Právě jsem šel do školy jako každý den, ale po cestě mě neprovázely žádné myšlenky jako obvykle. Nakonec se přeci jen nějaké zatoulané objevily, ale rozhodně to nebyly ty, které bych si přál. Vzpomněl jsem si na svůj sen, který se mi zdál už pět nocí po sobě.
Začínal tím, že jsem se ocitl ve středověku v domě šestičlenné rodiny. Všichni její členové seděli u tmavého stolu. Náhle všichni opustili svá místa. Olga, babička, otevřela dřevěné dveře, které splývaly se zdí, takže na první pohled nebyly vidět. Za svou matkou kráčela Marie, která sama byla matkou dvou dětí. V náručí kolíbala malého Bastiana a vzadu za sukní se krčil starší Tobias. Jeho otec Fildrich ho konejšivě pohladil po hlavě. Jako poslední kráčel v řadě Fred, pomocník, který stejně nikdy s ničím nepomohl, protože hned usnul. Celý podivný průvod se vydal nahoru po schodech, které se objevily za dveřmi. Fred náhle klopýtl a skutálel se zpět pod schodiště. Zbytek rodiny už byl mezitím na prvním odpočívadle. V tu chvíli se ale ozvala hlasitá rána. Vchodové dveře domu se rozletěly a někdo cizí vstoupil dovnitř. Obyvatelé domu se prudce zastavili a ztuhli. Olga si položila prst na ústa, aby všem dala najevo, že mají být potichu. Z jídelny se ozýval neskutečný hluk, jak nezvaný host celou místnost obracel naruby jakoby něco nebo někoho hledal. Nikdo z lidí na schodišti se neodvážil ani dýchat. Rachot z jídelny z ničeho nic ustal. Nastala chvilička ticha, než muž rozrazil dveře ke schodům. Pohled mu padl na Freda ležícího pod schody. Chytl ho za límec a mrštil s ním skrz dveře do jídelny. Skupinka lidí schoulených na odpočívadle schodiště už na nic nečekala a rychle se utíkala schovat do bezpečí. Za nimi se ozýval zuřivý dupot neznámého muže. Olga jako první dorazila k velkým těžkým dveřím na půdu. Ze všech sil je otevřela a vklouzla do místnosti. Zbytek rodiny ji rychle následoval. Otec dveře zabouchl, zamkl a pro jistotu i zatarasil židlí. Všichni se přesunuli do nejvzdálenějšího koutu pokoje. Choulili se k sobě jako vyplašená zvířátka. Nastalo hrobové ticho, které přerušilo zaklepání na dveře. Marie s Fildrichem se na sebe zmateně podívali, ale dál mlčeli. Nikdo se ani nepohnul. Ozvalo se druhé zaklepání.
,,Někdo by tam měl jít," protla děsivé ticho Olga.
Ozvalo se třetí zaklepání. Pohledy všech se střetly.
,,Dobře, půjdu já," odhodlal se Fildrich.
Ze zdi sundal svou loveckou pušku. Pomalými kroky se potichu blížil ke dveřím. Když se ocitl u nich, odsunul židli. Rozklepanou rukou se natáhl ke klíči. Chytil ten ledový kus kovu a vytáhl ho ven. Naklonil se, aby se podíval klíčovou dírkou. Ve stejnou chvíli se ke klíčové dírce přikrčil ještě někdo jiný na druhé straně dveří. Neupravené hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Na obličeji se mu rýsovala spousta vrásek. V hnědozelených očí se mu blýskalo odhodlání. Na bradě se kroutil podivný porost. Na sobě měl otrhané oblečení. Fildrich nezaváhal. Hlaveň pušky přiložil je klíčové dírce a vystřelil. Trefil muže do ramene, ale s ním to ani nehnulo, proto pokračoval ve střelbě, dokud to neznámého muže nedonutilo couvnout zpátky ke schodům. Z pušky vyletěl poslední náboj. Muž klopýtl o svou nohu a zřítil se ze schodů. Zastavil se až o protější zeď. Opět nastalo ticho. Útočník se ani nehnul. Fildrich si s úlevným výdechem setřel pot, který mu stékal po čele. Než se stihl otočit, stalo se něco podivného. Z mrtvého těla se vynořil duch. Dlouhé tmavě hnědé vlasy měl stažené do culíku. Jeho oči byly modré jako led, plné rty pevně semknuté a v obličeji naštvaný výraz. Na sobě měl volnou bílou košili. Na krku se mu houpal zlatý medailon, nahnědlé kožené kalhoty byly šité na míru stejně tak jako o odstín světlejší boty.
