„To nemůžeš myslet vážně.“ mumlala jsem unaveně.
„Je to tak Sam. Přenastav si čas na pět odpoledne.“ řekl mi Harry se slabým úsměvem.
Za necelých patnáct minut jsme měli konečně přistát.
Ona dlouhá, několik hodin trvající a vyčerpávající cesta měla být konečně za námi. I přesto, že jsme ji z velké části prospali, jsem se nyní cítila naprosto vyčerpaná. Podle našeho britského režimu bychom teď totiž měli doma něco před jednou ráno.
Před chvílí si od nás Lou vyzvedla rozespalou Lux, která vypadala vcelku rozmrzele.
Celou dobu byla u mě, a jakmile jsme se s Harrym probudili, tiše jsme si povídali, zatímco ona si stále chrupkala.
„Bude přistání stejně tak příšerné, jako vzlétnutí?“ ptala jsem se Harryho s obavami.
„Je to možná ještě o trochu horší, ale nemáš se čeho bát. Nejhorší část už máme za sebou. Nejvíce nehod se stává při vzlétnutí a cestě. Teď nás může maximálně potkat jen tak karambolů. Třeba se jim nepodaří vytáhnout podvozek, pokazí se ovládání na snižování rychlosti, vypadne spojení s řídící věží a my se srazíme s ji…“ očividně si to užíval a tak jsem jej rychle zarazila „Dobře, chápu to. Děkuji za podrobný popis toho, co nás může ještě potkat. Víc už vědět nepotřebuji, jsi opravdu ochotný.“ hraně jsem se na něj usmála a pokoušela se skrýt stoupající nervozitu.
„Byla by to celkem ironie, kdybychom se po těch hodinách co letíme, zřítili jen pár minut před cílem, co?“ prohodil škádlivě Harry.
„Přestaň si ze mě utahovat nebo tě pozvracím.“ vyhrožovala jsem mu.
„To bych ti nedoporučoval. Protože pak by to bylo jedna ku dvoum pro tebe a já bych tak musel logicky tvůj náskok snížit, takže bych se opět byl nucen opít do němoty a zvracet.“ blahosklonně se na mě usmíval, myslíc si, že mě usadil.
„Nedělá mi žádný problém vyfotit tvou hlavu v záchodě a pověsit ji na internet. Nebo bych za její uveřejnění v novinách možná dostala větší peníze, než mi platíte.“ přemýšlela jsem, i když to byla opravdu nereálná možnost a já bych jim tohle nikdy udělat nemohla, už jen kvůli smlouvě, kterou jsem podepsala.
„Tady se někdo snaží být vtipný a nad věcí, co?“ prokoukl mě, zatímco si pozorně prohlížel můj obličej.
Vzápětí se jeho rošťácký výraz zmírnil a byl nahrazen poněkud chápavějším, který mu slušel ještě více.
„Nevím, kolikrát jsem ti to už tady řekl, ale opravdu se ničeho nemusíš bát. Jen jsem si z tebe utahoval. I když, pokusit se vtipkovat o věci, ze které máš strach, asi nebyl nejlepší nápad.“ uchechtl se a než jsem mu stačila odpovědět, ozval se z reproduktorů hlas pilota informující nás o tom, abychom si zapnuli pásy.
Byla jsem připoutaná celou dobu a tak jsem se jen pevně zapřela do sedačky a tiše doufala, že vše dopadne dobře.
Harry mě najednou poněkud nesměle chytil za ruku a slabě ji stiskl v povzbudivém gestu. Prsty jsem měla tak ztuhlé, že mu dalo pořádně zabrat, než mi je propletl s těmi svými. Drtila jsem jeho dlaň a křečovitě hleděla před sebe.
V žaludku jsem jasně cítila slabý tlak, znázorňující pomalé a pro většinu lidí téměř nepostřehnutelné klesání, já jej však vnímala až příliš intenzivně.
