znovu se rozplakala. Jenufra se ji snažila uklidnit, slíbila jí, že se pokusí udělat všechno, co je v jejích silách. Neopomněla ji však upozornit, že to nebude snadné. Nejprve se dala do zaříkání, aby Simonovi aspoň na chvíli ulevila a on mohl konečně klidně usnout. Ve chvíli, kdy se nad ním skláněla s doutnající směsí bylin a pryskyřice uslyšela, jak tichounce zašeptal jméno její vnučky. Semiriana. Jenufře se rozklepaly ruce a měla co dělat, aby dokončila zaříkání. Paní Leussicky si všimla, jak madam Stratzin jednu chvíli zbledla. S neskrývanými obavami v hlase se jí zeptala, jestli je vůbec nějaká naděje.
„Je to vážnější, než se zdálo. Potřebuje speciální tonikum, půjdu ho hned připravit. Uleví se mu, ale k obřadu volnění budu potřebovat pomoc zkušené čarovnice. Může to trvat pár dní, než přijede," vypravila ze sebe Jenufra jako ve snách a pak se vydala co nejrychleji domů.
Listiny povalující se na stole se rozlétly do všech stran, když madam Stratzin prudce otevřela dveře. Vrazila do pokoje Semiriany doslova jako vichřice, a na vnuččinu hlavu se snesla lavina výčitek a hrozeb. Řeč madam Stratzin byla plná oprávněného hněvu. Semiriana svým neuváženým a sobeckým jednáním ohrozila jejich pověst a málem i život toho mladíka.
„To, že jsi zamilovaná tě neomlouvá. Tahle magie je prostě zakázaná! Kdybys to kouzlo aspoň provedla správně! Víš, jak bude těžké to vrátit zpátky? Musím pořádat o pomoc Redziel. Do doby, než dorazí tuhle místnost neopustíš!" Jenufra práskla dveřmi a šla napsat dopis své sestřenici.
Odpolední světlo dopadalo na prostřený stůl. Redziel posouvala svou skleničku s likérem tak, aby se v něm odrážely paprsky. Doposud mlčela. Vyslechla si ještě jednou to, co již prve četla v dopise, nyní doplněné o důležité podrobnosti. Uhladila si černou vyšívanou zástěru a zadívala se Jenufře do očí. „Nu, povijedala som te. Enem čarovnica ona nebude chcet byt. Ja vijem, teho nyž znat nechces. Volneni puojde. Znam, kaj to obracit, ale ty u teho byt nemozješ. Urobime to než ja a Semiriana." Jenufra nechápala, proč to tak musí být, ale Redziel si trvala na svém. „Ona je tvoja krv. Kuzla by silu nemjeli." Jenufra netušila, co měla Redziel v plánu a mělo to tak zůstat. To, co se očekávalo od Semiriany by jako její babička rozhodně nepřipustila.
Následujícího dne pře soumrakem, vešly do domu Leussických tři ženy. Jenufra zůstala s paní domu, aby s ní rozprávěla a uklidňovala ji. Redziel se Semirianou se zamkly v Simonově ložnici, nikdo je nesměl rušit. Když Redziel zapálila svíce, poručila Semirianě, aby se svlékla. „Nu, moja. Co po krvi zrobené, krvu sa mosi smyt. Mosi ta mijet. Je po tebje posadnuty. Neošuvjaj sa. Chcelas teho? Chcela! Co sa nyž stane, nykomu nepovijeme, ale mosi to byt. Inak se od tebje nykdy neodváže." Semiriana se roztřásla, trochu zimou, trochu studem. Nikdy by jí ani v nejhorším snu nenapadlo, že se její „poprvé" odehraje za přítomnosti vzdálené příbuzné při čarodějném rituálu. Redziel jí i Simonovi dala napít jakéhosi nápoje. Chutnal po lékořici, švěltuše a jarmovnici. Ten doušek jí nějak otupil smysly a oslabil vůli, takže za chvíli bez odporu ulehla vedle Simona do krajkových peřin a Redziel se dala do zaříkání.
Před půlnocí bylo vše skončeno. Zatímco Simon už spokojeně oddychoval pohroužen do klidného spánku, tři čarovnice se vracely domů. Mlčely. Na Redziel dolehla únava, Jenufra pozorovala Semirianu, zarputile hledící do podlahy, a netroufala si na cokoli se ptát. Ať se stalo, co se stalo, nedalo se to vrátit. Musela vymyslet, ke komu svou vnučku pošle do učení. Domnívala se, že bude lepší, když Semiriana na nějakou dobu zmizí z města.
„Myslela jsem, že odjedu k Redziel!" V Semirianině hlase bylo znát překvapení a zděšení zároveň. Nechtělo se jí odjet k nějaké neznámé čarodějnici, kterou Fjorn bezesporu byla. Zároveň to ovšem znamenalo, že se bude moci naučit to, co vždy chtěla. Stane se čarodějnicí.