,,To sis opravdu myslel, že mě dostaneš obyčejnou puškou?!" zeptal se rozhořčeně duch a vydal se po schodech zpátky na půdu.
V tu chvíli sen vždycky skončil. První den jsem to vůbec neřešil. Proč taky? Prostě normální noční můra. Druhý den jsem si řekl: No co, tak se mi to zdálo dvakrát. Nejsem pověrčivý, tak proč bych měl šílet. Jenže když se to opakovalo už třetí noc, tak to bylo divné i mně. Proto jsem se s tím svěřil své kamarádce a poprosil ji o radu.
,, Nevíš, co by to mohlo znamenat, když se sen noc co noc opakuje?"
,,Víš, já si myslím, že by to mohlo znamenat něco zlého. Něco jako varování, že se ti brzy něco stane," napadlo ji.
Jen jsem se pousmál nad její bláhovostí. Na takové věci nevěřím, takže jsem tomu nepřikládal váhu.
Ve čtvrtek se mi vůbec nic nedařilo. Na co jsem sáhl, to se pokazilo. Když pak nastal večer, vzpomněl jsem si na slova své kamarádky a v tu chvíli se mi neskutečně ulevilo. Je to jasné. Ten sen mě varoval před tímhle bláznivým dnem. Takovou smůlu jsem nikdy předtím neměl. Šel jsem si lehnout s lehkou hlavou a myšlenkami na hezké sny, které mě tu noc navštíví. Ráno mě ale vyvedlo z omylu. Ten sen byl zpátky! Ihned jsem se vymrštil z postele. Tentokrát to bylo jiné. Cítil jsem nejen neznámý strach, ale i nějakou bolest, o které jsem netušil, kde se vzala. Že by mě bolelo to, jak ten muž odhodil Freda? Ne. Tohle bylo jiné. Cítil jsem jako bych měl každou chvíli umřít. Oklepal jsem se. Bože! Proč se zabývám takovými kravinami? Rychle jsem zahnal nepříjemné myšlenky a raději se věnoval přípravám do školy.
Celý den ve škole probíhal úplně normálně, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo odehrát něco nebezpečného. Po vyučování jsem se pomalu odšoural do šatny a unaveně se převlékl. Venku už panovalo sychravé podzimní počasí, tak jsem se zahalil do teplé bundy a vyrazil ze dveří školní budovy. Byl jsem nazlobený sám na sebe, že jsem se nechal slovy své kamarádky tak strhnout, když se nic podivného ani zlého nestalo. Příště až se mi bude nějaký sen opakovat, nebudu tomu věnovat pozornost, sliboval jsem si.
Nebe se začalo zahalovat do temnoty. Dnes byl Halloween a to znamenalo, že všude bude hromada malých dětí, které budou křičet. Chtěl jsem se tomu povyku vyhnout, proto jsem se raději vydal někam, kde bude klidněji. Kousek od toho shonu začínal les. Nechal jsem své kroky plynout a čekal, kam mě mé nohy zanesou. Než jsem se nadál, byl jsem na místě, které jsem nepoznával. Otočil jsem se kolem dokola, ale nic. Nikde žádná lesní cesta. Žádná světla, která by mi prozradila, kterým směrem se vydat. Byl jsem dočista sám uprostřed lesa.