Křečovitě jsem k sobě tiskla zuby a modlila se, ať všechno dobře dopadne a my neskončíme rozplácnutí o runway. Tlak v břiše ovšem v tuto chvíli poněkud překrýval mé obavy o naše životy. Téměř jsem nevnímala, jak mě Harry konejšivými pohyby v pravidelných kroužcích hladí po ruce, ve snaze mě uklidnit.
Prožila jsem několik nejděsivějších minut ve svém životě a v duchu si přislíbila, že se budu muset naučit mnohem více modliteb, než dosud znám, i přesto že jsme s rodiči navštěvovali kostel vcelku pravidelně.
Přistání bylo rozhodně horší.
Ostatním to možná tak nepřišlo, ale mě se v tu chvíli zdálo, že se opět pozvracím. Držela jsem se doslova jen silou vůle.
Kromě tohoto nepříjemného pocitu mi naprosto zalehlo v uších a já skoro slyšela šumění vlastní krve. Skoro jsem nevnímala, jak se všichni okolo nás šťastně roztleskali, projevujíc vděk za bezpečnou cestu.
Piloti nám popřáli příjemný pobyt v USA a nezapomněli připomenout, ať příště znovu využijeme služeb této letecké společnosti.
Lidé se začínali pomalu prodírat ven, ale já se stále nemohla probrat ze své strnulosti.
Harry tiše seděl vedle mě a stále mě držel za ruku, i když ta jeho musela být už nejspíše naprosto odkrvená.
„Dýchej zhluboka, Sam. Jsi v obličeji úplně zelená.“ ozval se po chvíli tiše a já na sobě jasně cítila, jeho pronikavý pohled.
Chtěla jsem mu odpovědět, že přesně o to se snažím, ale obávala jsem se, že by mi z úst vyletělo i něco jiného než jen slova.
„Lepší?“ ptal se mě po pár minutách dalšího strnulého sezení.
Naštěstí v letadle bylo stále plno lidí, takže jsme nepůsobili přílišný zájem.
Opatrně jsem k němu otočila hlavu a jeho starostlivý pohled mě zahřál u srdce. Jen jsem kývla a pokusila se usmát. Žaludek mi sice stále stávkoval, ale nemůžu tady sedět věčně.
Podívala jsem se na naše propletené ruce a pokusila se ono sevření povolit. Harryho dlaň byla v tuto chvíli oproti mé neskutečně bílá.
„Promiň.“ zašeptala jsem omluvně, jakmile jsem vyprostila jeho ruku ze své.
Nenápadně si mnul prsty, tak abych to neviděla, ale mně to samozřejmě neušlo.
„To nic není, Sam. Zvládla jsi to. Už se asi nemůžeš dočkat, až vystoupíme, co?“ slabě se usmál, když jsem se urychleně snažila zvednout, abych z tohoto pekelného stroje byla venku co nejdříve.
Šla jsem za Harrym, který mě opět držel za ruku a táhl kupředu.
U východu nám letušky ještě popřály příjemný pobyt, a jakmile jsme sešli vcelku strmé schody vedoucí z letadla, zhluboka jsem se nadechla.
Vzduch zde byl horký, byl to velký nezvyk oproti chladnější Anglii, kde takové klima někdy není ani v létě.
„Vítej v Los Angeles.“ pošeptal mi do ucha Harry, zatímco naše velká skupina mířila do útrob letiště.
Slunce zde svítilo jako o závod a mě začínalo být opravdové horko.
Přesto to byl úžasný pocit. Nemohla jsem se dočkat, až opustíme letiště a já uvidím město zblízka.
Opět si nás vzali na starost naši bodyguardi. Všude bylo hrozně moc lidí a tak jsem se raději držela přitisknutá k Harrymu.
„Teď si půjdeme pro kufry a pak rovnou do aut, která nás odvezou k hotelu.“ řekl mi, když jsme se ocitli před oním velkým pásem, na kterém přijíždí všechny zavazadla a lidé si je vyzvedávají.
