„Všechno nejlepší k tvým sedmnáctinám!" vykřikla Danielova rodina při jeho pátečním příchodu domů ze školy. Daniel zůstal stát s otevřenou pusou.
„Ty nemáš radost?" zeptala se ho Sarah.
„Ale mám." Ujistil ji a vzal si ji do náruče.
„Jsem jen moc překvapený. Udělali jste mi velikou radost, jen jsem to nečekal."
„Ty sis myslel, že zapomeneme na tvoje narozeniny?" zeptala se uraženě Caren.
„Já jsem si ani neuvědomil, že je mám dnes." Přiznal se.
„Copak ty nevíš, kdy máš narozeniny?" zeptal se zase Eliot. Daniel to přešel a začal se bavit a užívat si hostinu, kterou pro něj připravili. Ian si uvědomil, co to mělo znamenat, a děkoval, že se naučil dobře psychologii. Poznal, že Daniel ani nevěděl, kdy se narodil a hned to zašel říct Caren.
„To mě moc mrzí. Myslíš si, že je tohle jeho první oslava?"
„Zřejmě ano."
„To je děsné. Vždyť je mu sedmnáct a on ještě nikdy neslavil narozeniny." Naříkala Caren.
„Myslíš si, že se mu bude líbit dárek?"
„Je to chlap. Bude to zbožňovat."
A opravdu. Daniel miloval své nové terénní auto. Bylo nádherné. Teď si užíval svoji první jízdu. Zatím však jen jako spolujezdec. Neměl udělaný řidičák, ten se však stal jeho druhým dárkem. Od příštího týdne bude muset kromě školy zvládat i autoškolu.