,,Sakra!" zaklel jsem nahlas. ,,Měl jsem raději zůstat doma."
,,Ó ano, to máš pravdu. Ale to bychom si nemohli užít tu legraci, co nás čeká," ozval se odněkud mužský hlas.
Poslední slova se mi ozvala těsně u ucha. Zděšeně jsem se ohlédl, ale nikde nic.
,,Hledáš mě? To je tak milé, Bastiane," zaslechl jsem ten hlas znovu.
Kdo je k čertu Bastian? zeptal jsem se sám sebe.
,,Tady jsem, Bastiane."
Rychle jsem se otočil za hlasem, který se znovu ozval. Přede mnou stál urostlý, asi dvacetiletý mladík. Tmavě hnědé vlasy měl stažené do culíku. Světle modrýma očima mě propaloval. Na plných rtech mu pohrával úšklebek. Na sobě měl volnou bílou košili a na krku se mu houpal zlatý medailon. Skoro černé kalhoty mu přesně seděly a na nohách měl o odstín světlejší kozačky. Stačil mi jediný pohled. Hned jsem pocítil strach. To tenhle muž, nebo spíše duch, figuroval posledních pět dní v mých nočních můrách! Nevěřícně jsem zamrkal. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. To přece nemůže být pravda! Kde by se tu vzal? Duchové přece neexistují! Nebo snad ano? Jakmile mi ta realita došla, rozběhl jsem se pryč. Bylo mi jedno kam, ale hlavně co nejdál od NĚHO. Můj zběsilý úprk doprovázel hlasitý smích mrtvého muže.
,,Mně neunikneš, Bastiane," zavolal za mnou duch.
Po pár minutách sprintu mi došel dech. Vyběhl jsem z lesa a přímo přede mnou se rozprostíral rozsáhlý hřbitov. Chvilku jsem zaváhal. Můj instinkt pro přežití ale zvítězil. Přece se tu nenechám jen tak chytit. Musím se schovat. Vyběhl jsem k jednomu velkému náhrobku, za kterým jsem se skrčil. Pokusil jsem se zklidnit svůj zrychlený dech.
,,Schováváš se, Bastiane? To je příjemná novinka," vykřikl duch daleko ode mě.
Oddechl jsem si. Zničeho nic se ale objevil přímo přede mnou.
,,Mám pro tebe špatnou zprávu, Bastiane. Neumíš se schovávat," oznámil mi duch úplně klidným hlasem.
Chtěl jsem se zvednout, ale on mě chytil za límec.
,,Hra skončila, Bastiane. Hodiny brzy odbijí půlnoc, proto neztrácejme čas a pojďme dokončit to, pro co jsem si přišel."
To bylo to poslední, co řekl i co jsem slyšel. Mrtvý muž mě odhodil. Prudce jsem narazil do náhrobku. Vyrazil jsem si dech. Šíleně mě rozbolela hlava. Cítil jsem na ní vlhko. Sotva jsem trochu popadl dech, vrhl se na mě s dýkou. Neměl jsem se jak bránit. Ucítil jsem ostrou bolest. Z hrdla se mi ozval uši rvoucí křik. Kdybych nebyl, tak vyčerpaný z bolesti, schoulil bych se do klubíčka. Z ničeho nic mi byla hrozná zima. Zuby mi začaly drkotat. Kousku mé mysli došlo, že je tohle konec. Bolest pomalu ustupovala a já po dlouhých krutých minutách pocítil klid.