Harry mi velkoryse podal má zavazadla a čekal, až uvidí ty své. Jakmile už jsme oba měli své kufry, zamířil k nám Paul, aby nám podal krátké instrukce, jak to asi tak bude probíhat.
„Zase jako obvykle. Půjde vás pět a taky El se Sam. Kufry dejte tam na tu hromadu, my už se o ně postaráme. Fanoušků se tu sešlo celkem dost, takže žádné zastávky ani focení, auta už na nás čekají před letištěm, takže to bude rychlovka. Rozumíte?“ ptal se nás.
Oba jsme jen kývli na souhlas a šli jsme si odvézt svá zavazadla podle jeho pokynů.
Během pár minut se k nám připojil i zbytek kluků a El.
Ti se začali okamžitě pošťuchovat, jakoby se neviděli několik týdnů.
„Jaký byl let, Sam?“ ptala se mě El, která se najednou octla vedle mě a zkoumavě si prohlížela můj obličej.
Jen jsem se nepěkně zašklebila a řekla „Nic, co bych si chtěla zopakovat. Příště se budu asi muset nadopovat prášky proti nevolnosti.“
„Neboj, časem si na to zvykneš.“ obdařila mě chápavým pohledem.
„To doufám. Jsi taky tak unavená?“ zajímalo mě a na důkaz svých slov jsem hlasitě zívla.
„Ani mi o tom nemluv. Jet-lag nenávidím. Vždycky mi trvá několik dní, než si na tu změnu zvyknu. Ještě že zítra máme den volna. Alespoň si pořádně odpočineme.“ vesele se usmála s pohledem upřeným na Louiho. Dovedla jsem si představit, jak jejich způsob odpočinku musí asi tak vypadat.
„Je to šílené. Cítím se jak přejetá.“ povzdychla jsem si.
„Ale neboj, jakmile uvidíš LA, veškerá chuť na spánek tě okamžitě přejde. Je to tady nádherné. Všude palmy, rovné silnice, pláže, slunce, Hollywood…Neboj, to všechno ti Harry určitě ukáže.“ usmívala se na mě.
„S tím můžeš počítat. Zítra nás čeká celodenní výlet po okolí. Máš se opravdu na to těšit.“ ozvalo se od právě příchozího Harryho, který se nenápadně vetřel do naší konverzace.
K El se zase z druhé strany přidružil Loui a objal ji okolo pasu.
Ona se o něj opřela a se slabým úsměvem naslouchala tomu, co jí právě šeptal do ucha.
„Už je ti líp?“ ptal se mě starostlivě Harry.
„Ještě to není ok, ale rozhodně se cítím o padesát procent lépe než v tom letadle.“ slabě jsem se usmála a opět si neodpustila hlasitě zívnutí.
„Co budeme dělat, jakmile dorazíme na hotel?“ zajímalo mě.
V tuto chvíli bych totiž nejraději zalezla do postele a zůstala tam hodně dlouho.
Harryho následující slova mi naštěstí mé tajné přání potvrdila.
„Dneska už jsme všichni pořádně unavení, takže zůstaneme v hotelu. Myslím, že ani ty nemáš chuť se někde producírovat. Ale jak jsem řekl, zítra nás čeká velký den, takže potřebujeme načerpat síly.“ řekl mi a unaveně si protřel oči.
„Vidím, že ten časový posun působí i na tebe.“ ušklíbla jsem se jeho výrazu.
„To se ti jenom zdá. Klidně bych si střihl ještě večer koncert.“ vytahoval se.
„Jasně. A pak bys tam někde zkolaboval.“ podotkla jsem suše.
Na to už raději nic neříkal.
Po chvíli však poznamenal „Venku bude docela pařák, měla by ses vyvléct.“
Sundal si beánie a následně i mikinu, na oči si narazil brýle, několikrát si prohrábl vlasy a zářivě se na mě usmál.
