Daniel bydlel v nápravném středisku už přes rok a celkem se mu dařilo. Měl pár kamarádů, ale s nimi moc času netrávil. Raději věnoval svůj čas studiu. Měl svou soukromou učitelku. V jejích hodinách brali vše od první třídy, za ten rok se Daniel naučil číst a psát. Dokonce byl na úrovni svých vrstevníků. Daniel měl z tohoto nesmírnou radost, ale zároveň ho brzdila myšlenka marnosti. Často měl své černé období, kdy mu to přišlo naprosto zbytečné. Co to mělo znamenat další postup? Dokážu se o sebe postarat? Ptal se sám sebe, ale odpověď mu na mysli nevytanula. Párkrát při svých černých momentech měl tendenci vybouchnout, hlavně pak, když viděl, že k ostatním chodí na návštěvu rodiny. Záviděl těm zmetkům, proto se na nich párkrát vyřádil. Nebylo to nic vážného, jen pár malých žduchnutí, ale i to zaměstnance ústavu zneklidňovalo. Jednou, když už při bitce zlomil svému kamarádovi nos, se za ním vydala sama vedoucí ústavu.
„Danieli, proč jsi to udělal?"
„Protože jsem chtěl." odpověděl otevřeně, ale ne tak docela upřímně.
„Není to pravda. Tohle ty nechceš." Daniel jí na to nic neřekl. Vedoucí ústavu, starší paní, si Daniela pozorně prohlížela a udělala si pár poznámek do notesu.
„Ještě nevíš?"
„Co je vám do toho?"
„Snažím se ti jen pomoci."
„Pardon." Uklidnil se a pohodlně se opřel do křesla.
„Nemůžeš alespoň jednou pustit ven, co cítíš?" Daniel chtěl, ale nevěděl jak. Znal jen jediný způsob jak poslat ven to, co cítí. Zmlátit vedoucí ústavu mu přišlo nevhodné. Chtěl ji říct, co za to může, ale nechtěl si hrát na chudáčka. Navíc měl pocit, že vše co řekne, si ta žena značí.
„Myslím si, že žárlíš."
„Nemám na co." lhal.
„Možná ne. To mi opravdu nic neřekneš, nemáš žádnou otázku, nebo něco?" udivovala se. Daniela vzápětí něco opravdu napadlo.
„Žije můj otec?" tím ji naprosto omráčil. Zkameněla a nic neříkala. Měla mu to říct, nebo ne?
„Čekám na odpověď. Myslím, že lhát byste mi neměla." řekl sebevědomě.
„Ano, žije." To zase zmátlo Daniela. Když žije tak, proč kolem toho dělá takový cavyky?
„Ale?"
„Myslím, že máš hodinu. Není to tak?"
„V ústavu nic jako prázdniny neexistuje?" ušklíbl se.
„Ne. Obzvláště ne pro tebe." řekla a nejistým krokem ho opustila.