Z pohledu třetí osoby
Byla pozdní hodina večer. Všechny děti už spaly ve svých postýlkách, nebo užíraly sladkosti, které si vykoledovaly. Osmnáctiletá dívka s rovnými blonďatými vlasy, které jí sahaly po ramen, seděla u stolu. Četla si v oblíbené knize, když ji náhle udeřila prudká pichlavá bolest v oblasti srdce. Prudce vstala, až židle, na které předtím seděla, spadla. Ruka jí instinktivně vystřelila k bolavému místu. Ve shrbené poloze se snažila rozdýchat šok z bolesti. Když se jí to konečně povedlo, nemohla zůstat. Přepadl ji neodbytný pocit, že musí ven. Rychle sešla schody. Z věšáku si vzala svůj tmavý kabát a vyrazila do tmy. Nohy ji dovedly ke starému hřbitovu, kam často chodívala. Na ledové zemi zahlédla nehybné tělo. Rychle k němu doběhla. Když pohlédla neznámému do tváře, zděšeně si přikryla ústa.
,,To ne," vydechla potichu.
Hnědoočku zaplavily vzpomínky na ty krásné kaštanové vlasy zalité slunečními paprsky, rošťácké modrozelené oči, měkké rty, které chtěla líbat, překrásnou, vypracovanou postavu, kterou chtěla objímat. Z očí jí vyhrkly slzy.
K truchlící dívce se za jejími zády přibližovala temná postava. Ze tmy zasvítily smaragdové oči.
Když se přiblížila na dohled k nehybnému tělu, zdrceně vydechla: ,,Bastiane!"
Blondýnka se za hlasem otočila a údivem otevřela ústa: ,,Kdo jste a kde jste se tu vzala?"
,,Ty mě vidíš?" zeptala se postava překvapeně.
Dívka zlehka přikývla, i když stále nemohla uvěřit svým očím. Před ní stála žena, které mohlo být kolem padesáti let. Kaštanové vlasy jí splývaly na záda. Na sobě měla krvavě rudé staromódní šaty. To všechno by nebylo tak divné, ale dívku zarazilo, že žena byla úplně průhledná. Vypadala jako duch.
Žena si blondýnku přeměřila pohledem od hlavy až k patě: ,,Znala jsi ho?"
Hlavou přitom ukázala k bezvládnému tělu.
,,A-ano, jsem jeho kamarádka... totiž byla jsem jeho kamarádka," opravila se sklesle.
Postarší dáma v rudých šatech si dívku dále prohlížela. Nevypadala jen na kamarádku. Kde by se tu taky jinak vzala? Něco ji muselo přivolat. Co když je to jeho spřízněná duše? Chudinka, bude teď muset trpět také, uvažovala v myšlenkách žena.
,,Milovala jsi ho? Ale radím ti, abys mi nelhala. Tvá odpověď by ti totiž mohla od základu změnit život," varovala hnědoočku.
Pohlédla na ni svýma smaragdovýma očima a snažila se z jejího výrazu vyčíst odpověď.
,,Milovala jsem ho od první chvíle, co jsem ho zahlédla. A když jsem se stala jeho kamarádkou, byla jsem štěstím bez sebe. Tam to ale skončilo," pronesla smutně. Neměla daleko k slzám.
,,Nuže dobrá. Pokud je to opravdu tak, jak říkáš, můžeš mu pomoct, ale není to jednoduché. Musíš ho opravdu milovat celým srdcem. Mohu ti pomoci, ale opravdu to chceš podstoupit?" nabídl duch až příliš lákavě
,,Ano, udělám cokoliv," odpověděla dívka.
,,Výborně. Nesvěřil se ti náhodou nedávno s něčím?"
,,Ne, jen se mě ptal, co to znamená, když se někomu opakuje děsivý sen."
Žena mírně pokývala hlavou: ,,Věříš na reinkarnaci?"
,,Jistě. Je to jedna z nejzajímavějších věcí, o kterých jsem kdy četla"
,,Takže Bastian..."
,,Kdo?" podiví se dívka.
,,Jak se jmenuje?" optala se žena a rukou ukázala na ležící tělo.
,,Sebastian."