„Ještě můžeš vyměnit ty boty a kalhoty za nějaké bermudy s žabkami, sundat triko a budeš hotový beachboy.“ utahovala jsem si z něj.
„Není potřeba.“ slabě se usmál a dodal „Víš proč?“
Jen jsem v odpovědi na jeho otázku zakroutila hlavou a čekala, co mi poví.
„Víš, proč mám na džínech ty díry? Když nepočítáme to, že už jsou dost staré a tento trhanský styl se mi prostě líbí?“ ptal se mě.
„To fakt netuším. Abys na to sbalil holky?“ hádala jsem, ale už mu neříkala, že k nějakému balení mu stačí jen ten ďolíčkový úsměv a kudrnaté vlasy.
„K tomu využívám svůj přirozený šarm přeci.“ odpověděl mi a kroutil hlavou, že jsem to vůbec mohla říct.
„Tak proč je tam teda máš?“ ptala jsem se a jeho lehce egoistickou odpověď ignorovala.
„Klimatizace, Sam. Přes ty díry se dá docela dobře větrat a tak můžu i ve slunečném LA chodit v džínech.“ řekl mi s naprosto vážným výrazem.
Na to jsem neměla žádnou smysluplnou odpověď. Harry byl opravdu originální každým coulem. Pochybovala jsem, že pár dírek na kolenou zabrání tomu, aby se v tomto horkém počasí neupekl, ale raději jsem mlčela.
I on očividně čekal, až jeho velice inteligentní odpověď vstřebám.
„Aha.“ řekla jsem po chvíli ticha a dodala „To je…ehm…velmi užitečné.“
„Já vím. Moje hlavinka je prostě prvotřídní.“ zubil se na všechny strany.
Než jsem mu stačila říct něco dalšího, došel k naší skupince Paul.
„Většina lidí, už je na cestě do hotelu. Teď jsme na řadě my. Takže se držte u sebe a nikde se nezastavujte. Budou tam čekat dvě auta. Do jednoho půjdou Harry, Sam, Niall a já a Loui, El, Liam, Zayn a Andy půjdou do toho dalšího. Jdeme na to.“ široce se na nás usmál.
„Raději si nasaď brýle, Sam.“ pošeptal mi Harry do ucha, když mě jemně objal okolo pasu.
Jakmile jsem tak udělala, seřadili jsme se podle Paulových pokynů a pomalu se začali proplétat letištěm směrem k východu.
Před námi šlo několik bodyguardů, kteří nám budou venku prorážet cestu. Po každé naší straně byli další, takže jsme byli uzavřeni v takovém ochranném trojúhelníku.
První jsme šli my s Harrym, za námi Loui s El a na konci Niall s Liamem a Zaynem.
Rovněž jsem objala Harryho kolem pasu a se slabým úsměvem jsme se nechali vést našimi ochránci.
Ukázalo se, že letiště je opravdu obrovské.
„LAX má několik terminálu, mezi kterými dokonce každou chvíli jezdí autobusy. Je to jedno z nejvytíženějších letiští tady. Kam se na něj hrabe Heathrow.“ říkal mi Harry, jakoby mi četl myšlenky.
Cestou jsme míjeli malé skupinky dívek, držící různé transparenty a ječící jednotlivá jména kluků. Čím více jsme se přibližovali k východu, tím fanoušků přibývalo.
Harry si mě k sobě těsněji přitáhl, zatímco druhou rukou mával na všechny okolo.
Davů však začalo stále přibývat, až mě z toho křiku okolo začala bolet hlava.
Snažila jsem se udržet si na tváři slabý úsměv, neboť mi bylo jasné, že nás každou sekundu někdo fotí.
Nesnažila jsem se dívat okolo, všude bylo najednou tolik lidí, že se mi z toho dělaly mžitky před očima.
Sklonila jsem raději svůj pohled k zemi a dívala se, kam šlapu.
„Už budeme venku.“ řekl mi do ucha zvýšeným hlasem Harry, abych jej slyšela.
Za pár chvil nás přivítalo horké počasí, okamžitě jsem se začala potit a dech se mi zadrhával v hrdle. Společně s dusným vzduchem okolo explodovala změť hlasů, křiků a nepřirozeného jekotu, který mi drásal uši.
Hlava se mi začala točit ještě více a na chvíli se mi zatmělo před očima.
Bylo mi šílené horko, jako bych se měla usmažit ve svém vlastním těle. Litovala jsem, že jsem neposlechla Harryho a nechala si svetr. Jasně jsem cítila jeho ruku položenou okolo mého pasu a měla jsem pocit, jakoby se mi tam propalovala.
Najednou mi všechny hlasy, okolní zvuky, a horký vzduch začaly splývat v jedno. Už hodnou chvíli jsem pod brýlemi bolestně přivírala oči a spoléhala jen na Harryho, že mě bezpečně dovede k autu. Během sekundy však všechno utichlo, myslela jsem, že už jsme v bezpečí, než jsem se však na cokoliv zmohla, zatmělo se mi před očima, slyšela jsem tlukot svého vlastního srdce a dech se mi v hrdle naprosto zadrhl.
Cítila jsem, jak mě nějaká neviditelná síla táhne do černočerné tmy a já se nemohla nijak bránit.
Pak byla všude tma a ticho. Dvě věci, po kterých sem za poslední čtvrt hodinu toužila ze všeho nejvíc. Netrvalo to však dlouho.
Probralo mě, jak mě někdo slabě propleskával a neustále opakoval mé jméno.
„Sam. Sam. Notak, Sam. Otevři oči.“ nemohla jsem onen známý hlas rozpoznat, opět mi splýval s těmi ostatními okolo.
Byla jich snad miliarda.
Sotva jsem si uvědomovala, že ležím na něčem tvrdém.
Bolestně jsem si přitiskla ruce k uším a oči měla stále zavřené.
„Ať to přestane.“ škemrala jsem vyčerpaně a stále si držela uši.
„Ať ztichnou.“ prosila jsem neznámé lidi okolo.
„Ztište se, prosím!“ zakřičel onen známý hlas a kupodivu to po pár chvílích zabralo.
Už jsem neslyšela tak hrozný hluk, ale jen slabé šeptání, doplněné občasným vypísknutím.
„Sam, otevři oči. Slyšíš? Otevři oči, prosím.“ z toho hlasu byl cítit strach a jeho majitel mě stále pleskal po tvářích.
Cítila jsem, jak mě někdo vzal ze země a najednou jsem měla hlavu zabořenou v něčem měkkém. Slabě ke mně pronikala známá vůně.
Harry.
To on na mě celou tu dobu mluvil, snažil se mě probrat a teď mě držel v náruči.
„Sam, prober se. Prosím.“ prosil mě tiše.
Snažila jsem se otevřít oči, ale připadalo mi, jako kdyby má víčka vážila alespoň deset tun. Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně povedlo. Slabě jsem zamžikala a s přivřenýma očima se podívala na Harryho.
Jeho výraz se změnil. Tváří mu přeběhla úleva a on hlasitě vydechl.
„Ještě že tak. Napij se.“ říkal, zatímco mi k ústům strkal otevřenou láhev s vodou.
Hltavě jsem lokala ledovou tekutinu, kterou mi nabízel.
„Děkuju.“ zašeptala jsem unaveně.
„Co se stalo?“ byl můj další dotaz.
Jako poslední jsem si pamatovala neskutečné horko, hluk a neschopnost se nadechnout.