,,Takže Sebastian je stará duše, která se pravidelně reinkarnuje. V jednom ze svých životů při rvačce nechtěně zabil Christiana. Ze strachu tělo zakopal hluboko v lese, aby ho nikdo nenašel. To se také nikomu nepovedlo. Chrisova duše ale nepostoupila do dalšího života, protože nemohl najít klid. Pár týdnů po této události se vrátil a Sebastiana zabil. Sebastian se pak narodil mně jako Bastian. Chris nějak zjistil, že zreinkarnoval, a chtěl ho znovu zabít. Místo něho, ale zabil mého muže Fildricha. Za vraždu dvou lidí se nyní může objevit jen o Halloweenské noci jednou za sto let. Tu noc využívá k pomstě a vraždí Sebastiana. Než Fildrich umřel, slíbila jsem mu, že najdu způsob, jak Sebastiana zachránit. Jestli ho opravdu miluješ, tak mi musíš říct, jakým způsobem jsem chtěla Sebastiana uchránit. Potom ti uvěřím a ty najdeš cestu, jak s ním být už navždy. Budeš mít na to tolik času, kolik budeš chtít. Hodně štěstí."
,,Počkej! Jak to mám udělat? Vždyť se nemám od čeho odrazit," vykřikla zoufale dívka.
,,Pokud ho miluješ, tak si najdeš cestu. Až na to přijdeš, zavolej třikrát mé jméno, Marie, a já se objevím."
S těmi slovy žena v rudých šatech zmizela.
***
,,Panebože! Já to mám," zašeptala nevěřícně. ,,Haló, slyšíte mě? Už vím, jak jste to chtěla udělat. Marie! Marie! Marie!" volala hnědoočka.
,,Jsem tu," ozvalo se za jejími zády.
Prudce se otočila za duchem. Stála před ní jako tehdy, když ji viděla naposledy. Ženě se na tváři objevil překvapený výraz. Před ní stála malá stařenka s mnoha vráskami. Místo třpytivých blonďatých vlasů měla stařecké šediny. Jediné co zůstalo stále stejné, byly její pronikavé hnědé oči, ve kterých se nyní zračila nedočkavost spojená s radostí.
,,Kolik let uplynulo od našeho prvního setkání?" zeptala se nejistě žena.
,,Šedesát let," odpověděla stařenka pohotově.
Žena sebou překvapeně cukla.
,,Dobrá, tak povídej," vyzvala ji.
,,Trvalo mi to dlouho, já vím. Ale uplynulo tolik let od Vašeho života, že stopy už vychladly. Pátrala jsem celý svůj život, abych zjistila, co mu může pomoct. Na ničem jiném nezáleží. Jsem jako Vy. Také jste celý svůj život zasvětila tomu, abyste našla způsob, jak Sebastiana ochránit. Povedlo se Vám to dokončit těsně před svou smrtí. Ten dům, ve kterém jste žili, jste obrnila jako pevnost. Duchové tam vstoupit nemohou. Stačí tam přečkat tu osudnou noc a Sebastian může být zachráněný." dovyprávěla nadšeně stařenka.
,,Výborně. Teď se, prosím tě, nehýbej."
Žena se dotkla stařenčiných spánků.
,,Ať už budeš kdekoliv, tak se vždy ve svém životě potkáš s novou reinkarnací Sebastiana. Mělo to tak být, protože jste spřízněné duše. Pokaždé když nadejde čas, kdy by se měl Christian objevit, tak dva týdny předem budeš mít nutkání se dostat do mého bývalého domu. Týden do té katastrofy si vzpomeneš na své minulé životy, od tohoto počínaje. Chraň ho za mě, jak nejlépe dovedeš. Hodně štěstí. "
,,Mockrát Vám za vše děkuji. Budu ho chránit, i kdyby mě to mělo stát život," zašeptala stařenka.
Žena v rudých šatech se pousmála a začala mizet. Hnědoočka opět osaměla. Sedla si křesla, zavřela oči a její srdce se zastavilo.
Když znovu otevřela oči, byla v těle malého děvčátka, které se právě narodilo mladému páru.
Slov: 2545