„Omdlela jsi. V jednu chvíli jsme normálně šli a ty ses najednou skácela k zemi. Asi minutu jsi nereagovala. Nevěděli jsme, co dělat. Už jsme volali i doktora. Všude se na nás mačkali fanoušci a chtěli vědět, co se děje.“ vysvětloval mi tiše.
Došlo mi, že jsme pořád před letištěm a okolo nás se jistě musí nacházet spousta lidí. Naštěstí mě Harry kryl svým tělem a o zbytek se postarali bodyguardi.
„Musíme do auta.“ dostala jsem ze sebe slabě.
„Zvládneš to?“ ptal se mě starostlivě.
„Budu muset.“ pokusila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho jen jakýsi škleb.
Harry mi opatrně pomohl na nohy, přičemž mi bylo jasné, že nás všichni bez dechu sledují.
Hlava se mi opět zatočila a nepříjemně jsem se zakolísala. Harry mě rychle chytil a podepřel.
„Zvládnu to.“ nechtěla jsem vypadat jako nějaký chudák.
„Moc bych na to nesázel, Sam.“ řekl tiše a než jsem se nadála, ocitla jsem se v jeho náruči.
Slabě jsem vnímala, jak fanynky zalapaly po dechu a opět se rozječely.
Nesnažila jsem se raději ani bránit.
Chtěla jsem se jen co nejrychleji dostat do bezpečí, klimatizované místnosti, vyvléct se a pořádně se napít něčeho ledového.
Zabořila jsem mu tedy tvář do hrudi, skrývajíc svůj zrak před fotoaparáty a nechala se nést jako princezna.
Jakmile Harryho kroky ustali, došlo mi, že nejspíše budeme před autem. Slabě se na mě usmál a opatrně mě postavil zpět na nohy. Pomohl mi do auta, a jakmile jsem se zhroutila do sedačky u okna, sedl si vedle mě. Beze slov mi zapnul pás a podal další láhev s vodou. S děkovným pohledem jsem ji od něj přijala.
„Děkuju.“ řekla jsem slabým hlasem, jakmile jsem více než polovinu vyprázdnila.
Mezitím už přišel i Niall s Paulem a tak jsme konečně mohli vyjet.
„Co se ti tam stalo Sam?“ ptal se mě vyděšeně Niall.
Tahle otázka očividně trápila všechny.
Vyčerpaně jsem se opřela do sedačky a s pohledem upřeným na Harryho řekla „Já nevím. Najednou se mi prostě udělalo špatně. Bylo tam neskutečné dusno a hluk. Zatmělo se mi před očima a pak si jen pamatuju, jak se mě Harry snažil probrat.“
„Už je ti lépe?“ zeptal se mě starostlivě kudrnáč.
„Jo. Není to nic vážného, prostě se mi udělalo špatně. Moc jsem toho nevypila, ten dlouhý let tomu taky moc nepřidal a navíc venku je opravdu strašný vzduch a já sem navlečená jak na zimu.“
Nemohla jsem se dočkat, až si na hotelu dám ledovou sprchu a zapluju do postele. Dneska už toho mám vážně dost.
„Vyvleč si alespoň ten svetr.“ usmál se na mě Harry.
Jakmile jsem tak učinila, musela jsem uznat, že už mi bylo zase o něco lépe. V autě běžela klimatizace na plné obrátky a příjemně tak chladila mé rozpálené tělo. Bolestně jsem přivřela oči a více se zanořila do sedadla.
„To byl dneska teda den. Takové trapasy se můžou stát fakt jenom mně.“ zaúpěla jsem.
„Ale neboj, Sam. Nebude to tak horké. Média z toho udělají dokonalou bombovku. Možná budeš díky nim těhotná, ale řekl bych, že hlavní článek dne bude: Hrdina dne-Harry Styles zachránil svou mladou přítelkyni před dravými fanoušky.“ pronesl Niall mudrlantsky.
„Hmm…už se nemůžu dočkat.“ poznamenala jsem sarkasticky a slabě se na něj dozadu usmála.